She is Vampire?!

Chapter 50

Chodba pod schodištěm, vedoucím z věže se hemžila členy jeho týmu. Všichni až po uši ozbrojeni. Ten zmrd se evidentně o svůj život bojí víc než dost. Mohl jsem zaslechnout několik rozhovorů, na různá témata, ale ani slovo o Holly.
Krčil jsem se v tmavém prostoru u zdi, vedle pendlovek a mapoval očima okolí. Napočítal jsem jen tady na deset osob. Další byli za rohem chodby. Hryzal jsem si ret a přemýšlel, co dál. Vtrhnout mezi ně by nebylo asi vhodné.Spustil by se povyk a co já vím, kolik je v dolních patrech osob. Moje šance, která už teď byla hodně malá, by se ještě zmenšila.

Začínal jsem si zoufat. Přišel jsem si úplně bezbranný a pro několik minut zapomněl i na to, že už nejsem jenom člověk.

Kluk, mohl být tak o rok, dva, mladší, co procházel kolem zakopl a vypadla mu zbraň. Vysloužil si od ostatních pobavené chichotání a s rudými tvářemi se sklonil. Ustrnul v pohybu. Zíral mi na tenisky a když pozvedl hlavu, zaútočil jsem.
Ležel mi u nohou, se zlomeným vazem a já držel v ruce jeho zbraň. K mému štěstí měl na ni nasazený tlumič.

„Same? Same!" Neslo se od schodiště a pár těžkých bot se přibližoval. „Co je?" Přiklekl a zatřásl mu ramenem. Sám jsem se divil, že si nikdo mého útoku nevšiml...
Nechápavě otevřel chlápek pusu a rozhlédl se. Prvně vlevo, pak mým směrem. Obličejem se mu mihl záchvěv strachu. Zíral do hlavně a pak se sesunul k zemi.

Super,dva si můžu škrtnout.

„Co se tam válí?" Zkontroloval jsem, kolik nábojů je v zásobníku a připravil se pro další střelbu. Další těžké kroky prozrazovaly, že se někdo blíží. „Hej vy dva! Vztyk!"Ušklíbl jsem při pohledu na mrtvoly u nohou. Jo chlape, ti se už nezvednou.

„No tak!" Zatřásl ramenem, tomu mladému a zaraženě kontroloval tep. „Co se děje?" Další hlas. Konečně se upír, který pro několik dlouhých minut ztratil, objevil. „Jsou... Mrtví...?"Zachraptěl zaraženě onen chlápek. „A ty jsi další, na řadě."Mohl jsem vidět jen vyděšený výraz, který se mu mihl tváří. Jeden výstřel, přesně do čela a šel k zemi. Chlap, který předtím mluvil, jej následoval. Čtyři mi leželi u nohou, když jsem vystoupil ze stínu. V zásobníku bylo posledních šest nábojů a než ti další, mohli udělat povyk, byl chodbou slyšet jen můj zrychlený dech. Drahý koberec, který byl přes patro natažený, se barvil rudou krví. Odtáhl jsem mrtvoly do pokoje, který zel prázdnotou a zkusil krev toho mladého. Dala se...

Skrz pootevřené dveře jsem slyšel rozčílený hlas další osoby. Prošel nevšímavě kolem dveří a dál hučel o tom, kde kurva všichni jsou. „Mrtví!" Zachrčel jsem mu do ucha. S nožem pod krkem jsem jej držel v šachu. „A ty je budeš následovat. Můžeme se však domluvit." Trhaně kývl a sykl. Narazil do čepele nože a v tu chvíli přestal i dýchat.
„Nechám tě žít. Chci však vědět jednu věc. Ta upírka, po které ten zmrd prahne, kde je?!" Něco zaskřehotal. Posunul jsem čepel níž. Těžce se nadechl a vyděšeným hlasem promluvil. „Ta-tady." „Žije?!"„A-Ano. Ne-nemůžeme ji zabít... Potřebuje k tomu, nějakou věc." Uculil jsem se. Výborně, sošku tedy nemá.
„Scoot tu je?" „Ne. Je tu jeho zá-zástupce." „Kdo je to?" „Kluk.Mladý kluk, neznám ho." Semkl jsem rty a mezi zuby procedil popis Michaela. „A-ano." Stále jsem ho držel a přemýšlel. „Je jiná cesta dolů, než po schodech?!" „Boční vchod. Je hlídaný." Chrčel chlap a celý se třásl. „Za-zabiješ mě?"„Já sliby plním." Rukojetí zbraně mu zasadím ránu do zátylku. Omdlí a sjede na zem. Mám alespoň trochu lidskosti –nechat ho ležet vedle mrtvol? Z toho by bylo špatně i mně...Odtáhnu ho do malé místnosti, která snad neslouží k ničemu. Preventivně mu z jeho trika vytvořím roubík a když zavírám dveře, pohraji si se zámkem. Kdo ví, jak dlouho bude v limbu... A kdo ví, možná že i on nakonec zemře, mou rukou.

Projdu celé patro. Mrtvoly jsem obral o zbraně a náhradní náboje, které jsem už použil. Po pár minutách, zelo celé patro prázdnotou. Odspodu se nesly hlasy a podle množství, jsem odhadoval, že tam jich bude minimálně dvacet.
Proběhl jsem chodbou, tam i zpět. Potřeboval jsem zjistit, kde je ten boční vchod. Vykloněný z okna, doufajíc že zrovna nikdo nahoru nevyjde, jsem se díval jak trojice, po zuby ozbrojených chlapů, stojí u dveří... Dva po chvíli odešli a jen co zahnuli za roh domu, spustil jsem se z okna.Chlap tlumeně zařval, zlomil jsem mu vaz a zkusil dveře. Vyrazit je, udělá to pěknej bordel... On však u sebe klíče neměl a já nehodlal dál otálet. Dveře se rozlétly, tma, která celý prostor vyplňovala byla pro normální oči neproniknutelná. Mně však stačilo pár sekund k tomu, abych se v ní mohl dobře orientovat.

„Holly!" Vydechl jsem, když jsem ji konečně našel. Dveře za mnou bouchly a to, že jsem v pasti jsem si neuvědomoval. Byla zbitá a s bolestí v očích vrtěla hlavou. Opakovala, proč jsem sem chodil, že teď nás zabijí oba. Možná...