She is Vampire?!

Chapter 23

Ta ta taááááá.... Čaute lidičky =) Asi jsem zpět... Nějak jsem si pročítala předchozí kapitoly a napsala tedy další =) Asi by se čekalo, že spíš napíšu Bradford, ale ten snad přibude taky. Snad se vám kapitolka bude líbit =)

****************************************************************************************

Bez Holly tu je nějak prázdno, chybí mi,ale nemám odvahu jít k vampýrům a říct ji, ať se vrátí. Zavírám se u Liama v kanclu, a řeším další akce. A pak, dobrovolně, se pouštím i do opravy jednoho z aut. Niall mi většinou pomáhá a ze začátku se snažil, vytáhnout ze mě co se mezi mnou a Holly stalo. Nevím, jak na to došel, ale vždycky byl až moc všímavej.

Jen co se Liam vrátil, strhla se doma hádka. Nechápal, jak jsme mohli dovolit, aby se Holly sama vydala k vampýrům a zůstala tam. Seřval nás a zmizel. Vrátil se o necelou hodinu později.
„Holly se nechce vrátit.“ Zaklepal mi na dveře Niall. „Cože?!“ „Má strach, že se tam zamilovala…“ jsem si jistý, že neví o tom, jak je zamilování pro Holly nebezpečný, on to spíš bere tak, že pokud se zamiluje tak se nevrátí. Fakt si ji oblíbil, byla pro něj jako ségra. „Do koho?“ hlas mi slabě přeskočil. „Nějaký vampýr…“ posadí se mi na postel. „Řekl jsem ji, jak si mi pomohl.“ „Vážně?“ zatvářil jsem se nefalšovaně překvapeně. Tohle nikdo krom nás nevěděl, wow, musí ji věřit víc, než jsem si myslel. „Nelžem si, Zayne. Už pár let jsme jako bráchové. Co se stalo mezi vámi? Vím, že se ti líbí, musel bych být snad slepý, abych to nepoznal.“ „Fajn.“ Rezignovaně vyhrknu, jak byla u mne, co mi řekla Sophie, jak jsem na ni zařval… „Jsi pěknej debil, bráško.“ Uchechtne se. „Seber se a jdi za ni. Pokud se zamiluje tak už ji nijak nezískáš.“ „Jsem děvkař.“ „Jo, jenže mám dojem, že tě tohle přešlo.“ Když nad tím přemýšlím, tak má pravdu. Vážně nemám chuť se vídat s někým jiným…  Jenže jsem debil a srab.
Místo toho, abych tam šel, zavírám se s Liamem v pracovně a informuji ho o všem, co bylo. A večer opět akce…

„Zítra se Holly vrátí, že?“ zaslechl jsem Soph s Liamem. Zbytek měsíce uplynul jako voda a Scootovi lidi postupně mizeli. Opřel jsem se o zeď a poslouchal. „Jo. Snad teda… Mám strach, že ona a ten vampýr.“ Dlouhý povzdech. „Není hloupá, ví, že se nesmí zamilovat do prvního…“ neřeším, protahuji se bránou a mizím do noci.
Cestou narazím na vampány. Kolem hlavy mi prosviští dýka. Zakleji a uličkou zazní výstřely. Oba padají k zemi, dám si tu práci, abych je zastrčil za popelnice a mířím dál. Upřímně se divím, že mě netrefil. Nedávala jsem pozor, myšlenkami u Holly a okolní svět jsem nevnímal. Po dnech, které jsem strávil u vampýrů a stabilně bydlím s upírem, jsem cítit jejich pachy. Je fuk, že se umývám a používám voňavky, smrdím pro vampány jako Tvor Noci.
Do uličky k vampýrům se dostanu už bez dalších potíží. Stáhnu se do tmy, slyším kroky. Holly! Aniž by si dávala pozor, rozběhne se a zachytí se roury od okapu protější budovy. Je nahoře dřív, než bych řekl „popel.“ Rozhodnu se najít nějaký vchod, vydusám schody a vystoupím za nějakou zídkou na střeše. Vyjdu a zarazím se, není tam sama.
Riskuji, stačí otočení větru a ucítí mne, ale i tak se kradu blíž. Položím se na břicho, jsem od nich sotva dva metry. „Budeš mi chybět.“ Pronese ten, co tu je s ní. Poznávám ho po hlase, Azrael.

Holly

„Co tu vyvádíš?“ nadskočím a otočím se. Azrael. Tohle je má poslední noc u vampýrů, pak se vrátím domů… Bránou, u které nikdo nebyl, jsem se dostala ven a vyšplhala na protější budovu. Sedím na střeše a užívám si samotu, klid a lehký vánek. „Nic, jen tak… Potřebovala jsem už cítit vítr.“ Zasměje se a přisedne si. „Budeš mi chybět.“ „Taky… Na to že se naše klany moc nemusí, tak poslední dny nám to docela klape.“ „Jo.“ Rozesměje se. „Tak tu zůstaň napořád. Tady máš svých pokrevních víc, než tam. Tam jen Liam… A lidi.“ Uchechtne se. „Nejsou špatní.“ „Tak proč si utekla? Kvůli Malikovi…“ „Jak to víš a jak víš – znáš ho?“ „Dostal jsem to z Cary…“ trhne rameny. „A Malik? Byl tu týden, i s těmi dalšími. Debil namistrovanej.“ „Není namistrovanej.“ „Mám svůj názor.“ V očích se mu bleskne. „Proč mám najednou pocit, že za tím, že ho nemáš rád je to, že on je ten co tě přepral?“ vždycky se celý naježil, když padla zmínka o Zaynovi, a až teď mi to seplo. „I kdyby ne, je to debil.“ Trhne rameny a zahledí se na měsíc. „Půjdu na lov, jdeš se mnou?“ Vítr se otočil, zafoukalo mi zpříma do tváře, znejistěla jsem. Ta vůně… „Ne, nepůjdu.“ „Nemáš hlad? Co jsi tady, tak si nepila, ne?“ „Doma mám svůj pokrm.“ Zasmála jsem se a on, po pár minutách, kdy přemlouval, zmizel za okrajem střechy.

Rozhlédla jsem se po prostoru, duhovka se mění a konečně, za nízkou zídkou spatřím, to co chci, něčí tělo.
„Jak dlouho tu seš?!“ škubne s sebou a otočí se. „Nesmím sem chodit, či co?“ vytáhne se na nohy a já jsem donucena slabě zaklonit hlavu. „Sleduješ mě?“ „Ne.“ „Oh… Tak pozor na vampány, poslední dny se jich tu potuluje víc, než je zdrávo.“ Jsem od něj pár metrů, když mě doběhne. „Co s ním máš?“ „S kým?“ chci se mu vytrhnout, ale nejde to. „S Azraelem!“ „Sympatie na obou stranách, co?“ „Jo.“ Ušklíbne se a omotá mi ruce kolem pasu. „Drž se dál, Zayne!“ „Proč? Miluješ ho snad?“ „Možná!“ zvednu obočí a on znejistí. „Je to vampýr!“ „No a? Je milej.“ „To já jsem taky!“ Pobaveně se uchechtnu. „Vážně? Nevím, kdo jednu noc mi leze do postele a pak mě víceméně pošle do hajzlu.“ „Nechtěl jsem být hnusnej…“ „Tak si neměl být.“ Pokrčím rameny. „Vážně si odešla kvůli mně?“ „Byl to jeden z důvodů…“ „Jaké byly ty další?“ „Pocit že se dusím, být zavřená pořád doma… Už mi to lezlo na mozek. Nemohla jsem ani s váma na akci. Chtěla jsem něco, co mi něco dá… A pobyt s vampýry mi toho dal dost.“ „To ti nechybíme? Nikdo? Liam? Soph? Niall? Já?“ „Soph, brácha i kluci mi chybí…“ „Aha.“ Zní zklamaně.
„Ty taky…“ zahuhňám a intenzivně hledím na jeho hruď. „Vrať se se mnou.“ Zašeptá mi do ucha. „Chybíš mi, šíleně!“ „Proč si tak vystartoval?“ Zhluboka se nadechne a pak zavrtí hlavou. „Mám se vrátit?“ „Jo!“ „Tak mi to řekni!“ „Zkoušíš psychickej nátlak?“ „Ne, máš mě rád?“ „Ano.“ „Tak fajn, citovej nátlak. Jestli mě máš rád, tak mi to řekneš!“ Jsme jako dvě dětska na hřišti, handrkujeme se a ani jeden nechce ustoupit. „Vydíráš!“ „Jistě.“ Ušklíbnu se a on se zamračí. „Tak fajn,“ rezignovaně rozhodí rukama a zamíří k zídce, na kterou se posadí. „Víš, proč jsem za tebou pak už nepřišel?“ Zavrtím hlavou. Kam tím míří? „Soph mi to zakázala a nakonec jsem usnul. Řekla mi, jak to je s city upírů…“ svěsím hlavu, je mi jasné, že ví všechno… „Dala mi zákaz se k tobě víceméně přiblížit, jinak než kamarádsky… Má strach, že kvůli mně umřeš, protože jsem hajzl.“ „Nemusí ho mít.“ Ušklíbnu se a zamířím za ním. Cítím, jak se zarazil. Asi nečekal takovou reakci. A já se chystám lhát si do vlastní kapsy. „Nejsem blbá, nezamiluju se do prvního, kdo se hezky usměje…“ pokrčím nezaujatě rameny. Jen kývne a mlčí.

„Asi už teda půjdu…“ „Jo… Zítra, teda nějak dopoledne dojdu domů.“ Kývne a vydá se k jakési budce na střeše, takže tudy se dostal nahoru. Stojím na okraji a dívám se na jeho mizící tělo. Otočí se a vzhlédne. I na tu dálku vidím v jeho očích bolest… Ticho, které je kolem prořízne vystřel… Jeho tělo náhle padá k zemi.