She is Vampire?!

Chapter 85

Ignoruji mámino volání, jediné, co mě zajímá je Holly a malé. Uplynulo několik týdnů. Bříško se zvětšilo, máma přestala volat a Liam mi do ucha vrčel výhružky, co se mnou udělá, jestli Holly ublížím, když mi pomáhal odnést krabice z auta, do nového domu.

Asi dva dny po tom, co jsem doma ječel, že se budeme stěhovat, jsem narazil na inzerát. Majitel prodával rodinný dům, nedaleko Brightonu a já, aniž bych to řekl Holly, mu volal. Souhlasil s nadšením, se schůzkou a já Holly lhal, kam to vlastně jedeme. Postavil jsem ji před hotovou věc, před brankou. Zírala na mě, myslela, že si dělám srandu, a pak mi skočila kolem krku. Vše bylo domluvené, chlapíkovi na účtu přistály peníze, mně se hřála v kapse smlouva...

„Těšíš se?" S úsměvem jsem se díval, jak se nakrucuje před zrcadlem. „Jestli ještě vyroste, neuvidím si na špičky." „Moc ti to sluší a ano, těším se!" Objímal jsem ji a sám se nemohl dočkat, až ji budu moct objímat čelem k sobě, nejen zády. Hladila mě po rukou a do ticha zašeptala, co máma. Nereaguju a ona se přestane dožadovat odpovědi. Jen mě dál hladí...

V poklidu, bez ostatních, uplynuly další týdny. Počítal jsem hodiny a dny, kdy bude moje dítě na světě. Bedlivě jsem sledoval každý pohyb Holly a útrpně se díval, jak zvrací, jak chvíle smíchu a pobavení se střídají s návaly pláče...
Když mě zavolala poprvé, naprosto hystericky, mohl jsem se přerazit. Seděla v křesle, držela se za bříško, po tvářích ji tekly slzy a já se děsil toho, co mi chce říct. Mlčela a moje dlaně přiložila na bříško. Rozklepal jsem se a beze slova na ni zíral. „Kope, miláčku. Cítíš?"
Pravidelně jsem ji vozil do nemocnice, za lékařem, kterého domluvil ten známý doktor od Liama. K normálnímu jsme prostě nemohli... Zítra ji čekala poslední kontrola, pak zbýval týden do termínu.

„Netvař se tak." „Jak?" Posadila se mi na klín. „Tak zničeně." „Mám jen strach. Že se nic, teď, nepokazí? A ty a maličké, budete v pořádku?" „Určitě. Všechno bude fajn." Zabořil jsem ji tvář do výstřihu a ona tiše šeptala, že se o ty měkké polštářky, které se dost zvětšily, za chvíli budu dělit s maličkým, nebo maličkou.

„Uklidni se!" Na moje zpocená ramena dopadly malé dlaně. Prudce jsem se otáčel za sebe a když jsem nahmatal Holly, začal jsem se uklidňovat. „Jsi úplně durch!" Cítil jsem, jak mě nutí se postavit, odvedla mě do sprchy, jako hadrová panenka jsem ji nechal, aby mě osprchovala a pak se třepal v houpacím křesle a jako v mlze pozoroval, jak převlíká postel. Položila mě zpět do ní. Na čele mě studil obklad, cosi mokrého mi položila i na prsa a ustaraně se ke mně skláněla. Šeptala moje jméno, láskyplné přezdívky a já se znovu začala uklidňovat. Hladil jsem ji po tváři a omlouval se, že jsem ji vzbudil.

„Ahoj." „Ahoj." Zoufale jsem se k ní natáhl pro polibek. Skrze závěsy dopadalo do ložnice světlo a ona byla na smrt bledá.
„Nespala jsi?" „Co se ti zdálo? Nebyl jsi k uklidnění... Po zbytek noci ses převaloval, budil, zase usínal..." „Pamatuju si jen útržky." Zabořil jsem ji tvář k prsům a nechal se hladit. „Scoot, strýc, Michael... To vše podtržené strachem o malé. Že o něj přijdu. I o tebe." „Byly to jen sny." Šeptala mi do vlasů, ze mě stále tekl pot a i když jsem se šel osprchovat, vrátil jsem se znovu zpocený. Postel byla znovu přestlaná a ona si mnula oči. Neměl jsem tušení, v kolik jsem se, se řevem vzbudil poprvé, ale muselo to být někdy po půlnoci. Teď bylo po desáté dopoledne, a ona neměla daleko k vyčerpání. Malé i já, jsme ji dali v noci dost zabrat.

„Holly?" „Udělám ti čaj a něco k snídani, co bys chtěl?" Přisedla na kraj postele a konejšivě mě hladila po tvářích. „Nic, buď u mě. Nemám hlad." „Ale my jo. Mám chuť na vafle, co ty na to?" „Pomůžu ti." „Lež! Za chvíli jsme zpět."

Vrátila se za pár minut, převzal jsem si hrnek čaje a do nohou mi položila talíř s několika mřížkovanými kostkami, potřených nutellou. Snědl jsem sotva jednu a odmítavě zavrtěl hlavou, když mi k ústům dala další.
„Nechci Holly, je to dobrý, ale nemám hlad." „Zayne..." „Jsem v pohodě. Jen nemám chuť." Snědla ještě dvě a pak se o mě opřela. Hladil jsem ji po pažích a pak se k ní sám, s vděkem položil. S hlavou na její hrudi, jsem usínal, stejně jako ona.

Probral jsem se někdy kolem odpoledne. Chvíli jsem ostřil na hodiny, když mi mozek začal pracovat, hodiny ukazovaly tři odpoledne a v době bylo mrtvolné ticho. Tělem se mi rozlévala zimnice, drkotajíc zuby, jsem sešel dolů a pak se sprintem hnal do patra. Proběhl jsem všechny místnosti, ochromený hrůzou, jsem volal Holly, která mi to nebrala. Začínala mě jímat panika, v duchu jsem zvažoval vše, co se mohlo stát...

„Snad ještě spí, moc v noci nespal. Nebylo mu dobře." Zabrzdil jsem před předsíni, a zaposlouchal se do druhého hlasu. „Liamovi se nebude líbit, že jste tak daleko od nemocnice. Nechcete se aspoň teď vrátit k nám?"