She is Vampire?!

Chapter 47

„To já upřímně taky. Ale ten, co nás našel nahoře, říkal, že nechce zabíjet příbuzné... Divné." „Dnes už to nechte. Prospíme se, tady nám snad nic nehrozí. Vezmu si hlídku." Přerušil Dorian tíživé ticho. Udusali jsme oheň a polehali do jehličí. „Zayne?" „Hm?" Holly se mi obrátila v náručí. „Myslíš, že Lukovi šlo vážně jen o prachy?" „Já nevím. Asi... Nepřemýšlej nad ním. Já vím, že to zabolelo, ale... Je to zrádce." „Jo, to je..." Ukázala mi záda. Objal jsem ji a snažil se vypustit Luka z hlavy. Kdyby se mi teď dostal pod ruku, nepřežil by to...

Holly

Zayn mě svíral ze spaní. Pravidelně oddechoval, usnul chvilku po tom, co mě objal. I ostatním se hrudě pravidelně zvedali, při pohledu na Harryho a Caru jsem se musela usmát. Niall ležel vedle Louise, bokem od nich Mike. Dorian seděl pod nejbližším smrkem, hlava se mu však už začínala naklánět na bok a po pár minutách marného držení ji zpříma, padla na bok definitivně. Začínali se mi konečně klížit oči. Jenže sotva jsem je zavřela, ozval se šramot. Se srdcem v krku jsem je znovu otevřela. Ke stromům se blížila postava, snažila se nedělat moc velký hluk, ale větvičky ji zrazovaly.
„Kam jdeš?!" Vyklouzla jsem se Zaynovi náruče a váhavě se vytáhla na nohy. Hlavou mi to šrotovalo. Lhal? Mizí pryč, aby si zachránil vlastní krk a jen co zmizne, objeví se vampáni, vampýři... Nebo samotný Scoot?

„Myslel jsem, že spíš..." „Kam jdeš?!" „Vím, co si myslíš, a pleteš se." „Vážně? Co kdyby to bylo naopak? Co by sis ty myslel? Asi se nejdeš jen tak projít za měsíčního svitu." „Ne, nejdu. Odcházím." „Cože?" Moje nedůvěra rostla, posunula jsem se vzad, připravená okamžitě vzbudit Zayna. Ať už zaječením nebo klidně i kopnutím.

„Chci najít Luka. Myslím, že vím kde bude. Hodně jsem přemýšlel... Až ho-ho zabiju, vrátím se. Najdu vás a pomůžu vám se Scootem. Ale teď musím vyřídit Luka. Dal všanc všechny životy a hlavně tvůj. Jsi naše malá ségra, máme tě chránit. Přísahali jsme, že tě jednou najdeme a nedovolíme, aby se ti něco stalo. Složili jsme přísahu, Holly a tu porušit nemůžeš. Už jen z čestnosti..." „Dáš všanc svůj život a půjdeš sám?" „Ty patříš sem, mezi ně... Nedokázal bych žít s vědomím, že tě zabili kvůli mně. A on by mi to neodpustil." Trhl pohledem k Zaynovi. „Pamatuješ na Věštkyni?" Brouzdala jsem v paměti. Vybavila se mi vrásčitá, skoro seschlá žena, malého vzrůstu. Měla alabastrovou pleť, šedivé vlasy, ve kterých ji rejdili hadi. Říkalo se ji různě; Věštkyně, Čarodějnice, Ježibaba, Zaříkávačka,... Stejně jak různá byla její jména, tak měla různé podoby. Většinou se ukazovala právě jako stará žena, ale přitom vypadala jako víla... Jen jednou jsem ji tak spatřila a bylo to něco neskutečně magického. 
Krátce kývnu a on přešlápne z nohy na nohu. „Máma se o tebe bála, od momentu co ses narodila. Věděla, že jsi jiná. Mnohem mocnější a všechno to kolem... Jednou šla za Věštkyní. Chtěla, aby ji řekla tvůj osud. Bohužel nemohla, může to říct jen tobě... Ale aby ji uklidnila, popsala jeho. „Muž vyšší postavy, urostlého těla. Tělo býti pokresleno, ukrývajíc čisté srdce, duši též. Chladná maska v jeho tváři, nebezpečného jej jeví...." Pokračuje to, ale už si to nepamatuju. Máma říkala, že kdyby se cokoliv stalo, musíš jej potkat. Což se splnilo..." „Zní to šíleně... Škoda ji, prý byla dřív ta nejkrásnější v kraji." „Byla, než se objevila naše matka." S úsměvem mrkl. „Věštkyně pořád žije Holly." Protáhl se mezi stromy, zaslechla jsem, jak se rozběhl.

Stočila jsem pohled na Zayna. Vypadal nevinně, nikdo by v něm teď nehledal tvora noci. Sjela jsem pohledem i ostatní a rozhodla se. Beze mě budou ve větším bezpečí. Klesla jsem na kolena. Zlehka Zayna políbila, sebrala svoje věci a rozběhla se ke stromům. Do nosu mě uhodil pach bratra, stačila chvíle a měla jsem ho na dohled.
Blížil se k okraji lesa, náhle se zastavil. Věděla jsem, co dělá. Větřil... Byl víc zvířetem, než já. Otec nás učil bojům i lovu. Zvířat i špatných lidí. Nesnášela jsem zabíjení pro radost a nikdy mu na chuť ani nepřijdu, ale teď... Otočil se. V očích se mu mísilo překvapení s hněvem.

„Co si myslíš, že děláš?!" „Přišla jsem o Luka, nehodlám přijít i o tebe! Oni," trhla jsem hlavou za nás. „jsou možná upíři, ale byli lidmi. Není v nich už nic lidského, ale srdce si bude pamatovat... Oni byli lidé, ale my jsme zvířata!" „Nesnášelas tohle přirovnání..." „A pořád ho nesnáším, ale je pravdivý! Nevíme co je lidskost, emoce co máme, do nás vložila matka. My se jen zdokonalili v přebírání postojů a chování lidí." „Změnila i tátu..." Hleděli jsme si do očí. Myslím, že oba jsme v očích toho druhého viděli plynout naše životy dřív... „Co když to nepřežijeme?" „My jsme dva, on je jeden. Zrada v klanu je špatná, ale ve vlastní krvi...? Dnešní noc je jeho poslední."

Bolelo to.Šíleně! Říct taková slova o někom, kdo s vámi rostl a byl vám bratrem... Ani Mikovi to nebylo lhostejný, jenže... Zvířecí chování je jasně dané; „Zabij, nebo budeš zabit." Z nás se stali lovci, on byl kořistí.
Začínalo se rozednívat, když jsme byli na místě. Byla to luxusní čtvrť, přímo v centru Londýna. Bez problémů jsme překonali zeď, která oddělovala čtvrť od hlavní třídy, do nosu nás uhodil pach Luka. „Cítíš to?" „Není to jen pach, je to i strach." Uchechtla jsem se a na jistotu zamířila k poslednímu domu na konci ulice. Ukrýval čtyři byty, Lukův byl ten horní.
„Co myslíš, že dělá Zayn?" „Spíš mě zajímá, co bude dělat, až se vrátíme." „Zabije tě." I přes to všechno jsme se začali smát. Za dveřmi bytu jsme se utišili. Tak jak my cítili Luka, on mohl cítit nás. Zámek lupl a dveře se pootevřely. „Jeden by neřekl, k čemu je tohle dobrý." Uchechtl se Mike a schoval tenký, ostrý předmět se špičkou na konci.
Strach, který naplňoval ulici, byl tady doslova hmatatelný. „Otázkou je, čeho se bojí. Naší pomsty nebo Scoota?" „To brzy zjistíme."