She is Vampire?!

Chapter 67

Holly

„Pusť mě! Harry! Pusť mě za Zaynem!" „Přestaň! Musím tě vzít do bezpečí." „Je zraněný! On i Niall!" Jen zavrtěl hlavou a dál mě kamsi vlekl. Snad ze všech koutů sídla, se nesl řev. Nerozeznala jsem, koho je čí hlas. Děsila jsem se však chvíle, kdy zase uslyším Zaynův výkřik.

Konečně mě pustil. Zamkl za námi a na můj, možná trošku škodolibý dotaz, kde je Cara, reagoval vražedným pohledem.
„Nech mě tady! A jdi za ní! Co když tě potřebuje?" „Zayn mě zabije, jestli se ti něco stane." „Harry! Zamkni mě tady a jdi." Pochybovačně se na mě podíval, ale kývl na souhlas. Zmizel a já naivně myslela, že nechal dveře odemčené. Když po pár sekundách, dřevo začalo praskat, uvolněně jsem si oddychla.
Uklidňovala jsem se, že žije. Kdyby ne, poznala bych to. Všude se nesl pach jeho krve i pach, jako takový. Šla jsem vyloženě po čuchu a snažila se přežít. Víceméně, jsem měla cestu volnou. Těch několik, co se mě pokusilo napadnout, přišlo o život. Buď jsem je zabila já, nebo jim v mé vraždě, zabránil někdo z klanů.

Rozběhla jsem se chodbou, kterou Zayn zmizel. Všude byla krev, tenisky se mi lepily k parketám a když mi do uší, proudil naprosto šílený, nelidský řev, vše ve mně ztuhlo. Chvíli trvalo, než mi došlo, že to není Zaynův ani Niallův řev. Křik patřil Scootovi...

„Zayne!" Dvě shrbené postavy, mezi nimi zmítající se tělo. Stále křičící a bojující o přežití. Zayn na mě pohlédl a já o krok, vyděšeně ustoupila. Narazila jsem do dveří, které se samy zabouchnuly a s nefalšovaným strachem se dívala na tu osobu, která toho, co jsem znala, připomínala minimálně.

Oči mu rudě plály. Rty, bradu, krk, část hrudi... To vše bylo potřísněné krví, která nebyla jeho. Společně s ním, se ze Scoota živil Niall. Musel vypadat podobně a nechtěla jsem ho vidět. Zayn mi stačil. Vytáhl se na nohy a mířil ke mně.

Jeho oči stále plály vztekem, hladem, touhou vraždit. Začínala jsem se jej bát o svůj život. Snažila jsem se nahmatat kliku, ale byl rychlejší. Jeho paže vystřelily a přitáhl si mě k sobě. Otřel si do svého trika krev a intenzivně mi hleděl do očí. S hrůzou jsem si všímala, jak rudá barva mizí a objevuje se opět jeho tmavě hnědá. Sklonil se. Rty se mi otřel o ucha a pak mě něžně kousl do krku.
„Neboj se. Mě ne. Neublížím ti. Ani on ti už neublíží." Svíral mě v náručí a Niall se vytáhl na nohy. „Ježiši!" Zašeptala jsem a vyděšeně na Zayna pohlédla.

Scoot, tedy mrtvola, vypadala hrozně. Oči vytřeštěné, rty doširoka rozevřené. Hrdlo i hruď měl rozervané, jako kdyby se na něm vyřádila smečka hladových lvů. Podlaha pod ním, byla krvavě zbarvená a Niall se nad ním pobaveně usmíval.
„Vezmi jej odtud, je zraněný víc než dost. Potřebuje zacelit rány... Dokončíme to tady a přijdeme." Vytřeštila jsem na něj oči. Mluvil, jako kdyby se tu nic nestalo.
Zayn vrtěl nesouhlasně hlavou, ale jeho stisk kolem mého těla povoloval a i když dostal dost krve, bylo to pro něj málo. Víc ji ztratil a slábl. „On je mrtvý, udělal jsi, co jsi chtěl. Tohle nech na nás." „Vrať se! Všichni..." Niall jen kývl a zmizel. Opět jsem pohlédla k mrtvole a věděla, že ten obrázek nikdy z hlavu nedostanu. Zayn to udělal. On ho rozdrásal...

„Mlč. Nemluv. Musíme odtud." Podpírala jsem jej a on se několikrát nadechl, aby něco řekl. Vraždil i předtím, ale nikdy ne tak... Surově. Věděla jsem, že Scoot si smrt zasloužil, ale takovou...? Doky byly daleko a věděla jsem, že on cestu tam nezvládne. Ne po svých. Stáhla jsem jej na cestu do polí. Les nebyl daleko... Zachrčel, když dosedl do mechu a opřel se o skalisko, na které jsme narazili. Každou sekundou, byl pro mě těžší a teď, s ním tady, jsem se znovu bála.

Díval se na mě, stála jsem dva metry od něj a on měl v očích bolest.