She is Vampire?!

Chapter 27

S hrůzou vylétnu z postele. Část, kde spal Zayn je ledová a já trnu hrůzou. Rozrazím dveře z ložnice a přes nos mě šlehne vůně vajíček. Uvolněně se opřu o zárubeň dveří a pozoruji Zayna. Stojí u sporáku, jen v džínách a připravuje snídani. Tiše se za něj dostanu a obejmu ho. Líbnu ho na lopatku a on se s úsměvem otočí. „Doufal jsem, že to stihnu dřív, než se vzbudíš.“ „Pomůžu ti.“
Obejme mě a společně mícháme směs v pánvičce. „Už to nikdy neudělám.“ „Co?“ „Že zdrhnu. Je mi fuk, že mě to bude lákat, dokážu to potlačit.“ „Já vím.“
Po zbytek dne jsme zavřeni v jeho bytě. K večeru pocítí hlad a já se opět nechám kousnout… Tak to funguje několik dní, zavřeni mezi stěnami, já mu sloužím jako jídlo, zajímá se o vše, co jako upír musí umět a z pokoje, který obýval Niall se stala kůlnička na dřiví. Po nocích se krademe ven, na střechy domů, kde se učí bojovat. Ke konci týdne mě kopem odrazil o několik metrů vzad. Zmohla jsem se jen na heknutí. S klením se mi omlouval a kontroloval škody. Nedokázala jsem to říct nahlas, ale byl silnější než Liam. Jedinou ranou pěstí, prorazil do železa několika centimetrů hlubokou ránu, aniž by si odřel kloub. Kdyby se z něj stal vampýr, dokázal by nahradit i Draca.

Sedíme na střeše, on opřený o zídku, já o něj. Proplétáme a rozplétáme prsty a jen mlčíme. „Mluvil jsem s Niallem.“ „A?“ po dlouhých minutách ticho prořízl jeho hlas. „Chybíme mu. A prý, jestli až já budu připravený, z něj můžu udělat upíra.“ „Cože?“ koutky mi vyletí výš. „Přemýšlel o tom, on, Loui i Hazz. Chtějí to, všichni. Prý nedokáží žít ve stresu, že oni jsou jen lidi, zatímco se pohybují mezi upíry a vampýry.  Liamovi to nemají odvahu říct. Není naštvaný, jen je smutný a chybíš mu, chce, aby ses vrátila, ale hrdost mu to nedovolí říct, a prý má plné práce se Sophií. Je jako utržená ze řetězu…“ „Soph byla živel už jako člověk. Ostatně, ty taky.“ „Něco jsem ti slíbil.“ „Taky mi chybí… Všichni. Já vím, že jsem to přehnala, ale…“
„Co se vrátit?“ zašeptá mi do vlasů, po dalších, dlouhých minutách ticha. „Asi bychom měli…“ „Až tohle všechno skončí, vypadneme. Najdeme si domeček a v něm budem vychovávat malý upíry.“ Vyprsknu smíchy a vydáváme se do bytu. Zayn se nají a uložíme se ke spánku. Usne po chvilce a já se sama, tiše vydávám na střechu domu, kde momentálně bydlíme.
Vnitřně cítím, že se něco děje, jen nevím co. Měsíc, vysoko na obloze je zahalen v mlze, tak jako před X lety, když byl napaden hrad… Obcházím po střeše a dívám se do ulic pode mnou. Nikde žádný vampán, nic... Ani malá krysa. S povzdechem se vrátím za Zaynem. Ani nepostřehl, že jsem byla pryč. Spí na břiše, s rukou místo polštáře. Prohlížím si – zase – ten dokonalý obličej. Ráno se oholil a rázem vypadal o něco mladší. Řasy se mu jemně chvějí a rty má pootevřené. Vlezu za ním a položím se mu na záda, zavrní a začne se otáčet. „Pojď sem.“ Zahuhle ze spánku a zvedne paži. Pevně mě obejme a tak nějak podvědomě vtiskne pusu do vlasů. „Miluju Tě.“ Zachraptí a znovu upadne do hlubokého spánku. Usínám krátce po něm. Nemůžu se dočkat rána…