She is Vampire?!

Chapter 91

Večer, když jsme se v domě tak nějak poskládali, jsem se přitulila k Zaynovi. Celý den byl vzteklý a hrozilo, že vybouchne. Teď se však uvolněně usmál a omotal kolem mě ruku.

„Měl jsi pravdu. Bydlet s nimi, byli bychom pořád ve stresu, těším se, až odjedou... Byť je mám ráda..." „Jo, já taky. Ale čeho je moc... Faith je zvyklá jen na nás, tohle je pro ni stresující... Když jsem viděl, jak padá... Myslel jsem, že Soph prohodím oknem. I Harryho... Oba za to mohli! Kdybych ji nechytil, mohlo se ji něco stát..." Mlčím, dívám se do jeho naštvané, ostře řezané tváře.

„Co se tak díváš?" „Kochám se?" „Kocháš se? A čím?" „Tebou?" Ocitám se na zádech, drží mě za nohu a dává si ji kolem pasu. Omotám mu tak i druhou a ona něžně nalehne úplně.
„A co se ti, na mě tak líbí?" „Všechno?" Tlumím smích, když se mi zakousne do krku a pak si sám, prokousne znovu ret, který něžně okusuji a saju krev.

„Kdy zkusíme dát Faith krev?" „Ještě je čas, je na to moc maličká... Ať z ní neuděláme hned krvežíznivého upírka." „Bude naše kopie, bude krev milovat." Chrčí mi do rtů a zakousne se mi do krku.

„Hollly, zlobíš se? Smím si ji pochovat?" Zayn vzal všechny na procházku po okolí, se mnou zůstala Sophie doma.
„Ano... Byla to nehoda, ale ji to mohlo stát zdraví nebo rovnou život. Sedni si, jak řekl Zayn; nebudete ji chovat, pokud budete stát..." Krátký a jasně pochopitelný rozhovor mezi námi a Zaynův příkaz způsobil, že u nás vydrželi dva dny. Pak raději zmizeli a my zase měli svůj klid.

Uplynulo pár týdnů a Zayn se na mě s nevinným úsměvem díval. Pak ke mně natočil Faith. Měl celou pusinku červenou a uculovala se.

„Tvoje krev?!" „Ano?" „Zayne!" „Jahodový džem." Vybuchne smíchy a přitáhne si mě do své náruče. Faith mu leží jen v plínečce na hrudi a on mi se smíchem šeptá, že své krvi v tomto případě nevěří. „Jestli má zkusit krev, tak prvně tvou..."

Za občasných návštěv Nialla, Liama a ostatních, nám život tak nějak plynul. Uplynul rok, Faith se stavěla na nožičky, žvatlala slabiky, vydávala skřeky a nepřestala nás překvapovat.
Několikrát jsem navedla řeč, na jeho rodinu. Nechtěl se o tom bavit, naprosto je odstranil ze svého života.
Občas byly noci, kdy mě probudili vzlyky, věděla jsem, proč pláče, ale slova byla zbytečná. Když ucítil moje ruce, jak jej hladí, a šeptám mu do vlasů konejšivá slova, jen se obrátí a usne mi pak v náručí. Druhý den se k ničemu nevyjadřoval, šeptal jen, že mě miluje a děkuje za všechno.

Sem tam se k nám donesly zvěsti, že se našel mrtvý upír nebo vampýr. Vždy mě to vyděsilo a on mě uklidňoval, že k nám se nikdo nedostane. Nikdo neví, kde jsme a nikdo odtud, nezná naši identitu. Nikde v okolí nebyli cítit vampáni, ale to mě uklidňovalo minimálně.
Zhruba měsíc na to, došlo v domě vedle nás k vraždě. Někdo zabil postarší manželský pár.
Když přijeli policisté, nechápavě jsem stála u okna, s Faith v náručí a čekala, až se vrátí Zayn. Našel si práci ve městě a doba, než dorazil domů, byla pro mě nekonečná.

„Dobrý večer, jsem Ian Doster." Otevřela jsem dveře a přes nos mě praštil pach, který jsem už nikdy cítit nechtěla. Venku padala tma a moje nejistota vzrostla. Přitáhla jsem si Faith víc na hruď, tahala mě za vlasy a opakovala „máma."

„Dobrý večer, přejete si?" „Asi už víte, co se vedle stalo. Chci se zeptat, nezahlédla jste něco podezřelého?" „Ne. Nikoho jsem tu neviděla." „A váš muž? Kde je?" „V práci." „Kdy se vrátí?" „Do pár minut." „Můžu na něj počkat uvnitř?" „Co mu chcete? Byl v práci, nic vám říct nemůže." „Ale já s ním chci mluvit." Sykla jsem bolestí, sevřel mi loket a surově jej zmáčkl.
 „Smím tedy dál?" „Ne!" Vyškubla jsem se mu a snažila zabouchnout dveře, což se mi i povedlo.
Opřela jsem se o zeď a prudce dýchala. Faith natahovala, pusinka se ji třásla... „Už je dobře. Tatínek přijde, za chvilinku."

Třesk skla vyplnil ticho, které v domě panovalo. Vyděšeně jsem se otočila po zvuku a pak se rozběhla do patra.
Zámek cvakl na znamení, že je zamknuto, Faith skončila v postýlce a ihned se rozplakala. „Pšt, miláčku. Hned se k tobě vrátím." Se zoufalým výrazem a chutí se rozbrečet, jsem si uvědomila, že mám mobil dole. Na dveře někdo surově mlátil, klika lomcovala.
Jako automat... S vynaložením veškeré síly se mi povedlo přetáhnout šatní skříň před dveře. Zamknula jsem dveře na balkon, zatáhla závěsy a ochromená hrůzou z neutichajících ran, jsem si přitáhla Faith znovu do náruče.

Padla další rána, dřevo povolilo a pěst tentokrát narazila do skříně.

*******************************************************************
Vím, že mě asi ukamenujete... Ale pokusím se, během týdne, přidat pokračování... !
Jinak, opět počítejte s maratonem ♥♥♥