Z nepřítele přítelem ✅

Část 83

„Měl jsem tam přidat profilovou fotku, ale já žádnou svou fotku nemám. Naposledy jsem se fotil s rodiči, když jsem měl narozeniny, ale to není zrovna fotka, kterou bych měl dávat na Facebook jako profilovou fotku. Možná si ten účet ani nedělat nebudu, je to jen ztráta času a stejně jsem nikdy na sociální sítě nebyl" Zajímalo mě, jak se Louis asi teď tváří a co si o tomhle všem myslí. Bohužel jsem na něj neviděl a do jeho hlavy taky ne.

„No tak řekni tvojí mámě, aby tě vyfotila. Nic na tom není, nebo ti to přijde divný? Nemusíš se bát, že ta fotka bude trapná nebo tak něco. Je to tvůj profil a můžeš tam mít fotku jakou chceš. Někteří tam ani svou fotku nemají a dají si tam místo sebe nějakou postavu z filmu nebo si tam dají nějaké zvíře, prostě něco jiného, než sebe. Klidně to taky tak udělej, je to jen na tobě, ano? Nemusíš si z toho dělat těžkou hlavu" Spíš mi teď přijde, že to Louis řeší víc, než já. Asi jsem fakt takovou blbost nemusel řešit a říkat mu o tom. Má pravdu v tom, že si tam můžu dát jakoukoliv fotku a ani na ní nemusím být já. Na druhou stranu mi přišlo nelogické dávat si tam nějakou postavu z filmu nebo zvíře, když ten profil má ukazovat mě. Asi jsem o tom moc dlouho přemýšlel, protože Louis asi třikrát řekl moje jméno, dokud jsem konečně zase „nezapnul" na přítomnost a na náš hovor.
„Promiň, jen jsem o tom přemýšlel. Asi řeknu mámě, aby mě vyfotila. Možná je to blbost, kterou moc řeším, promiň. No, už tě nebudu zdržovat. Jsem rád, že jsem tě slyšel a že jsme si mohli popovídat. Určitě mi můžeš zavolat, až budeš chtít" Neřekl jsem mu o tom, že půjdu za Vanessou na návštěvu a že se setkám s celou její rodinou. A že Jessie není její přítel, ale ochrnutý příbuzný. Než jsem to Louisovi ale stačil ještě říct, už se se mnou rozloučil a když ještě hlasitě zívnul, nakonec ani nevadilo, že jsem mu o Vanesse neřekl. A kdyby ho to zajímalo, zeptal by se sám. Přesto jsem byl rád, že mi zavolal a že jsme si mohli pokecat.

S Vanessou jsme se domluvili, že se k nim zastavím v neděli. Od pondělka jsme měli mít ještě celý týden školu a pak jsme už měli volno až do konce roku, takže tři týdny vkuse. Na volno jsem se těšil, protože jsem konečně mohl vypnout a neučit se a hlavně si odpočinout od Nialla a Liama. Vanessa mi odpověděla, že ve tři odpoledne je to super a já jsem od té doby začínal chytat nervozitu. V hlavě jsem měl milion myšlenek na to, co špatného by se mohlo stát, až budu v jejich bytě a jakou blbost bych mohl vypustit, až se budu bavit s Jessiem. Vanesse jsem jako dárek koupil stříbrného andělíčka z boku, který měl na křídlu malé kamínky a ještě jsem jí k tomu vybral jednu vonnou svíčku ve tvaru pyramidy, které voněla po levanduli. Navíc fialová barva se mi k Vanesse tak nějak hodila, takže jsem neměl o čem přemýšlet. McGregorovým jsem koupil lepší červené víno, i když jsem neměl tušení, jestli ho vůbec pijí, ale máma usoudila, že tím nic nezkazím. Také jsem vybral svíčku, ale s vůní vanilky ve tvaru koule. Doufal jsem, že těmi dárky nikoho neurazím a aspoň nepřijdu s prázdnou. Nevím proč, ale mámu ještě napadlo koupit pro Jessieho knížku Než jsem tě poznala. Ze začátku mi to přišlo jako dobrý nápad, ale jakmile jsem onu knížku našel a projel si, o čem je, ihned jsem takový nápad zamítl.

„Přece mu nedám knížku o chlápkovi, který je na vozíku díky tomu, že ho srazil skútr. Víš jak by to bylo trapný mami?" Okomentoval jsem hned její návrh a knížku vrátil do regálu v knihkupectví. Možná by bylo lepší nedávat mu nic. Přece jen ho ani neznám a nechci mu dát něco, co by ho mohlo urazit. Nakonec jsme dárky koupili jen Vanesse a pro její rodinu jako celou. Když jsem měl jít za Vanessou a její rodinou, oblékl jsem si černé kalhoty, bílou košili a přemýšlel jsem i o kravatě a saku, ale to mi přišlo až moc společenské, takže jsem šel jen v kalhotách a košili. Učesal jsem se normálně, žádná ofina nebo gel do vlasů, prostě jak jsem to uznal za nejlepší, navoněl jsem se a mohl jít. Už během oběda jsem toho s rodiči moc nenamluvil a pořád jsem nervózně klepal nohou, na jídlo jsem skoro neměl pomyšlení a dlaně se mi potily jako bych byl v sauně. Máma mi asi třikrát řekla, že nemám být nervózní a že to bude bezva odpoledne a že přeje, aby mi to s Vanessou klapalo. Jak nemám být nervózní, když je to skoro rande a ještě v bytě, kde bude Vanessina rodina? A Jessie?? Kterého jsem měl až donedávna za jejího přítele. A jak mi to má s Vanessou klapat, když spolu ani nechodíme? Přes to všechno jsem stál u dveří do bytu McGregorových s dárkovou taškou, která mi přišla najednou moc těžká.

„Ahoj Harry. Jsem ráda, že jsi přišel" Uvítala mě Vanessa až skoro nadšeně, možná byla opravdu ráda, že jsem přišel. Nemyslel jsem si, že by to řekla jen tak a přitom si myslela něco jiného. U ní jsem věděl, že to, co říká a dělá, myslí vážně a bez nějaké přetvářky. Měla na sobě červené šaty s kamínky po kolena, černé balerínky, stříbrné náušnice ve tvaru vloček, náhrdelník ve stejném stylu a náramek se symbolem nekonečna uprostřed. Měla lehce namalované řasy a šedé stíny, ale rozhodně mi to nepřišlo přehnané, docela se to k ní hodilo. Než jsem něco řekl, objala mě a já ihned ucítil její sladkou vůní, ve které jsem cítil růži a milion dalších vůní, které jsem hned nedokázal zařadit. Opětoval jsem Vanesse objetí a vykoktal jsem něco jako „Ahoj Vanesso, i já jsem rád." I když jsem si nebyl jistý, co přesně jsem řekl a co jsem dělal. Bylo toho najednou tolik, že mi div nepraskla hlava. Několikrát po sobě jsem se nadechl, abych uklidnil svoje hlasitě bušící srdce a když se ode mě Vanessa odtáhla, hned jsem cítil lépe. Ne že bych se snad od ní nechtěl nechávat obejmout, ale všechno tohle bylo pro mě nové a pořád jsem nebyl zvyklý, že mě objímá tak hezká holka a že se i já se jí líbím. Asi tak to bylo pro mě nové jako když jsem se začal přátelit s Louisem a zjistil jsem, že on nebyl ten, za kterého jsem ho považoval.