Z nepřítele přítelem ✅

Část 69

„Harry, vnímej mě, zatraceně!" Až jeho silné zatřepání mým těle si konečně přilákalo jeho pozornost.

„Hmm?" Zahuhlal jsem nepřítomně a stočil jsem pohled na Louise, který se opíral zády o kuchyňskou linku. Nemohl jsem se ubránit úsměvu, možná to byl spíš divný škleb, protože Louis na mě nechápavě zíral.
„Proč se tak culíš? Vypadáš jako děcko, které stojí u zmrzlinářského vozu a zjistí, že už došla jeho oblíbená příchuť" Fakt by mě zajímalo, kde pořád chodí na taková přirovnání. No možná, kdyby ses viděl v zrcadle, dost by si s tím souhlasil.

„Přestal jsem jen vnímat. Co jsi říkal?" Louis nechápavě zavrtěl hlavou a zkřížil ruce na prsa. Vypadal přísně, jako učitel. Představil jsem si, že má na nose moje veliké brýle a musel jsem vyprsknout smíchy.

„Proboha Harry! A teď ses smál proč?" Tomlinson popadl utěrku a hodil ji po mně. Přistála mi rovnou na brýlích, ale hned jsem ji oddělal. Louis se opíral dlaněmi o rohy linky a pravou nohu měl překříženou o tu levou.
„Představil jsem si tě s mými brýlemi. Jak tam tak stojíš, vypadal jsi hrozně přísně. Ty brýle tomu daly korunu, byť jen v mojí představě" Hodil jsem Louisovi zpět utěrku a ten ji hodil k ledničce, která byla snad od stropu až na zem.
„Ty jsi blázen" Kdo mi to ještě řekne? Těžce jsem polkl a veškerý můj humor odešel kamsi do neznáma. Louisovi se taky vytratil úsměv ze rtů. Poznal, že to neměl říkat, ale už se stalo. „Omlouvám se, nemyslel jsem to tak..." Dodal ještě, když jsem svěsil hlavu a nic neříkal. Neřekl jsem nic ani po jeho omluvě, která se nesla velkou kuchyní.
„Co by sis dal k jídlu?" Zeptal se Louis po půl minutě ticha. Zahuhlal jsem první jídlo, které mi padlo na jazyk. Vafle. Už jsem je neměl asi sto let a nechtěl jsem přemýšlet na něčím jiným, komplikovaným.

Vafle jsem měl jen výjimečně, protože máma je moc často nedělala. Musel jsem sám sobě přiznat, že Louis měl mnohem lepší vafle, než máma. Chtěl jsem se ho zeptat, kde se naučil tak dobře vařit, ale nic jsem nahlas neřekl. Od jeho otázky na to, co bych si dal, jsme oba mlčeli. Přemýšlel jsem nad dvěma věcmi. První věc – že mám PTSS a ta druhá – Louis. Všiml jsem si toho, už když jsme šli z auta do domu. Tak nějak divně chodil a potom když za mnou přišel s Danielem, jsem měl čím dál větší obavy. Muselo se něco stát a muselo to souviset s Louisem.
„No tak ven s tím" Ponoukl mě Louis, když jsme naprosto nacpaní k prasknutí, seděli na gauči v obýváku. Louis mi udělal čaj a sobě udělal kafe. Docela jsem koukal, že v tak nízkém věku už pije kafe, ale neříkal jsem mu na to nic. Je přece jeho věc, co pije.

„S čím jako?" Obořil jsem se na něj, i když jsem moc dobře věděl, co tím myslel. Když si sedal na gauč, obličej se mu stáhl do bolestné grimasy, kterou nešlo přehlédnout.

„Prohlížíš si mě. A jsi tak nějak divně potichu. Je to kvůli Ernestovi? Pozval tě snad na rande?" Co prosím?

„Cože?" Zíral jsem na Louise s pootevřenou pusou a hrnkem u pusy. Naštěstí jsem ho držel v levé obvázané ruce, jinak bych ji měl už dávno spálenou na škvarek.

„Slyšels dobře" Přikývl Louis a upil svou kávu a až s citem odložil hrnek zpět na korkovou podložku na stole.
„Takže on je -..." Louis nepřestával přikyvovat, až mi to přišlo legrační. Vypadal jako porouchaná hračka na strojek, která už může jen kývat hlavou.

„Gay" Šeptl Tomlinson, když jsem se jaksi neměl k tomu, abych svoje koktání dokončil. No tak proto se na mě furt tak díval. Nebo se tak snad dívá na každého, kdo je mentálně retardovaný stejně, jako já? Z neznámého důvodu se mi tváře polili červení a já to zamaskoval tím, že jsem se napil čaje, který mi trochu popálil rty a jazyk. Do prdele. V mysli jsem si pěkně zanadával, ale díky popáleninám jsem sotva něco vyprodukoval z pusy.

„To leccos vysvětluje"

„No ale rozhodně to nevysvětluje to, proč si mě tak prohlížíš ty. Hlavně mi tady prosím tě neříkej, že jsi taky na chlapy" Protočil Louis očima a hodil po mně lehce znechucený pohled, který říkal více, než tisíc slov. Asi nebyl největším zastáncem homosexuálů nebo třeba i bisexuálů, ale to jsem mohl jen hádat.

Hned jsem zavrtěl hlavou, abych ho vyvedl z omylu, že já to určitě neřeknu. „Ne, to vůbec ne. Proč tady byl Daniel? Už když jsme šli z tvého auta, všiml jsem si, že tak nějak divně chodíš. Nebo jak sis teď sedal na gauč. Jak kdybys měl – a teď to říkám jen ze srandy – v prdeli zaraženýho toho největšího ptáka, jakýho jsi kdy mohl vidět" Louis po mém přirovnání hned zabručel pod vousy několik nadávek a také oslovení Ježíše Krista v několika provedeních. Dokonce mě dloubl do žeber, naštěstí pro mě jsem nepocítil ono zlomené žebro.
„Pane Bože, to bylo fakt něco. Nevěděl jsem, že dokážeš říct něco vtipného s úchylným podtextem. Asi na tebe dělám čím dál lepší dojem" Uchechtl se a dlouze se napil z hrnku. Já veškerý čaj už vypil, protože jsem nechtěl srkat horký čaj dvě hodiny.

„Učím se od nejlepšího" Ukázal jsem na Louise a píchl ho dvě prsty do ramene. „Ale teď vážně. Co se stalo, že tady byl Daniel?" Tomlinson dopil kafe a s třísknutím odložil hrnek na podložku.