Z nepřítele přítelem ✅

Část 55

„Harry..." Co to? Čí hlas to řekl? Nemohl jsem nic postřehnout. Ten hlas řekl moje jméno. Skoro neslyšitelně. Šeptem. Jako by měl strach, že mě probudí. Jenže, co když potřebuji probrat? Kdo to vlastně řekl? Hlava mi třeštila tak moc, že jsem nemohl uvažovat. Jako bych tam měl vosí hnízdo. Srdce bušilo jako zvon, krev mi tepala v těle, až jsem si myslel, že ji slyším všude kolovat. Bylo to děsivé, ale neznámé zároveň.

„Harry, slyšíš mě?" Ano. Nebo – ne? Nebo je to zase jen moje představa? Něco, co vlastně není pravda? Něco, co je jen v mé hlavě? Jenže ten hlas zněl přesvědčivě, až moc přesvědčivě na to, aby to nebyla skutečnost. Pořád jsem ale nevěděl, kdo to říkal. Neviděl jsem nic, jen černočernou tmu. Jediné, co jsem dokázal tak trochu vnímat byla ta slova od nikoho. Chtěl jsem něco říct, zeptat se, kdo to je, kde jsem, co se stalo, co se děje. Chtěl jsem otevřít oči, ale měl jsem je vlastně zavřené? Chtěl jsem se pohnout, ale měl jsem dojem, že jsem držený neviditelnou silou. Chtěl jsem polknout, ale měl jsem sucho v krku. Nemohl jsem nic, jen poslouchat hlas a čekat na další slova, která létala prázdnotou a vířila myslí. Dlouhou dobu jsem nic neslyšel, takže jsem usoudil, že to nebyla skutečnost a že jsem to všechno slyšel jen v mé mysli, ale pak... Se stalo něco, co můj mozek popohnalo k tomu, abych konečně nějak reagoval anebo něco udělal. Nebyla to žádná slova, ale dotek. Ucítil jsem ho na mé pravé ruce, přímo na zápěstí. Nebyl jen tak nějaký letmý, skoro nepocítěný. Cítil jsem ho až moc dobře, protože dotek přešel ke stisku zápěstí. Ne moc křečovitě, ale taky dostatečně na to, abych ho zaregistroval na nějakou dlouho dobu. Aby to moje mysl zachytila a mohla vytvořit „signál", jako odezvu na to, že jsem to všechno ucítil. Cuknul jsem pravou rukou, jen tak slabě. Doufal jsem, že to „ten někdo" zaregistroval, protože jsem neměl víc síly na to, abych dal jinak dál najevo, že jsem ten stisk pocítil. Chtělo se mi spát, prostě jen spát. Nevnímat nic a nikoho, neposlouchat hlasy, nevidět obličeje a ani se nehýbat. Prostě jen spát. Klidně celý den, kdyby na to mělo dojít. Bohužel jsem byl jediný, kdo to chtěl.
„Harry prober se" No tak, dej mi pokoj prosím. Všechno jsem to říkal ale jen sám sobě, nahlas jsem nic nevyslovil. Nemohl jsem najít slova, která bych vypustil z úst. Ale v mysli jsem si dokázal povídat sám se sebou nekonečně dlouho. Nechtěl jsem se probrat, ale ten hlas nedal pokoj. Byl zkreslený a čím dál víc jsem měl dojem, že to není Louis. Že jeho hlas slyším jen ve své mysli, ale doopravdy to on není. Nemůže být. Viděl jsem ho před pár minutami. Nebo snad to jsou už hodiny? Jak dlouho tady takhle vlastně ležím? Nezdálo se mi to všechno? Měl jsem nutkání konečně zjistit, kdo na mně pořád mluví. Byl jsem vlastně při vědomí anebo jsem spal? Proč jsem slyšel „prober se"?. Vždyť jsem „odpověděl" na ten stisk mého zápěstí. Kdybych spal, nemohl bych to nikdy udělat. Přesto jsem ale pořád nic neviděl. Jen černočernou tmu. Jako bych měl otevřené oči, ale zároveň ne. To nedává smysl Harry. Otevři oči, nemůžeš takhle do nekonečna ležet a jen poslouchat něčí hlas.

„Mhhmhmm" Zabručel jsem až rozespale, i když jsem vlastně nespal. Nebo ano?
„Vnímá mě! Harry, vnímáš mě?" Musel jsem se pousmát, jak mě ten hlas pořád oslovoval jménem. Rád bych teď viděl svůj obličej a vlastně i to, kde se momentálně nacházím. Tak jen otevři oči, ty idiote.

„Hmm... Asi – ano. Vnímám" Vykoktal jsem ze sebe rychlostí šneka. Čekal jsem, že ten hlas něco řekne, že bude mít radost, že jsem konečně něco řekl. Místo toho jsem jen cítil, jak čísi ruka pustila moje zápěstí a začala se mnou třást. Ne málo, ale docela dost. Jak kdybych byl hadrový panáček.

„Harry! Prober se už konečně!" Nedal se odbýt ten hlas. Najednou, jak kdyby mi to všechno došlo. Jako by mi sepnulo v mozku „to něco", co mi tam chybělo od té doby, co jsem uslyšel první slova od toho hlasu, ale obličej jsem neviděl. Konečně jsem mohl s jistotou říct, kdo na mně celou tu dobu mluvil. Vanessa! Až při těchto slovech, co právě řekla, že jsem poznal její hlas. Nebyl to tedy Louis, ale ona. Musela to být ona, protože to ona zvonila, než jsem – omdlel? Musel jsem se skácet na zem jako pytel brambor. Možná že něco horšího, než pytel brambor. Nemohl jsem uvěřit, jak mi to všechno tak rychle došlo.
„Vanesso" Vydechl jsem radostně, že jsem ji poznal. Dokonce jsem otevřel víčka a konečně viděl. Neměl jsem brýle, takže jsem viděl rozmazaně, ale motolice byla pryč a s ní i černé tečky před očima. I pocit na zvracení odešel. Díky Bohu. Ještě nikdy jsem neomdlel.
„Harry, už jsem myslela, že se neprobudíš" Strčila mi do ruky brýle, které jsem si hned nasadil. Ležel jsem na své posteli, oblečený tak, jak jsem přišel z venku. Vanessa klečela u postele, ruce položené na nohou a její obličej nesl pergamenovou barvu. Nedivím se jí. Kdyby mi někdo omdlel před očima, taky bych z toho neskákal do stropu.
„Hrozně si mě vyděsil. Už když jsi mi otevíral, jsi vypadal, že ti není dobře. A pak ses skácel na zem. V prvním momentě jsem vážně nevěděla, co s tebou" Sklopila pohled na svoje ruce a hlasitě se nadechla.