Z nepřítele přítelem ✅

Část 34

Niall s Liamem... Spíš jen Niall, ale byl tam podepsaný i Liam. Zatočila se mi hlava, tak jsem se pravou rukou opřel o zábradlí, ale moc to nepomáhalo. Vyhrožující dopis? To bych do nich vážně neřekl. Ale, čemu se vlastně divím...

Chtěl jsem si ten dopis, nebo co to vlastně bylo, začít číst, ale za mnou se rozrazily domovní dveře a mě ovál ten studený vítr asi po milionté za toto odpoledne. Navíc pršelo tak, že déšť směřoval dovnitř, takže jsem měl mokré boty ještě víc, než při cestě do domu. Nově příchozí byla sousedčina dcera. Bydleli pod námi, ale moc často jsem ji nepotkával, protože jsem ani netušil, jestli chodí do školy, do práce nebo kolik je jí vlastně let.

„Ahoj Harry" Pozdravila mě s úsměvem na rtech a zabouchla (konečně) dveře. Spolkl jsem jedovatá slova o tom, že jsem promočený a promrzlý až na kost a taky ji pozdravil.

„Ahoj Vanesso" I ona vypadala, že nečekala takové počasí, protože byla mokrá stejně, jako já. Neměla žádný deštník, takže se jí vlasy lepily na obličej a na oblečení. Měla je taky mnohem delší, než já. Do půl zad, ale to jsem jen odhadoval z těch pár setkáních na společných prostorách domu. 

Usmála se na mě, ale já stál na místě jako solný sloup a rozhodně jsem neměl náladu se na každého usmívat. Neměl jsem důvod. Sklonil jsem proto zrak na mokrou podlahu.

„Asi to bude znít divně, ale takhle ti to sluší" Poznamenala a snažila se mě rozesmát, nebo zlepšit náladu. Jedno z toho určitě, bohužel to nezabíralo.

„Neměl jsem na výběr. Vlastně to oblečení ani není moje" Což byla pravda, i když jsem nevěděl, proč jí to říkám. Za jeden den druhá holka, se kterou mluvím. Náhoda?

„No, tvého táty určitě ne. Že bys konečně změnil styl oblékání?" Zeptala se trochu sarkasticky a s výsměchem. Za dnešek toho už bylo dost i na mně. Podíval jsem se na ni a ona se hned přestala usmívat. Můj pohled mluvil za vše, protože jinak jsem si to nemohl vysvětlit. Zase jsem sklonil hlavu na zem a už ji tak nechal. Nemínil jsem pokračovat v konverzaci. Všichni si ze mně jen utahují a dělají si legraci, tak proč mluvit dál. Když Vanessa promluvila, byla asi o dva kroky blíž, než když přišla dovnitř. Do nosu mě štípla její vůně, kterou jsem ale nechtěl zkoumat.

„Omlouvám se, nechtěla jsem-..." Sice jsem nesnášel, když mi někdo skákal do řeči, ale protentokrát jsem to musel udělat.

„Dej mi radši pokoj, dobře? Dnešek jsem měl už tak dost zničený. Sbohem" Nic lepšího mě nenapadlo a nechtěl jsem na Vanessu vyjet. Na rozdíl od Liama a Nialla mě nikdy nešikanovala a vůbec netušila, jaké peklo mi ti dva působí. Navíc jsem mohl přidat to, jak jsem se zachoval v nemocnici s Louisem a třešnička na dortu byli ti kluci v autobuse. Nejhorší pátek ze všech, které si pamatuji. Jenže, co když ten příští bude ještě horší? Chňapl jsem veškerou poštu i klíče a vydal se po schodech k bytu. Vanessa chvíli stála u schránek, ale pak mě doběhla.