Z nepřítele přítelem ✅

Část 9

Do třídy přišel zároveň s učitelkou na matiku. Žuchnul na židli vedle Nialla a zaraženě se díval před sebe. Věděl jsem, že máme odevzdávat úkol, který jsem si dělal včera po škole. Učitelka začala obcházet lavice a já upřel pohled doprava na Louise a jeho partu. Louis si mlčky hrál s tužkou v ruce a nevnímal učitelku, která po něm chtěla úkol. Niall ten svůj strčil učitelce do ruky, jenže ona pořád čekala na Louise.

„Pane Tomlinsone, už zase nemáte úkol?" Louis zavrtěl hlavou, ale pořád si hrál s tužkou. Nevím proč, ale v ten moment mi ho přišlo líto. Neměl bych litovat někoho, kdo mě šikanuje. Převzala si úkol i ode mě, ale pořád stála u lavice Louise a Nialla. Celá třída byla zticha a ten kdo mohl, upíral zrak na Louise.

„Tenhle týden je to po páté. Půjdete za panem ředitelem. On bude vědět proč..." Pak učitelka zamířila za Liamem, zatímco Louis hodil tužkou někam do předních lavic. Niall nic neříkal, spíš vypadal, že Louise ignoruje. Já to všechno sledoval, a když se Louisův pohled střetl s tím mým, zaraženě jsem na něj hleděl. Louis se zvedl a mířil ze třídy ven. Snad i schválně šel kolem mě a ne kolem Nialla a Liama. Nevím, co mě to popadlo, ale na těch několik sekund, co procházel kolem mě, jsem mu jemně chytl zápěstí. Vůbec jsem nepřemýšlel o tom, co jsem dělal a proč jsem to udělal. Louis se na mě podíval přes rameno, se svěšenou hlavou pokračoval ze třídy. K mému štěstí si toho pohledu ani doteku nevšiml Niall a Liam. Ještě aby začali o tom, proč tady ošahávám Louise. Nechci si u nich „urazit" ještě značku teplouš. To by mi tak stačilo... Během hodiny jsem přemýšlel nad Louisem. Proč jsem ho jen chytl za to zápěstí? Co jsem si tím chtěl dokázat? Jak jsem ale řekl, bylo mi ho trochu líto. Neznamená to, že ho budu celou přestávku utěšovat a litovat. Ale přece je i on jenom člověk a musí mít nějaké city. V hlavě mi bleskl ten článek o fotbalu, kde Louis mluvil o svém otci. Nemůže to být přece jenom krutý člověk, navíc s tím, že nemá otce. Vždycky jsem razil názor, že každý má dvě „tváře". Jednu dobrou a špatnou. Nikdo není dokonalý a i já mám svoje tmavé chvíle a dny, kdy nesnáším celý svět. Vlastně je to poslední dobou pořád. Ale snažím se být slušný, hlavně k rodičům. Louis je možná šikanující kápo, ovšem musí taky něco cítit. Mít svoje pocity a názory. Jen jsem je zatím nepoznal osobně. I když... To jeho chování za posledních čtyřiadvacet hodin leccos naznačuje. Zatím nevím co, ale rozhodně je to něco jiného. Takového Louise jsem nikdy nezažil. Z přemýšlení a počítání příkladu mě (a nejen mě) vyrušilo otevření dveří. Louis se vrátil z ředitelny. V ruce nesl nějaký papír a moje srdce v ten moment vynechalo tep. Mohlo to být cokoliv, ale mě se hned vybavil ten plakát se šikanou. Když ale rozložil papír na stůl, pro sebe jsem si oddechl. Nebyl to on... Dál jsem se zabýval matikou, zatímco Louis jen koukal na řádky papíru. Nikdo mu nevěnoval sebemenší pozornost, ani Niall ani Liam. Žádná otázka, co mu ředitel řekl nebo tak něco. Vypadal jako hromádka neštěstí, asi jako já včera při cestě ze školy. Těžko jsem mohl přečíst, co na tom papíře bylo.

„Jdeme ven, jdeš taky?" Ozval se Niall na Louise, když byla velká přestávka. Teď jsme měli mít tělocvik, na který se netěším nikdy. Vždycky prohraju, nikdy nedokážu dobře cvičit a vlastně nic. Na tělocvik jsem levý, tam jde k mojí smůle o tělesný pohyb, ne o testy a zkoušení. Tomlinson zavrtěl hlavou, takže Niall s Liamem odešli ven sami. Kromě nás dvou zůstaly ve třídě dvě holky, které seděly ve třetí řadě. Louis byl od toho momentu v matice (od toho s úkolem) až nezvykle ticho, Niallovi a Liamovi řekl sotva dvě slova a během vyučování ani necekl. Bylo normální, že se nehlásil, ale sem tam utrousil nějakou vtipnou poznámku nebo se smál s Niallem a Liamem. Dneska? Ani jedno. Seděl na židli, hrál si s tužkou nebo hleděl do neurčita. Dokonce nešel ven s jeho partou, jako každou velkou přestávku. Prostě tady něco nesedělo.

„Jsi spokojený?" Zašeptal Louis směrem ke mně. O čem to zase mluví?

„Nechápu, o čem-..." Nedořekl jsem, protože mi hodil na stůl nějaký papír. Žádná papírová koule? Zvláštní... Hodnou chvíli mi trvalo, než mi došlo, co to je. Ten papír, co přinesl, když přišel do hodiny matematiky.

Tímto uděluji Louisovi Williamu Tomlinsonovi následující tresty:

- Dva měsíce po škole

- Dvojku z chování na pololetní vysvědčení

- Zákaz měnit sestavu fotbalového týmu

Výše uvedené tresty uděluji na základě těchto přestupů:

- Parkování na místech vyhrazených pro zaměstnance školy a pro osoby s tělesným postižením

- Kouření před budovou školy

- Hodinu pozdních příchodů v tomto ročníku

- Falešné obvinění spoluhráče v týmu

- Krádeže věcí spolužáků, posměšky, nadávky, urážky a další násilné, psychické a fyzické šikanování

- Porušení školního řádu

Všechny tresty platí od dnešního dne sepsáním tohoto papíru. Dohlédnutí nad vykonáním trestů budu mít na starost já sám, ředitel Rodney, trenér fotbalového týmu pan Hall a třídní učitelka paní Talneyová. Jakékoliv další přestupky budou potrestány trestem jako prospěšné práce městu, další měsíc po škole a podmíněné vyloučení ze školy.

Pod tím vším byl ředitelům podpis, datum sepsání a taky Louisův podpis. V krku se mi udělalo sucho. Louis tou svou otázkou „Jsi spokojený" nejspíš myslel to, že si všechnu jeho šikanu konečně sežral i s úroky. Nechápal jsem, kde k té myšlence přišel. Já jsem ho přece nepráskl. Byl jsem sice u ředitele, ale nic jsem mu neřekl. Přečetl jsem si to všechno ještě jednou. Louis jako kapitán týmu nemá pravomoc měnit sestavu týmu. To ho podle mě naštve nejvíc. Už jen to, že fotbal je pro něj na škole to nejhlavnější.

„Tak co Stylesi? Už jsi spokojený?" Zeptal se mě znova, když jsem mu vracel papír s tresty. Nic jsem mu na to neřekl. Na jednu stranu jsem byl rád, že konečně dostal tresty za to, že mě šikanoval, ale... Tohle bylo podle mě moc.

„Mrzí mě to..." Na víc jsem se nezmohl. Vlastně jsem nevěděl, jestli mě to opravdu mrzí. Ale stačil jeden pohled na Louise a vážně mě to mrzelo. Takové tresty mi přišly vysoké, na druhou stranu Louis byl grázl a uzemnit by mu neuškodilo. Asi nejvíc mě mrzelo to s tím fotbalem. Sice jsem netušil, jak moc Louis fotbal zbožňuje, ovšem stačilo, abych si vzpomněl na ten článek, kde psal o svém otci. Fotbal byl pro něj vším, škola samotná ho nezajímala, nezajímalo ho vyučování, jaké dostane známky. Pro něj byl fotbal to nejhlavnější, proč na škole pořád byl.

„Jo tak tebe to mrzí. To je do prdele na hovno!" Při poslední větě zvýšil hlas, až se na nás ty dvě spolužačky otočily. Tomlinson zrudnul jako rajče a vražedně se na mě podíval. Těžce jsem polkl, ale neřekl jsem ani dvě slova. Snad jsem tolik neřekl ne? Řekl jsem, že mě to mrzí a on na mě hned vyjede. I když na jeho místě bych taky nejásal, kdybych dostal takové tresty. Louis se potichu zvedl ze židle, všechny věci si nechal ve třídě a odešel pryč. Ve dveřích vrazil do Liama a Nialla, kteří beztak někoho zase pomlouvali. Z jejich gestikulace a odezírání jsem to poznal hned.

„Hele..."

„Louisi?" Vypadlo z Liama a Nialla, když si všimli, že do nich narazil Louis. Ten je ale odtrhl, aby mohl projít.

„Hej počkej na nás!" Otočil se k němu Niall.

„Dejte mi pokoj" Zahuhlal Louis a byl ten tam. Liam se přihnal k jeho straně lavice a chňapl po papíru od ředitele.

„Tys ho práskl?" Pár sekund mi trvalo, než mi došlo, že Niallova otázka patřila mě. Seděl jsem jako přikovaný k židli a nebyl jsem schopen slov.