Z nepřítele přítelem ✅

Část 21

„Ú-úplně jsi ztuhnul a koukal jsi někam před sebe..." Vykoktal jsem ze sebe. Hlas se mi třásl a to jsem k tomu měl opravdu velký důvod. Louis si promnul oči a opřel se zády o dveře do mého pokoje.

„Promiň já ... Občas mám tyhle stavy, kdy přestanu vnímat všechno a všechny kolem sebe. Vidím před očima tátu, jak hrajeme fotbal, jak jsem s ním a pak najednou vidím, jak mi umírá před očima. Pomalu a já nemůžu – nemůžu vůbec nic dělat" Vzpomněl jsem si na to, co psal v tom dopise, který jsem pořád držel v ruce. Ať se netrápím smrtí jeho otce. Neznám ho celý život nebo nějak moc dlouho, ale i tak je mi líto jeho otce. Smrt žádného člověka, byť ho vůbec neznám, není snadná záležitost. Zasáhne život blízkých na dlouhou dobu. Možná do konce života. Spolkl jsem tedy slova útěchy a lítosti, protože Louis to asi nechtěl slyšet.

„Už je ti líp?"

„Na to bych se měl ptát já tebe" Opáčil hned na mou otázku, která patřila na něj. Mě líp asi nikdy nebude. Ať je to zlomené žebro nebo šikana od Nialla s Liamem. Jenom jsem na ně pomyslel, už jsem měl náladu na bodu mrazu. Sice bude ve třídě Louis, ale on mi nebude pořád zachraňovat krk od těch dvou. Sklonil jsem zrak na zem a odšoural se do kuchyně. Sice jsem nesnídal, ale neměl jsem na snídani chuť. Vytáhl jsem tedy jenom svačinu z lednice. Než jsem se stačil otočit, Louis stál vedle mně a opíral se o kuchyňskou linku.

„Mě je pořád stejně. Vlastně ani pořád nevím, co ta otázka znamená. „Už je ti líp?". Co jsem nastoupil na tuhle střední, jde to všechno z kopce. Takže ne, není mi líp" Odsekl jsem mu a mířil jsem do svého pokoje.

Zase jsem začínal mít ten pocit, který jsem měl v autě, když mě Louis vezl k jeho doktorovi. To „něco", co mě uvnitř lámalo v důležitých chvílích. Zavrtěl jsem hlavou, abych ten pocit dostal z hlavy.

„Třeba teď zjistíš, jaký je význam té otázky" Ozval se za mnou Louis. Stál mezi dveřmi do mého pokoje, ruce strčené v kapsách u kalhot a pohled upřený na mě. A jak bych to měl asi tak zjistit? Díky tobě? Že se s tebou budu kamarádit? Nebo snad ty se mnou? To bych byl hodně naivní, kdybych si myslel, že se se mnou budeš bavit zrovna ty. Ani jedno z toho jsem nevyřknul nahlas. Odložil jsem dopis od Louise na noční stolek a chňapl batoh v rohu pokoje. Sedl jsem si na okraj postele a nacpal svačinu mezi Louisovo oblečení, které mi půjčil. Aniž bych něco řekl, Louis si sedl vedle mně. Vždycky se tak tiše přiblíží, jak duch.

„Vím, jaký význam je té otázky. Jenom jsem na ni nenašel jinou odpověď než tu, kterou už znáš"
„Snad ji najdeš brzy..." Vytáhl jsem z batohu Louisovo oblečení a podal mu ho. Bylo úhledně složené, jeden by řekl, že je i vyprané.

„Co kdybys v tom šel dneska do školy?" Divnější otázku jsem nikdy neslyšel. A že jich bylo... Vzít si tohle na sebe do školy? Vždyť je to domácí oblečení, navíc není ani moje.

„Zbláznil ses? Tohle nemůžu -..." Ne, že bych nechtěl. Mohl bych trochu obměnit šatník. Začínám být jako paní Morleyová, pořád nosím to samé.

„Máš snad něco lepšího na sebe?" No, to jsem teda neměl. Louis takový problém neměl, každý den měl na sobě něco jiného. Dneska měl na sobě černé rifle a červeno-bílou košili. Střelil jsem pohled na jeho tetování na ruce, ale Louis potom vstal z postele a zamířil si to k mojí skříni s oblečením.

„Co to děláš?" Místo odpovědi prostě otevřel skříň a začal prohlížet moje oblečení. Nechápavě jsem se na něj díval s jeho oblečením v rukou.

„Harry víš, že je jednadvacáté století, že jo?" Dobře, tohle byla trochu urážka. Jenže měl pravdu. V mé skříni by nenašel nic, co teď „frčí". Nic takového, jako co měl teď na sobě Louis.

„Jo to vím. Jenže ty se mi hrabeš ve skříni. Není ti to ani trochu blbý?" Asi ne... Louis se tak divně krčil u mého šatníku, sem tam natáhl ruku a něco tam dělal.

„Kdy jsi byl naposledy nakupovat oblečení? Za dob druhé světové?" Vytáhl světle hnědou vestu a tvářil se na ni jako na odpadky. Začínal jsem mít jeho rýpání akorát dost, hodil jsem jeho oblečení na postel a zabouchl mu skříň před nosem.

„Nevím, o co ti jde, ale přestaň s tím" Vytrhl jsem mu vestu z rukou a taky ji hodil na postel. Zhroutil jsem se na ni, ale žebro se zase ozvalo o pozornost. Sakra práce!

„Promiň... Chci ti jen pomoct" Zahuhlal Louis. Ani jsem nepostřehl, že seděl zase vedle mě. Jak to dělá? Položil mi dlaň na rameno, ale já ji hned setřásl.

„Tím, že mě kritizuješ kvůli oblečení, mi vůbec nepomáháš" Zavrčel jsem skrz zuby. Louis sklonil pohled na zem a hlasitě se nadechl.

„Omlouvám se... Asi bych měl jít. Promiň, že jsem tě otravoval" Tomlinson se už zvedal z mojí postele, ale já ho zadržel. Nechci se hádat o blbostech, i když hrabat se mi ve skříni nemusel. Pokud chci, aby byl (třeba jednou) můj přítel, nemůžu ho vyhánět. Navíc přišel dobrovolně, což něco znamená. A pochybuji o tom, že to bylo kvůli tomu dopisu. Sám říkal, že ho dal do ranní pošty s tou, kterou posílala jeho sestra. Tak proč vlastně přišel? Šacovat skříň asi těžko...

„Já se omlouvám. Jen – je to pro mě nezvyk, když mi někdo kromě mojí mámy hrabe ve skříni. A nikdo kromě rodičů ještě nebyl v mém pokoji. Bude mi to chvíli trvat" Harry posloucháš se vůbec? Mluvíš úplné nesmysly! Louis zvedl oči a probodl mě pohledem. Opětoval jsem jeho pohled, ale hned jsem ho přetrhl. Byl tak akorát čas připravit se do školy.

„Chápu, už to neudělám. Počkat – co ti bude chvíli trvat?" No, jak jsem si mohl myslet. Už jsem zase moc mluvil. Louis se na mně zaraženě díval a já neměl na jazyku ani jedno jediné slovo, které bych řekl. Co na tohle říct? „Louisi víš, chtěl bych být s tebou kamarád"? Jak bych vypadal? Že škemrám o přátelství s ním? Možná bych chtěl konečně jednoho kamaráda, za kterým bych mohl přijít s čímkoliv a kdykoliv, ale Louis je naprosto odlišný. Je to školní frajer a já jsem pro okolí jenom vzduch. Nikdo, nicka, ten nepodstatný a nezajímavý. Z přemýšlení mě vytrhl Louis, který se mnou zase jemně třepal. Několikrát po sobě jsem rychle zamrkal, abych přestal aspoň na malou chvíli přemýšlet a podíval jsem se Louisovi do očí.

„Ale nic. Co tady vůbec děláš? Proč jsi přišel?"

Louis se už nadechoval, že něco řekne, ale já ho ještě přerušil. „A je mi jedno, že mám moc otázek najednou. Nemohl jsi přece přijít jen kvůli tomu dopisu. Sám jsi říkal, že jsi mi ho poslal ranní poštou. Tak co tady děláš?" Už jsem v tom musel mít jasno. Louis přikývl, že chápe moje rozhořčení a prohrábl si vlasy rukou.