Z nepřítele přítelem ✅

Část 89

„Je mi to tak líto. Nedokážu si představit, co všechno si musel snášet od těch dvou kluků. Moc mě to mrzí Harry" Řekla Vanessa, když dovyprávěla všechno, co jsem chtěl slyšet.

„Zašlo to moc daleko" Vydechl jsem a snažil se posadit se na lůžku, ale zády mi projela palčivá bolest. Zkřivil jsem obličej do bolestivé grimasy, které si Vanessa musela všimnout. „Jak moc je to zlé?" Zeptal jsem se upřímně, protože bych to stejně od někoho slyšel. Mnoho pohmožděnin, modřiny na zádech, podlitiny na břiše, plotýnkách, natržený ret, modřina pod levým okem, zlomená dvě žebra a zlomený obratel. Nedokázal jsem na to nic říct, jenom jsem si položil hlavu na polštář a zatlačil slzy, které se mi draly z očí. Takhle to dál nejde, musí se něco udělat, aby tohle skončilo. Jestli mě takhle ještě budou mlátit, můžou mě i zabít. Do pokoje vešli naši a máma se hned rozbrečela, že jsem se konečně probudil. Táta nesl dva papírové kelímky a jeden hned předal Vanesse, která vděčně přikývla.

„Zlatíčko, jsem tak ráda, že jsi se probudil. Oběma je nám líto, co se ti stalo. Ale nemusíš se bát, už se to nebude dál opakovat" Pronesla máma mezi brečením a smrkáním. Táta stál za ní a máma si sedla na druhou stranu lůžka. Nechápal jsem, co tím myslí.

„Jak to myslíš mami?" Ta se napila z kelímku, takže mi odpověděl táta. Vypadal unaveně a na sobě měl domácí oblečení, jako by dneska ani nebyl v práci. Máma měla černé kalhoty a halenku s květinami.

„Ve školách jsou kamery a jedna je i na záchodech. Pamatuješ, jak vám spravovali záchody?" Přikývl jsem a nemohl jsem se dočkat pokračování. „Jen, co jsme dorazili do nemocnice jsme to nahlásili na policii. Řekli nám, že ve škole jsou kamery a jedna je i na záchodech pro případy násilí nebo kdyby studenti kouřili nebo brali drogy. Škola nechala kamery i na záchodech, které natáčí dveře a prostor u umyvadel, prostě tam, kde nejde vidět na kabinky se záchody nebo na pisoáry. Takže kamera natočila všechno, co se stalo dneska a policie hned zakročila. Liam s Niallem se už do školy nevrátí. Všechno se teď ještě řeší s ředitelem školy, ale určitě je vyloučí a nejspíš budou mít i nějaké práce pro město, možná dostanou i pár let ve vězení. Každopádně je už nikdy neuvidíš a nebudou tě týrat" Pane Bože děkuju! To je to nejlepší, co jsem chtěl slyšet.

„To je to nejlepší, co jsi mi mohl říct tati. Můžete pro mě něco udělat prosím?" Všichni tři souhlasili a já jim řekl svoje přání. Chtěl jsem nějak poděkovat Doris a tak jsem řekl, aby pro ni nechali poslat květiny a nechali k tomu napsat vzkaz „Děkuji Ti za záchranu mého života. Harry". Nic lepšího mě nenapadlo, protože děkovat po telefonu mi nepřišlo moc dobré. Udělali to pro mě a měl jsem dojem, že takové poděkování se bude Doris líbit. Vanesse to nejspíš nevadilo, protože byla ráda, že jsem naživu. Sice domlácený, ale to se časem zahojí.

Když jsem v noci spal, neměl jsem žádné sny, ale zato jsem se probudil několikrát během noci. Hlavně to bylo tím, že mě všechno bolelo a taky jsem musel na záchod. Trvalo mi pár minut, než jsem došel skoro na konec chodby, kde byly záchody. Když jsem se vracel do pokoje, myslel jsem si, že špatně vidím nebo že jsem jednou nohou ve spaní. Někdo seděl na židli, kde během večera seděla máma, než s tátou a Vanessou odjela. Ta postava byla klučičí a já viděl jeho záda. Stál jsem mezi dveřmi v pyžamu, které mi bylo moc velké a bylo cítit dezinfekcí. Pak se ten dotyčný otočil a já měl pocit, že mě nohy neunesou. Chtěl jsem se opřít nebo dojít do postele, ale nemohl jsem. Všechno mne bolelo, ztuhnul jsem na místě. A pak jsem cítil objetí, pevné a přátelské. Louis Tomlinson brečel a jeho omluvná slova jsem poslouchal mezi vzlykáním a slzami, které mi přistávaly na rameni. A já mu na oplátku poděkoval za to, že mi jeho dárek k Vánocům zachránil život. Z nepřítele se stal mým přítelem.

KONEC