Z nepřítele přítelem ✅

Část 2

„Tomlinsone mluv!" Strčil jsem do něj a on mi to oplatil. Učebnice dějepisu mi spadla z ruky. Niall toho využil a odkopl ji až na druhou stranu chodby. Zašilhal jsem po chodbě, ale brýle mi sklouzly až ke špičce nosu, takže jsem si je musel posunout výš. Ano, nosím brýle a nejsou zrovna nejmodernější. Já a moji rodiče nejsme chudáci, máma i táta si vydělávají slušné peníze, ale přesto bydlíme v bytě. Hnědé brýle mi zakrývají skoro půlku obličeje, jak jsou velké. I jejich zásluhou mi říkají šprt. Taky nosím načesané vlasy na stranu a u pravého ucha mám pěšinku. Nepatlám si na vlasy gel, prostě mi tak drží samy od sebe. Nebyl jsem nikdy ten typ, abych přišel za mamkou a řekl „potřebuju nové oblečení", „líbí se mi tamty boty" nebo „tohle je teď cool, chci to taky". Vystačilo mi oblečení, co jsem měl. Většina toho byla i po tátovi, když ještě chodil na střední. Kapesné, co mi máma dávala na měsíc mi vystačilo i na jeden další. Školné mi platil táta, takže peníze jsem měl hlavně na jídlo, a když se mi nechtělo ty dva bloky domů, tak i na autobus. Ale to bylo ojediněle.

„Ale, šprtovi spadla učebnice. Začneš brečet?" Rýpl si Louis a já se „probral" z přemýšlení. Jeho poznámka zněla spíš trapně, než aby mě to urazilo. Než jsem se stačil nadechnout k odpovědi, Liam vykročil k mojí učebnici dějepisu a pěkně se po ní prošel. Tohle bylo poprvé, co mě opravdu šikanovali. Ani jsem netušil, jak hrozné to ještě bude. Niall se smál jako blázen a musel se chytit skříněk. Tomlinson sledoval Liama a taky mě. Byl jsem rudý vzteky, zatnul jsem jednu ruku v pěst a s bublavou krví v těle jsem sledovala Payna, jak mi šlape po knížce.

Jenže co jsem proti nim mohl. Vůbec nic. Čekal jsem, až s tím přestanou a odejdou pryč. K mojí smůle to tímhle teprve začalo. Liam zvedl učebnici dějepisu a z kratší vzdálenosti ji po mě hodil. Přední stránka byla roztržená, že sotva držela. Zadní stránka byla solidně pošlapaná a o dalších stránkách nemluvě.

„Teď si hraješ na frajera, ale tam ve třídě jsi byl jako posraný strachy. Nejsi až tak dokonalej, co?" Obořil jsem se na Louise, který na mě nevěřícně koukal. Nemohl jsem už dál mlčet, musel jsem taky něco říct já. Pořád se jimi otravovat nenechám.

„Jak si můžeš takhle dovolovat?" Louis mě přimáčkl na skříňku, až mi to málem vyrazilo dech. Propaloval mě modrýma očima a mačkal mi tričko.
„Urážet můžeme jenom my tebe. Je ti to jasný Stylesi?" Ne to teda není.

„Víš co? Nejste až takový frajeři, za jaký vás všichni mají. Nebyl jsi schopný říct jedinou větu a jenom z toho, že mi křuplo za krkem, jsi zbledl jako papír" Vůbec jsem nereagoval na to, abych ho přestal urážet. Chtěl jsem pravý opak – aby okusil svou vlastní medicínu.

Tomlinson mě víc namáčkl na skříňku, mezi mnou a jím byly jen centimetrové mezery. Cítil jsem jeho dech na svém krku. „Řekl jsem, ať držíš hubu". Zvýšil hlas, ale já se nad jeho větou jen pousmál.

„To jsi řekl až teď. Jsi fakt idiot, vy všichni" Hodil jsem pohled na Nialla a Liama, kteří to všechno sledovali z vpovzdálí.

„Drž už tu klapačku!" V tu chvíli jsem čekal, že mi vrazí facku. Ale nic takového neudělal. Třepal jsem se po celém těle a očekával ránu do obličeje. Zavřel jsem oči a naklonil hlavu na stranu, aby mě nevyrazil zuby. Pořád jsem cítil Louisův dech na svém krku, tak jsem otevřel jedno oko.

„Já ti řeknu, co mám za problém. Ten problém seš totiž ty" Pak natáhl ruku a jedním hmatem mi sundal brýle. Neměl jsem sice moc silné dioptrie, ale do dálky jsem viděl rozmazaně. Tomlinson si s nimi začal hrát a já se bál jen jednoho – rozbije mi je. Nemůžu jít na poslední hodinu bez brýlí, nic neuvidím a sedět vepředu by bylo stokrát horší.

„Ne prosím... Klidně mi roztrhejte učebnici, ale brýle ne..." Jen, co jsem to dořekl, se všichni tři začali smát. Tohle už nebyla sranda. Vážně mě šikanovali.

„Prosí jak malá holka" Vydechl posměšně Niall a nezapomněl přitom ukázat na mě. Louis hodil brýle Liamovi, který hned zapatlal obě sklíčka prsty. Stál jsem vedle Louise jako přikovaný, srdce mi bušilo jako divoké, ale nebyl jsem sto něco udělat. Bylo mi z nich na nic, chtěl jsem křičet, chtěl jsem utéct, chtěl jsem cokoliv. Jenže ani jedno z toho jsem neudělal. Možná jsem byl zbabělec, možná jsem měl strach, aby nezašli dál. Měl jsem pocit, že je ta přestávka nekonečně dlouhá, přitom byly chodby prázdné. Kdyby začala hodina, poznal bych to díky zvonění.

„Počkej, trochu mu je zkrášlíme" Horan vytáhl z kapsy u kalhot zapalovač. Vyvalil jsem na to oči. Kde k tomu středoškolák v prvním ročníku přišel jsem ani nechtěl vědět. Liam natáhl moje brýle a Niall škrtl zapalovačem. Malý plamínek začal ošlehovat pacičku brýlí, které byly z plastu. Cítil jsem, jak se mi řinou slzy do očí a chtěl jsem vystartovat, ale Louis na mě přímo „lehl" svým namakaným tělem, takže jsem byl přimáčknutý ke skříňkám jako placka. Tentokrát mi to opravdu vyrazilo dech. Louis mi stiskl zápěstí a pravou nohu obtočil kolem té mojí. Koukal na Nialla, jak mi podpaluje brýle a dokonale se tím bavil. Liam otáčel brýlemi v ruce, Niall je ošlehoval ohněm (kromě sklíček) a Louis se smál. Včetně toho, že mě držel jako ve svěráku. Slzy se mi draly do očí, snažil jsem se kousat do rtu, abych je zahnal. Ještě aby se mi začali posmívat s tímhle a živý bych domů nedošel. Konečně zazvonilo na poslední hodinu. Než odešli do třídy, Louis mi vytrhl učebnici z ruky, odněkud vytáhl černou lihovku a někam do knížky něco napsal. Nemohl jsem jeho sevřením skoro dýchat, navíc mě příšerně bolelo zápěstí.

Otřel jsem si oči a všiml si mých brýlí na zemi. Šouravými kroky jsem k nim došel a sebral je ze země. Packy byly zčernalé a křivé, jak je Niall propaloval ohněm. Nasadil jsem si je na nos, nijak valně jsem neviděl, protože jsem je měl nakřivo a taky špinavé od Liamových prstů, ale hlavně že mi je nerozbili úplně. Do lavice jsem si sedl tak akorát včas, protože už přišla učitelka. Když jsem listoval učebnicí, všiml jsem si té počmárané stránky od Tomlinsona. Stálo tam:

ŠKOLNÍ ŠPRT STYLES

Bylo to nahrabané, ale já to přečetl. Měl jsem chuť tu učebnici hodit po Louisovi, který se vedle mě zase jen debilně smál. Nemusel jsem hádat dlouho, komu se posmívali. Učitelka si naštěstí ničeho nevšimla, ale měl jsem totálně zkaženou náladu. V půlce hodiny po mě Louis hodil zmačkaný linkovaný papír. Bože jak já ho nenávidím! Nenamáhal jsem se to sebrat, jenže když jsem si všiml Tomlinsona, jak se mi snaží naznačit, abych si to přečetl. Zvedl jsem pomačkanou papírovou kouli ze země. Ten škrabopis jsem poznal hned – Louis.

JAK SE TI LÍBÍ TVOJE NOVÉ BRÝLE? VYPADÁŠ V NICH JEŠTĚ VÍC JAKO ŠPRT, NEŽ PŘEDTÍM. NEMYSLI SI, ŽE TO BYLO NAPOSLED. Zmačkal jsem papír a hodil ho na lavici. Ať si píše, co chce, vím, že bez těch jeho poskoků není nic. Chovají se jako machři, ale v podstatě jsou jen k smíchu. Když byl konec vyučování, šel jsem si pro batoh, kam jsem nacpal zničenou učebnici dějepisu. Chodby byly plné žáků, naštěstí jsem si nevšiml Louise, Nialla ani Liama. Nemohl jsem se dočkat, až budu doma. Dnešek mi přišel dlouhý, zmatený a celkově na nic. K mojí smůle to není první ani poslední den, kdy jdu domů takhle ponížený a zesměšněný. Počkal jsem, až se chodby trochu vyklidí a pak jsem mířil ze školy. Venku jsem si otřel brýle do kapesníku, abych aspoň viděl na krok, ale daleko jsem se nedostal. Louisova „výhružka" o tom, že to nebylo naposled, se naplňovala. Tomlinson mi zatarasil cestu. Bylo mi divné, že je tam sám, jenže ...