Z nepřítele přítelem ✅

Část 71

Jak jsem zjistil od Louise, Lottie pustili týden potom, co jsem jí daroval krev. Pořád jsem měl pocit, že jsem se měl Louise zeptat dřív, jak na tom vůbec je. Nemohl jsem zapomenout na to, jak mi Tomlinson volal celý se strachem, že Lottie potřebuje akutně dárce krve. Kdo by na něco takového mohl zapomenout... Podzim se překlenul na zimu a byl tady prosinec. Nikdy jsem moc rád zimu neměl už jen z toho důvodu, že do školy jsem šel mnohem delší dobu, než normálně. Ledovka pokrývala většinu chodníku a silnice, takže jsem mohl jít kudykoliv, vždycky byla ale možnost, že někde uklouznu. Těšil jsem se hlavně na Vánoce a taky na volno od školy. Ne, že bych neměl školu rád. Bavila mě, učení mi nikdy nedělalo problém, ale člověk si taky potřebuje odpočinout. Já hlavně kvůli Liamovi a Niallovi. Od té noci, co zmlátili Louise, se chovali jinak. Tím nechci říct, že by se nechovali jinak už celý prvák, protože mě a Louise šikanovali, ale... Prostě jsem měl pocit, že ta jejich „šikanovací přestávka" v tomhle měsíci není náhoda. S Louisem jsem si šel párkrát sednout do čajovny lomeno kavárny, kde jsme byli i poprvé a Louis zjistil, že tam pracuje jeho „přítel ze seznamky". Jednou jsem ho tak nazval a už se to chytlo. Tomlinson stejně netušil, jak se ten kluk jmenuje, tak jsme pro něj nechali tuhle přezdívku. Louis se stejně pořád schovával za nápojovým lístkem a neměl se k tomu, aby před ním promluvil. Asi jsem vypadal jako tlumočník, když jsem objednával i pro něj. Bohužel pro něj jsme chodili jen do čajovny, protože jsem kávu nepil a jemu přišlo blbé, abych tam jen seděl a on pil kávu. Neměl jsem proti tomu ani jedno slovo a byl jsem rád, že se dokázal přizpůsobit aspoň v tomhle ohledu. Ve škole jsme spolu mohli mluvit jen, když ve třídě nebyli ti dva anebo když jsme byli v tělocviku a museli jsme vytvořit dvojice. Louis vždycky přišel první, já se neměl k tomu, abych za ním přišel. Pořád jsem byl v tomhle dost opatrný.

„Kde budete trávit Vánoce?" Zeptal se mě jednou, když jsme byli u nás doma. Byl pátek a ve škole jsme toho už moc před volnem nedělali, takže jsme skončili už v jednu odpoledne. Louis šel potom k řediteli a já se pomalu šoural domů. Po cestě mě doběhl a pak jsme šli k nám. Rodiče měli oba dost práce i před svátky, ale už mi to nevadilo tak moc, jako na začátku střední. Měl jsem tam aspoň Louise, se kterým jsem se nemusel cítit blbě a hlavně jsem nebyl sám.

Seděli jsme v obýváku, já seděl v křesle a obemykal rukama hrnek s čajem. Louis se válel na gauči, dojídal svačinu ze školy a přepínal pořady v televizi někdy až tak moc rychle, že jsem měl mžitky před očima. I on měl čaj, ale v tom největším hrnku, co jsem mohl v kuchyni najít. „Asi tak, jako každý rok. Pojedeme na hřbitov, pak navštívíme babičku. To vidím na jeden den a pak budeme zdobit stromek a tyhle věci kolem Vánoc. Pak se budeme dívat na televizi a večer si dáme večeři a pak budeme u stromečku. Mezitím bude mít táta tak dvacet hovorů z práce s tím, že bude muset další den přijet do práce, protože se jim tam všechno sype na hlavu a nikdo nemá volno, aby tam udělal narychlo zbytečnou práci. Mamka se na něj naštve a skončí to tak, že já půjdu spát co nejdřív a ti dva se budou dohadovat o tom, proč nemůže být táta jedny Vánoce doma s rodinou. Tak nějak takhle budeme slavit Vánoce. Řekl bych, že se nic moc nezmění." Vylíčil jsem Louisovi tak, jak to doopravdy u nás bylo na Vánoce. Táta byl mnohokrát v práci i na Vánoce a já neměl mámě za zlé, že jí to vadilo. Taky jsem nebyl nadšený, ale tak nějak jsem si na to zvykl a po těch letech mi to ani nepřišlo divné, že byl pryč. Co řekl Louis potom, mi ještě pár hodin znělo v uších.

„Já bych řekl, že se toho změní docela dost. Jsme přece přátelé, tak můžeme trávit Vánoce spolu. Nemyslím to tak, jak to vyznělo..." Tomlinson se poškrabal na hlavě, což jsem postřehl tak jedním okem přes brýle. Pak se zavrtěl na gauči, protože už nevěděl, jak si lehnout nebo sednout a odkašlal si, jako by měl tuberkulózu.