Z nepřítele přítelem ✅

Část 15

Louis tam stál vedle mě jako solný sloup a koukal na mě. Jen těžko jsem mohl sám sobě vysvětlit, proč nejsem schopný něco říct nebo se pohnout z místa.

„Nemohl bych jít s tebou?" Jen, co ta otázka ze mě vypadla jako rána z nebe, jsem si zakryl rukou pusu. Měl by sis dát facku Harry! Proč se ptáš na takovou věc?

Tomlinson se trochu pousmál. Nejspíš to bylo tím, jak zoufale jsem to pronesl. Nechtěl jsem, aby to tak vyznělo, ale doopravdy jsem byl promočený až na kost a neměl jsem kam spěchat. Rodiče ještě dlouho doma nebudou. Co bych ale u Louise pohledával? Neměl jsem důvod tam chodit, prostě jsem to plácl, aniž bych o tom přemýšlel. To si snad myslíš, že z vás dvou budou teď kamarádi nebo co? Harry tohle je školní frajer, proč by se měl bavit s nulou, jako jsi ty?

„Zapomeň na to. Ani nevím, proč jsem se na to zeptal..." Mávl jsem rukou do vzduchu a málem jsem trefil Louise. Ten stačil uhnout, přidal ještě nějaký přidušený smích.

„Klidně můžeš jít se mnou. Jen se už rozmysli, jinak budeme mít oba dva zápal plic a to by při tvém zlomeném žebru nebylo zrovna nejlepší" Před očima se mi zjevil ten moment na záchodech, jak mi chtěl Louis prohmatat hrudník, jestli mám opravdu zlomeninu. Přišlo mi to trochu divné, ne-li úchylné, ale... Pokud se v tom vyzná, proč by mi to nemohl zkontrolovat. Doktor by byl přece jen jistější, jenže to bych to musel říct rodičům a to nepřipadá v úvahu. Už tak mě doma čeká výslech ohledně toho letáku se šikanou. Cítil jsem, jak mi teče do bot. Podíval jsem se na Louise, promoklého až na kost. Řekl, že můžu jít s ním. Ještě včera bych se ho na takovou věc nezeptal a teď si myslím, že by mohl být možná můj kamarád. Jen stěží jsem si to dokázal představit. Ale přece jen není na škodu mít aspoň někoho, za kým bych mohl přijít s nějakým problémem nebo s žádostí o pomoc.

„Opravdu můžu jít s tebou? Nerad bych tě obtěžoval. Vlastně ani nevím, proč chci jít s tebou" Proč to prostě neřekneš? Louis si znova odrhnul mokré vlasy z očí a strčil si je za ucho. Nebylo mu to moc platné, za necelou minutu mu spadly znova do očí. Těžce jsem polkl a hrudí mi projela palčivá bolest. Nevydržím tady stát už ani sekundu a Louis má pravdu o tom, že dostaneme zápal plic.

„Harry, neobtěžuješ mě. Budu rád za doprovod a případnou návštěvu" Položil mi ruku na rameno a jemně se mnou zatřepal. Snad jako by ze mě chtěl dostat ten bičující déšť. V ten moment jsem od něj tahle slova slyšel rád. Přikývl jsem na souhlas a konečně jsme se pohnuli z místa. Připadalo mi, že tam stojíme několik hodin. Už jenom pohled na moje a Louisovo oblečení tomu svědčilo. Po zbytek cesty jsme oba dva mlčeli. Přešli jsme hlavní silnici, která vedla i k našemu bytu. Míjeli jsme obchodní ulici u A4201 a mířili ke galerii umění. To snad bydlí na konci Londýna? Chtěl jsem se ho zeptat, jestli jsme už ušli ten blok od školy, když vtom Louis zastavil. Na pouliční lampě byla zelená cedule s označením ulice. Vzhlédl jsem, abych se podíval, kde jsme, jenže... Tomlinson najednou něco zakřičel a ukazoval k silnici, ale já mu sotva rozuměl. Než jsem stačil pochopit, co mi naznačoval, ohodilo mě popelářské auto.

Kousl jsem se do jazyka, abych zadržel spršku sprostých slov směrem k modrému autu popelářů a podíval se na sebe. Byl jsem třikrát tak promočenější, než při cestě k Louisově domu (nebo snad bytu?) a kalhoty jsem měl špinavé od bláta, kterým popeláři projeli. Nejspíš i schválně najeli na velkou díru u chodníku, kde jsme zrovna stáli.

„Pitomí popeláři" Sklonil jsem hlavu na svoje boty, ve kterých jsem měl vody jako v rybníku. Louis se vůbec nesmál tomu, že jsem vypadal jako vodník.

„Chtěl jsem tě varovat" A nejspíš mě i varoval, ale já ho prostě neslyšel. Louis si sundal kapuci, vlasy měl už i tak zmáčené kapkami deště.