Z nepřítele přítelem ✅

Část 26

„Paní učitelko. Omlouváme se, že jdeme pozdě, ale kousek odsud byla autonehoda, takže jsme to nestihli do osmé" Řekl konečně Louis a jeho hlas se odrážel chodbou. Učitelka lehce přikývla, ale nic neříkala. Tohle fakt není v pořádku, pomyslel jsem si a podíval se letmo na Louise. Netvářil se nijak překvapeně tím nezvyklým tichem. Jenže mně se to nezdálo. Než jsem se ale nadál, Louis zavřel dveře a mířil si to k lavici, kde seděl Niall. Na něj a Liama jsem zapomněl, ale když jsem je uviděl, hned mě zabolelo žebro a taky zápěstí, které ještě neslo stopy po provaze, kterým mě svázali před školou.

„Harry, můžeš se posadit" Hlas učitelky mě dostal zpět do reality. Ale vůbec nezněl dobře, spíš zlomeně. Chtěl jsem se zeptat, co se proboha stalo, ale pokud to byla její záležitost, nechtěl jsem se do ničeho plést. Přikývl jsem a beze slov jsem si sedl vedle Louise do své lavice. Podíval jsem se doprava. Louis si vytahoval něco z batohu, Niall měl skloněnou hlavu k zemi a Liam byl bledý v obličeji. Už jsem se nemohl jen tak dívat a nevědět. Musel jsem se zeptat a to co nejdřív, protože jsem měl ten divný pocit v břiše víc a víc. Zvedl jsem ruku jako obvykle, když jsem se chtěl zeptat, ale tentokrát se nikdo nezasmál, že se třídní šprt přihlásil.

„Můžu se zeptat, jestli se něco nestalo? A budeme mít pozdní příchod?" Ta druhá otázka mě sice zajímala nejvíc, ale opět mi potom došlo, že jsem se na ni ptát neměl. Nebo – nemusel. Učitelka si odkašlala a ticho ve třídě snad ještě víc zesílilo. Naskočila mi husí kůže. Nebylo slyšet nic, kromě mého tlukotu srdce a taky hodinek, které jsem slyšel jako mlácení zvonů v kostele. Nikdo nepromluvil, nikdo se nesmál, nikdo nedělal nic.

„Ano stalo Harry. Louisi, musím ti něco říct. Emm... Jde o tu autonehodu dnes ráno" Najednou jakoby se zastavil čas. Měl jsem pocit, že do mně narazil kamion. Srdce mi tlouklo ještě hlasitěji, než před pár momenty. Hned jsem si myslel, že měli rodiče nehodu. Ale ti jsou přece už dávno v práci, co by dělali tady. Učitelka ale řekla „Louisi". Trochu jsem si oddechl, ale ne moc. Louis hned zpozorněl a podíval se na učitelku. Viděl jsem, jak se začal třást po celém těle a jak sotva hledá slova, která by řekl.

„C-...Co se stalo?" Vykoktal až šeptem, ale díky tichu všude kolem ho slyšeli všichni. Niall se podrbal na hlavě a trochu si odkašlal.

„Lottie jela do práce a narazilo do ní auto, které najelo do protisměru" Řekl Niall až smutným tónem v hlasu. On umí mluvit takhle? To bych do něj neřekl. Jenže nebylo na místě, abych o tom teď přemýšlel. Louis na svého spolusedícího vyvalil oči a pak vydal nějaký vzlyk. V normální situaci bych se tomu i zasmál, ale neměl jsem to srdce něco říct nebo udělat. Lottie musela být jedna z Louisových sester. Vím, že má mnoho sourozenců, ale neviděl jsem je a neznal jménem.

„Bože můj" Zahuhlal Louis po době, která mi přišla až nekonečně dlouhá. Otočil se na mně a jeho pohled mluvil za vše. V očích se mu leskly slzy, ale Niall neudělal vůbec nic. Je vidět, že nejsou přátelé a že Louis jeho a Liama nesnáší. Koukal jsem na Louise, jak si to začíná uvědomovat. Co jsem ale mohl dělat? Několikrát po sobě jsem zamrkal jako by snad šlo o mou sestru. Věděl jsem, že to bolí a že to není jednoduché. Učitelka ale neřekla, jestli je mrtvá anebo je jen v nemocnici.

„Ona... Je -...?"

„V nemocnici, naštěstí" Odpověděl hned Niall, když se Louis snažil zeptat, jestli žije nebo ne. Louis zavřel oči a pak tryskem vyběhl ze třídy. Slyšel jsem, jak brečí a pak za sebou zabouchává dveře. V duchu jsem se mi ulevilo, že není mrtvá a že se z toho dostane. Jenže z čeho vůbec? Může být třeba ochrnutá, do konce života na vozíku. Může mít jen odřeniny, ani já a ani Louis jsme nevěděli, co se jí přesně stalo. Niall sice řekl „naštěstí", ale v jeho hlase jsem poznal, že to slovo tam řekl jen tak. Žádný upřímný soucit to nebyl, to jsem poznal hned a byl jsem asi jediný. Nikdo ve třídě netušil, jak to mezi Louisem a Niallem s Liamem je. Sundal jsem si Louisovy brýle a promnul si oči. To je snad ten nejhorší začátek školního dne, jaký jsem kdy zažil. A že těch hrozných dnů ve škole už bylo... Učitelka ještě pár minut mlčela, jako by Louisova sestra umřela. Nedivil jsem se ale, že neměla náladu a další spolužáci taky ne. Louis byl nejoblíbenější ve třídě, možná ze všech prváků a teď tohle. Nemohl jsem ale za ním jít, Niall s Liamem netuší, že jsem se s Louisem spřátelil. Pokud tedy vůbec. O pozdním příchodu se nikdo do konce první hodiny nezmínil a já to tak i nechal. Třeba to ani učitelka nebude řešit, když šlo o nehodu Louisovy sestry. Ne, že bych z toho byl rád, tohle bylo vážné i z mého pohledu. Louis se nevrátil zpět ani o přestávce a tak jsem ho šel zkusit najít. To, co jsem mu řekl předtím, než jsem otevřel dveře do třídy, bych nejradši smazal. Netušil jsem, že měla jeho sestra nehodu a on to taky nevěděl. Chtěl jsem se mu omluvit, ale to ho nebude zajímat. Musel jsem to aspoň zkusit. Niall s Liamem zůstali ve třídě a neprojevovali sebemenší zájem Louise najít a třeba si s ním promluvit. Opravdu to nejsou přátelé a takhle se to jen dokázalo. Nechal jsem ty dva na pokoji, nechtěl jsem dostat další nakládačku. Louis nebyl na záchodech a ani na chodbě u třídy, u skříňky taky ne. Chvíli jsem přemýšlel a pak mě napadla šatna, kam mě vzal, aby mi dal brýle. Bylo to sice daleko, ale měl jsem čas do další hodiny a tak jsem tam šel. Konečně jsem měl pocit, že dělám něco správně a že pomůžu aspoň tím, že s Louisem promluvím. I když to bude nejspíš k ničemu. V šatně nikdo nebyl a tak jsem si nemusel dávat pozor na žáky ani na učitele tělocviku. Louise jsem našel skoro hned. Seděl na zemi u své skříňky a něco svíral v rukou. Když jsem k němu přešel blíž, poznal jsem to. Byl to fotbalový dres, který nosil Louis na zápasy. Měl jsem na jazyku „Jsi v pořádku?", ale hned jsem ta slova spolkl. Co jsem mu vlastně chtěl říct? Nikdy jsem neměl kamaráda, jehož sestra by byla v nemocnici po autonehodě. Nemohl jsem tam ale jen tak stát a dívat se, jak Louis Tomlinson, můj dříve úhlavní „nepřítel", svírá fotbalový dres se svým oblíbeným číslem a brečí do něj.

„Mrzí mě to Louisi. Všechno... To s tvou sestrou a taky to, co jsem ti řekl v autě a taky před třídou. Byl jsem naštvaný a netušil jsem, že - ..." Louis zvedl hlavu a nejspíš mu až v ten moment došlo, že tam stojím. Popotáhl a pak si utřel rukávem oči, které byly dost červené.

„Jak jsi to asi tak mohl vědět? Nemůžeš se vinit za to, co jsi řekl. Já jen... Potřebuji být teď sám, ano?" Užuž jsem chtěl přikývnout a tupě beze slov odejít, ale zastavil jsem sám sebe. Jestli jste opravdu přátelé, nenecháš ho tady samotného, i když ti to říká. Musíš ho nějak podpořit, byť to bude sebevíc na nic. To přece přátelé dělají, nebo ne? S tou myšlenkou jsem už souhlasil a místo odchodu ze šaten jsem si k Louisovi klekl na zem. Střelil po mně nechápavý výraz s pozvednutým obočím.

„Nemáš být ve třídě a čekat na hodinu? Proč tady vlastně jsi? Jen mi prosím neříkej, že ze soucitu" Chrlil ze sebe Louis nakřápnutým hlasem. Sundal jsem si jeho brýle, aby mě přestaly bolet oči, ale nepřišlo mi, že by se to zlepšilo. Louis mě uvidí tak či tak, tady brýle nepotřebuju.

„Ještě nezvonilo. Jsem tady kvůli tobě. Ne ze soucitu, ale protože jsme přátelé. A pokud vím, přátelé si mají pomáhat v jakékoliv situaci. Sice nevím, jak se to přesně dělá, protože jsem žádného kamaráda ještě neměl, ale chce to jen čas" Louis se nad tím pousmál a já konečně poznal jaké to je pomáhat kamarádovi v těžkých chvílích.

„Zatím ti to jde dobře, abych pravdu řekl. Jen to, že jsi mě šel hledat a zajímal ses o mně znamená, že opravdu chceš být můj kamarád. A tím myslím pravý kamarád, ne jako Liam nebo Niall. Vůbec je nezajímá, jak mi teď je a ani se nesnaží mě nějak utěšit. Je jim to fuk, protože mě jen využívali a dělali si ze mě fackovací panenku. Teď je vidět, že nejsme opravdoví přátelé. Ale oni to neřeší. Je jim jedno, že mám sestru v nemocnici a vůbec nevím, co se jí stalo a jak na tom teď je. Nechápu, proč mi to nikdo nezavolal. Třeba máma, policie nebo záchranáři. Vím jen, že je naživu, ale to další ne" Moje pravá ruka automaticky dopadla na Louisovo levé rameno, aniž bych o tom přemýšlel. Udělal jsem to skoro tak automaticky, jako když si člověk jde čistit zuby nebo zamyká dveře. Louis si z toho gesta asi nic nedělal, ale já jsem vlastně všechno dělal poprvé. Pokud šlo o utěšování kamaráda v osamocené šatně pro fotbalisty.
„Díky za podporu. Momentálně ale potřebuješ podpořit ty, než já. Mohl bys zavolat do nemocnice a zeptat se, jak na tom je. Nebo zkusit jít za ředitelem, jestli bys nemohl jet za ní. Třeba ti to povolí" Jen, co jsem to dořekl, jsem si vzpomněl na papír, který dostal Louis od pana Rodneyho.

„Pořád musím být po škole. Pochybuji, že mě za Lottie pustí" Zabručel Louis a hleděl na svůj dres v rukou. I můj pohled na něj zaletěl. Musel jsem nad tím přemýšlet. Louis je sice dva měsíce po škole, ale jde přece o jeho sestru a ředitel třeba dovolí Louisovi odjet do nemocnice. Pokud to nezkusí, tak to nezjistí.

„Když to nezkusíš, tak to nezjistíš. Klidně půjdu s tebou" V ten moment zazvonilo na druhou hodinu. Sám sebe jsem překvapil v tom, že už jsem dávno neseděl ve třídě a nečekal na další hodinu.

„Harry měl bys být ve třídě" Řekl Louis, natáhl nohy před sebe a protáhl si záda. Zato ty vypadáš, že nikam nepůjdeš.

„Vypadá to snad, že tam jsem? Jak jsem řekl, nikam nepůjdu, dokud nebudu mít jistotu, že jsi u své sestry v nemocnici. Pojď, půjdu s tebou" Louis si hlasitě povzdechl, ale nijak neprotestoval nad tím, co jsem řekl. Fotbalový dres si uklidil zpět do skříňky, kterou jedním silným prásknutím zavřel. Zřejmě to tady bylo na denním pořádku, protože jsem ani na jedné neviděl klíče. Asi je mají hráči u sebe, aby se dostali dovnitř, ale zavírají je tímhle způsobem. Nedivil bych se tomu...