Z nepřítele přítelem ✅

Část 68

„Stalo se ti v minulosti nějaké trauma, ze kterého ses nemohl psychicky přenést? Myslím tím třeba autonehoda, požár v domě, nějaký těžký úraz, únos nebo týrání" Koukal jsem na Ernesta jako na mimozemšťana. Mluvil klidně a artikuloval tak, že jsem mu rozuměl naprosto všechno bez sebemenšího problému. Až bych se divil, kdyby ten doktorský titul nedostal. Už teď na mě působil jako profík.

„Ne, nic takového se mi nestalo. Až možná na to poslední" Šikana nebyla přímo týrání, ale neměla k tomu občas daleko. Ernest nakrčil obočí, skoro jsem se tomu zasmál, ale zastavil jsem se dřív, než jsem tak stačil učinit. Nechápal jsem, jak může mít Ernest pořád tak klidnou a zároveň chladnou tvář, když já se div neřežu smíchy nad jeho výrazy v obličeji.
„Někdo tě týrá? Psychicky nebo fyzicky?" Obojí...

„Není to týrání, ale šikana. Jak psychická, tak fyzická" Odpověděl jsem prostě a skoro bez obalu. Neměl jsem co skrývat. Pokud mi chtěl Ernest pomoct, musel jsem mu říct pravdu. Divil jsem se spíš, že mu to Louis neřekl sám. Vlastně ani nemohl, když se ti dva nesnášeli. Ernest si promnul bradu a zadíval se někam do stropu jeho pokoje. Začínal jsem si připadat v jeho přítomnosti divně. Neuměl jsem popsat jedním slovem, jak mi bylo uvnitř, ale rozhodně to nebylo nic příjemného. Nemohl jsem ale říct, že už bych to pro dnešek ukončil a popsal sám sebe za cvoka.

„Myslím, že jména nepotřebuji slyšet. Nebo bys to chtěl říct?" Ernest mě propaloval očima a já cítil, jak mě polilo horko snad všude po těle.
„To nebude třeba. Jen bych už rád ukončil tohle - ... Ehmm. Setkání" Zakoktal jsem se jako idiot, protože jsem nechtěl říct přímo „sezení". Měl jsem si přece představovat, že Ernest je vlastně Louis. Šlo to těžko, ale snad jsem nepohořel. Vlastně na tom nezáleželo. Už jsem chtěl co nejdřív odejít z tohohle pokoje. Ernest mi začínal být otravný a jeho pohledy zrovna tak. Nechápal jsem, proč mě pořád tak pozoruje. Připadal jsem si pak jako opice v ZOO.

„V pořádku Harry. Stejně jsem už přišel na to, co způsobuje tvoje stavy" Poposedl jsem si na okraj postele a prosil o konečné vysvětlení. Ernest se uchechtl, jako bych snad říkal nějaký vtip, který ovšem nezazněl. Povytáhl jsem obočí, aby to konečně řekl.

„PTSS" PT... Co prosím?? Zíral jsem na Ernesta, jako by přiletěl v létajícím talíři s mimozemšťany.

„A to je jako co?"

„Posttraumatická stresová porucha, nebo taky, posttraumatický stresový syndrom" Hned se cítím líp, díky. Příště si hned nechám napsat na čelo fixem, že jsem magor až za hrob.

„Ta šikana, kterou jsi zmiňoval, tohle všechno způsobuje. Psychické poruchy nejsou nic divného, Harry. Nejsi jediný, kdo něco takového má. Asi si teď myslíš, že jsem ti „přišil" nálepku cvok. Tak to vůbec není" Byl jsem rád, že to řekl takhle upřímně. I když, co jsem mohl vědět. Mohl to říct jen, aby mě uklidnil, ale přitom uvnitř padal smíchy, že jsem přišel o rozum.

Když se mezi námi vytvořilo nesnesitelné ticho, vstal jsem na nohy, až se mi zatočila hlava. Ernest mě zase pozoroval a já už toho měl vážně dost. Poděkoval jsem mu za „setkání" a zmizel z jeho pokoje, jak nejrychleji mi to moje zlomené žebro dovolovalo. Scházel jsem schody dolů, ale v půlce jsem se zarazil. Ne snad kvůli tomu, že by na mě přišel zase ten stav anebo že by mě zabolelo žebro. Uslyšel jsem z obývacího pokoje dva hlasy. Jeden patřil Louisovi, ale ten druhý jsem ještě nikdy předtím neslyšel. Nechtěl jsem poslouchat, tak jsem sešel schody a mířil do kuchyně. Druhý hlas byl také mužský, ale hlubší, takže ten muž musel být mnohem starší, než já s Louisem. Než jsem stačil prolétnout velikou kuchyň očima, objevil se Louis a za jeho závěsem ten muž. Byl holohlavý, ale zato měl aspoň dva metry. Louis mi věnoval letmý úsměv, ale bylo na něm vidět, že se musel dost přemáhat, aby se vůbec usmál. Nechápal jsem, co se stalo a hlavně, kdo byl ten muž za jeho zády.

„Všechno v pořádku?" Zeptal se Louis a pokrčil obočí. Nejspíš na mě bylo vidět, že návštěva u Ernesta mi moc neprospěla. Sice jsem konečně věděl, co se mnou je, ale jeho přítomnost byla snad horší, než kdejaký stav z psychického hlediska. Neměl jsem moc rád, když se na mě takhle někdo intenzivně díval. U Ernesta to bylo vážně intenzivní, až příliš moc.

„Jak se to vezme" Pokrčil jsem rameny a opřel se dlaněmi o nejbližší židli.

„Harry, tohle je Daniel. Náš fotbalový a občas i náš soukromý doktor" Aha, tak přece jen se dozvídám, kdo je ten záhadný muž. Daniel se přiblížil a natáhl hned ruku. Oplatil jsem mu ji a lehce ji stiskl. Až mi přejel mráz po zádech, jak ji měl (na muže) jemnou. Je to vůbec doktor? Nepřijde mi...

„Harry Styles. Moc rád tě poznávám. Louis mi o tobě už říkal" Usmál se Daniel a já přikývl. Pak jsem hned pustil jeho ruku a probodl Tomlinsona pohledem říkající „Co jsi mu o mně vůbec nakecal?". Louis s úšklebkem pokrčil ramenem a já protočil očima.

„Ani se mi nezmínil" Procedil jsem skrz zuby, když vtom mi zakručelo v břiše. Úplně jsem vypustil to, že mi pořád před necelou hodinou brali litry krve pro Lottie. Kvůli Ernestovi jsem neměl čas se najíst a teď se můj žaludek žalostně hlásil o jídlo. Daniel zaloudil na mou ruku, kterou jsem měl zalepenou na místě, kde mi brali krev.

„Bylo to jen kvůli tomu žebru, nic dalšího. Půjdu udělat něco k jídlu" Daniel poplácal Louise po zádech a věnoval mu starostlivý výraz.

„Dávej na sebe pozor Louisi. Kdyby něco, tak se ozvi ano? Můžu přijít kdykoliv, neboj se mi zavolat" O čem to tady mluví? Nechtěl jsem ale do něčeho strkat nos, tak jsem se jen zhroutil na židli, o kterou jsem se celou tu dobu opíral.

„Díky moc Danieli. Ozvu se, kdyby bylo potřeba. Rád jsem tě viděl" Louis taky poplácal Daniela, tentokrát po rameni a přešel ke sporáku udělat nějaké jídlo. Moje hlava byla jako vosí hnízdo, jen samý ruch a žádný klid. Daniel se rozloučil i se mnou, ale já ho sotva poslouchal. Nedělal jsem si starosti ani tak o to, že jsem vyšinutý magor, ale spíš o to, že tady byl Daniel a ještě říkal Louisovi to, aby se mu v případě potřeby, ozval. Tomlinson něco hlaholil na mou adresu, ale moje myšlenky mě pohltily tak moc, že jsem vůbec nevnímal.