Z nepřítele přítelem ✅

Část 48

S nataženou rukou, která svírala mléko, jsem zůstal stát na místě jako socha. Těžce jsem polkl a soustředil se, abych dobře slyšel. Byl to smích a taky nějaké mluvení, ale dost tiché a slabé. Jenže to nebylo to, proč jsem tak ztuhnul. Smích a mluvení totiž patřil Niallovi a Liamovi. Jak je to proboha možné, že jsou zrovna tady a teď? Když jsem tady já? Naklonil jsem se do uličky, ze které jsem ty dva slyšel. Stáli u časopisů a zírali do jednoho z nich. Niall ho držel rozevřený, ale přes tu dálku jsem neviděl, co je to přesně za časopis. Na něco ukázal a oba se začali zase smát. Jejich smích byl přímo protivný, až mi z něj naskočila husí kůže. Rychle jsem se schoval, protože jsem měl dojem, že se jeden z nich podíval mým směrem.

„Co to bylo?" Zaslechl jsem Liama a oba se jako naráz přestali smát. Do prdele. Opíral jsem se o vedlejší regál a snažil se nehýbat. Ne oprava, byl jsem na tom regále přímo nacucnutý a snažil jsem se vůbec nedýchat.

„Co jako? Si zase něco slyšel ne?" Rýpnul si Niall a uchechtl se jako idiot. On se ani jinak smát neumí, než jako idiot.

„Hele nedělej ze mně magora. Prostě jsem tam něco uslyšel. Ti hráblo asi?" Zamračil jsem se nad Liamovým vyjadřováním. Vůbec nic z toho, co právě řekl, nedávalo valný smysl, ale musel jsem mlčet. Pro moje bezpečí a zdraví, které jsem momentálně postrádal.

„Tobě hráblo. Jak tam můžeš něco slyšet, když tam nic není?" Protočil jsem oči, ale štěstí mi nepřálo ani, když nebyl pátek třináctého. Pohnul jsem prsty na pravé ruce a zašustil jsem tak brambůrky, které byly na regále, u kterého jsem se schovával. Do prdele, do zasrané prdele! Hraju si snad na vojáka, nebo co to tady vůbec předvádím? Jenže se jich opravdu bojím. Nezdá se mi, že to, co mi doposud udělali, už skončilo. Nepřestanou nikdy.
„Slyšels?! A prej, že mě hráblo!" Vyjel Liam jako čertík z krabičky, aniž bych ho viděl. Nemohl jsem se tam podívat, protože bych se prozradil. Uslyšel jsem jen takové plesk, to určitě Niall švihl po Liamovi ten časopis. I když, to jsem jen hádal. Nemohl jsem čekat, protože Niallovy kroky začaly směřovat tam, kde jsem stál. Jednal jsem sice pomalu, ale podařilo se mi pomalými a skoro neslyšitelnými kroky přejít až k voňavkám, které byly v rohu obchodu. Byly to dvě uličky od té, kde byl Liam s Niallem. Koukal jsem kolem sebe, abych něco neshodil. Jenže moje plíživé kroky jako na bojišti nepřinesly užitek. Sledoval jsem sice cestu před sebou, abych se vyhnul Niallovi, ale... Tu za mými zády už jaksi ne. Takže když jsem byl skoro u voňavek, do někoho jsem narazil. Nebyl to nikdo jiný, než Liam osobně.

„A helemese, kohopak to tady máme. Stylesi, přišel sis nakoupit svačinku do školky?" Liam se hned hrdelně zasmál a než jsem se nadál, stál vedle mně i Niall. Opřel se pohodlně o regál s voňavkami a zářivky osvětlovaly jeho obličej. Nejradši bych po něm všechny ty voňavky hodil.

„Co to je za hadry? To máš na svůj pohřeb? No jestli sis myslel, že budeš takhle vypadat dobře, tak si se teda splet, Stylesi" Opanoval Niall další narážkou, na kterou jsem nic neřekl. Liam jen přikývl na souhlas a opět se tak debilně zasmál. Měl jsem jich po krk, ale neměl jsem jak odejít. Liam stál u jedné uličky a Niall se rozvaloval na druhé straně. A taky jsem nechtěl riskovat propíchnutí plíce od zlomeného žebra.

„Koukni na ty věci v jeho košíku" Ukázal na nákupní košík v mé obvázané ruce Liam a Niall ho jako na rozkaz popadl. Vydechl jsem možná tak „ne", ale na víc jsem se nezmohl. Díval jsem se na Nialla, jak se přehrabuje mým nákupem, kde jsem měl i seznam od mámy.

„Maminka mu napsala seznam. Seš snad malý děcko, že si nepamatuješ těch pár blbostí? Nejspíš mu už nefunguje mozek" Zahuhlal Niall, zatímco četl věci na seznamu. Liam se k Niallovi přišoural a koukal mu přes rameno na malý papírek. Teď máš volnou cestu. Využij toho! Jenže Liam asi myslel na totéž, protože mě hned surově popadl za paži a pořádně ji stiskl. Kousl jsem se do jazyka, abych nevyjekl na celý obchod. Divil jsem se, že tady neprošel nikdo z obchodu a že jsme tam byli jen my tři.