Z nepřítele přítelem ✅

Část 22

„Dobře, řeknu ti to. Chtěl jsem tě odvést do školy. Přijel jsem autem no a napadlo mě, že bych tě tam odvezl. Prostě – jen tak..." Koukal jsem na něj jako tele na nový vrata a sotva jsem mohl uvěřit, že tohle řekl zrovna on. Odvést mě do školy? Dobře, nemám to zrovna nejblíž, ale taky nejsem malý dítě, abych nešel pěšky. Tak jako od začátku školního roku. V pokoji se rozhostilo nepříjemné ticho, kdy jsem mohl slyšet tlouct vlastní srdce. Louis vedle mně klidně dýchal a čekal, jestli ze mě něco nevypadne. Možná by vypadlo, kdybych na to měl co říct.

„Já – opravdu nevím, co na to říct. Vážně" Koktal jsem jako slepice ani sám nevím proč. Třeba bych mu mohl konečně začít věřit. Jak jsem mu ale sám řekl, bude mi to chvíli trvat. Pořád jsem trochu mimo z toho, že je u nás v bytě a sedí na mé posteli hned vedle mně.

„Nemusíš nic říkat. Klidně odejdu, jestli chceš" Ukázal někam před sebe, nejspíš to mělo být na dveře. Sledoval jsem jeho nataženou ruku a tenké prsty, které se vůbec netřepaly. Kdybych to byl já, kdo by někam teď ukazoval, nejspíš bych vypadal jako v prvním stádiu Parkinsona. Srdce říkalo „ne", hlava „ano". Jak jsem se měl potom rozhodnout? Poslechl jsem svoje srdce a zavrtěl hlavou.

„Nechci, abys odešel. A budu rád, když mě odvezeš. Jen - ... co když nás někdo uvidí?" Myslel jsem samozřejmě Nialla s Liamem, ale asi nebylo potřeba to říkat nahlas.

„Nikdy neparkuju přímo u školy. Není tam moc míst, většina je pro zaměstnance školy a ten zbytek je plný hned. Když najdu místo, parkuju jednu ulici před školou. Není šance, aby nás viděli. A i kdyby, můžu si dělat, co chci. Je to moje auto, můj život a částečně i moje škola. Můžu vozit do školy třeba uklízečku" Tak tohle znělo hodně sobecky, ale nemohl jsem mu to brát. Měl vlastně pravdu. Jenže já jsem tohle nikdy říct nemohl. Nebyl jsem nic z toho a neměl jsem vlastní auto, kterým bych se vezl do školy. Nad jeho poslední větou jsem se pousmál. Než jsem stačil něco říct, zakručelo mi v břiše.

Louis to asi slyšel, protože na mě vrhl pohled s povytaženým obočím. Zrudnul jsem jako rajče. „Ehh... Neměl jsem čas se nasnídat. Nedáš si taky něco?" Zkontroloval jsem, jestli mám ještě čas na jídlo. Bylo pět minut před sedmou.

„Ne díky, dneska nemám vůbec chuť" Už jsem se zvedal z postele, ale zastavily mě hned dvě věci najednou. Bolest v žebrech a taky Louisův zlomený hlas uprostřed mluvení. Otočil jsem se na něj. Seděl na okraji postele jako hromádka neštěstí. Tomlinson vystřelil z pokoje jako střela a prošel kolem mně jako bych byl vzduch. Neměl jsem nejmenší tušení, co se stalo a kam odešel. Lehkými kroky jsem zamířil do kuchyně, kde jsem taky Louise našel. Opíral se dlaněmi o kuchyňskou linku, hlavu skloněnou a pravou nohu překříženou přes levou. Co se to s ním děje? Předtím tak ztuhnul a teď takhle vyletí z pokoje jako neřízená střela.

„Louisi" Oslovením jeho jména jsem si vysloužil jenom zavrtění hlavou. Přistoupil jsem k němu blíž a natáhl ruku k jeho rameni. Jak jsem si myslel předtím, moje ruka se trochu třásla. Louis měl stále skloněnou hlavu a já zabodával pohled do jeho zad. Moje roztřesená ruka nakonec dopadla na jeho rameno.

„Harry..." Po zádech mi přejel mráz. Už jsem ani nepočítal, kolikrát se mi to stalo, když mi tak Louis řekl. Byl to zvláštní pocit. Moje jméno řekl roztřeseným tónem v hlasu. Chtěl jsem vědět, co se mu stalo.

„Co se stalo?" Zahuhlal jsem skoro šeptem, ale těžko mě mohl neslyšet. Všude bylo ticho jako v hrobě. Co Louis udělal potom jsem vážně nečekal. Natáhl levou ruku (z mého pohledu) a jemně pohladil mu tou, kterou jsem měl položenou na jeho rameni. Měl jsem pocit, že mi tělem projelo tisíc voltů.

„N-Nemůžu..." Vydechl Louis, tentokrát zvedl hlavu asi na mou úroveň. Ale to jsem mohl jen hádat. Pustil mou ruku a stejně tak já tu svou nechal klesnout podél těla. Udělal jsem krok dopředu a objevil se po boku Louise. Po tváři mu tekla slza, kterou nechal volně téct. Když si ale všiml, že stojím vedle něj, ledabyle ji setřel. Přede mnou se přece nemusí stydět, už jsem ho brečet viděl. Moc dobře vím, jak chutnají slzy. Sám jsem si kolikrát vybrečel oči, až jsem neměl co brečet.

„Louisi co se stalo? Prosím" Nechtěl jsem ho vidět takhle. I když nejsme asi pořád přátelé, pomohl mi dvakrát ve škole, svěřil se mi ohledně jeho otce, odvezl mě domů autem a prostě se chová jako kamarád. Ne jako „ten" záporák, kterého jsem zažil ve škole.

„Měl jsem hroznou noc. Než jsem usnul, přišla máma z práce. Bylo asi jedenáct večer. Slyšel jsem ji mluvit s Lottie, to je jedna z mých sester. Někdy s ní chodí, aby jí pomohla s nákupem. Máma zněla hrozně naštvaně, zaslechl jsem jenom něco o její práci. Lottie se ptala, co se děje. Dlouho bylo ticho, ale pak máma začala brečet. Říkala něco o propouštění, že možná dostane padáka. Lottie ji utěšovala, že třeba na mámu nedojde, jenže ona je o tom přesvědčená. Nechtěla nic slyšet, pořád mluvila dokola o tom, že asi přijde o práci, která živí celou rodinu. Trhalo mi to srdce, ale nemohl jsem tam jít. Nechtěl jsem, aby si myslela, že jsem je schválně poslouchal. To jsem taky nedělal, prostě jsem je slyšel přes dveře. Máma pak práskla s dveřmi od ložnice. Nemohl jsem usnout, pořád jsem slyšel její pláč a to, že asi přijde o práci. Když jsem konečně usnul, zdálo se mi hned několik snů najednou..." Louis přestal mluvit a promnul si oči. Nehnul jsem se z místa ani o píď a v hlavě jsem měl prázdno. Chudák Louis a jeho rodina.

V tomhle případě mi jich bylo líto, všech. Ale nic jsem neřekl a tak jsem čekal, kdy Louis bude pokračovat.

„Prvně se mě zdálo o tátovi. Vlastně to byl pořád ten samý sen, jak jsme šťastní, jak hrajeme fotbal a potom přijde ta nemoc a on umírá. Druhý sen byl o Liamovi a Niallovi. Taky nic příjemného. Šikanovali mě za to, že jsem byl -..." Vtom se zarazil a vykulil oči. Vypadal jako by dostal proudem.

„Co jsi byl?" Vypadla ze mně otázka a napnutě jsem sledoval Louise. Pootevřel rty a něco zabručel, ale já jsem mu nerozuměl ani slovo.

„Gay..." Hned jsem měl na jazyku „A jsi?", ale radši jsem co nejrychleji svá slova spolkl. Nejen, že se to sem nehodilo, ale taky to byl jenom sen. Louis určitě doopravdy není gay, nebo snad...?
Nestihl jsem nic říct, protože Tomlinson pokračoval. „A třetí sen byl o tom, že jsme všichni skončili na ulici. Já, máma a všichni moji sourozenci. To je to, proč se bojím víc toho, že máma opravdu přijde o práci" Byl jsem rád, že jsem se ho nezeptal na jeho orientaci, protože bych si to asi totálně pohnojil a Louis by se se mnou přestal bavit úplně.

„Moc mě to mrzí. Doufám, že tvoje máma o práci nepřijde. A ty sny – byly to jenom sny, nemůžeš to brát..."

„Ale já to musím brát vážně! Bojím se, že se aspoň jeden z nich vyplní. Nejvíc se bojím, že se splní ten s mámou" Opět jsem se chtěl zeptat, jestli je opravdu gay nebo ne, ale vážně jsem neměl to srdce.

„Třeba ne, třeba se nesplní ani jeden z nich. Nebo se ti už nějaký sen v minulosti stal ve skutečnosti?" Louis se na mně otočil bokem, takže jsem mu mohl konečně vidět do obličeje.

„Ano, hned dva. Zdálo se mi, že jsem byl s tátou na hřišti, fandili jsme a pak najednou se všechno změnilo a já stál na hřbitově. Měl jsem na sobě oblek a stál jsem před náhrobkem. Bylo tam tátovo jméno. Prvně jsem myslel, že prostě umřel na stáří, jenže potom jsem opakovaností snu zjistil, že mě tam bylo asi šestnáct. Bál jsem se, že se ten sen vyplní a ono se tak stalo..." Bože Louis opravdu nemá růžový život.

„A ten druhý?" Louis se na mou otázku lehce pousmál.

„Ten byl o tom, že najdu skutečného přítele. Nemyslím tím Liama a Nialla, ale opravdového kamaráda. V tom snu jsme spolu chodili do školy, ale jeho obličej jsem měl rozmazaný. Jako bych neměl čočky nebo brýle. Viděl jsem vždycky jenom obrys, nic víc" Nevím proč, ale když to dořekl, rozbušilo se mi srdce jako kostelní zvon. Co to?

„Ten se ti taky vyplnil?" Louis na mou otázku přikývl.

Teď byla na místě i druhá otázka. „Kdo to je?" Nedočkavě jsem koukal na Louise a čekal, co z něj vypadne.