Z nepřítele přítelem ✅

Část 4

Nemínil jsem tam zůstat ani o vteřinu déle a domů jsem mířil nejdelšími a nejrychlejšími kroky. Teda, co mi síly stačily... Když jsem stál před řadovým domem, kde byl náš byt, opřel jsem se zády o cihlové zdi a sesunul se až na zem. Špinavý batoh s poničenými knížkami jsem hodil vedle sebe.

Bylo mi fuk, že mě někdo z kolemjdoucích uvidí, prostě jsem nechal téct slané slzy po tvářích. Tvořily si cestičky po mém obličeji, jak chtěly a mokřily mi, co se jim zalíbilo. Včetně mých rukou, oblečení a kolen, protože jsem je měl přitažené k tělu co nejblíž, abych se o ně mohl opřít bradou. Tohle nebyl první a ani poslední den, kdy jsem přišel s červenými oči anebo jsem se rozbrečel až doma. Nechtěl jsem rodičům vysvětlovat, že za to může pořád ta samá parta ubožáků z mojí třídy. Nemohl jsem jim přidělávat další starosti o tom, že mě někdo šikanuje a že jsem s tím za ten celý rok na střední nic neudělal. Nešel jsem za učitelkou, neřekl jsem to řediteli, nezavolal jsem rodičům, neoznámil jsem to na policii. Bál jsem se, že mi to vrátí třikrát víc. Počkají si na mě někde u školy třeba jako dneska a pořádně mě zmlátí. Rodičům jsem řekl, že to nic není a že si nemají dělat starosti. Dusit to v sobě ale nebylo to nejlepší. Před spaním se mi ten den zjevil celý před očima a já jen probrečel půlku noci s pocitem, že je zas další den uvidím a kdoví co mi neudělají. Rodiče jsem viděl doma až u večeře, protože oba dva pracovali v Birminghamu, což byly dvě hodiny cesty autem. Ráno odjížděli před šestou, takže když jsem vstával o půl sedmé do školy, už byli pryč. A při příchodu ze školy byli ještě pořád pryč. Domů se vraceli o půl sedmé večer. Ze začátku jsem si v tom bytě připadal sám a všude bylo příšerné ticho. Musel jsem si zvyknout na to, že rodiče nejsou celý den doma. Neměl jsem žádné přátele, takže jsem čas po škole trávil doma. Dělal jsem si úkoly, četl si knížky, někdy jsem jen ležel na posteli a odpočíval.

Ne, neměl jsem zrovna zábavný život. Počítač jsme měli doma jenom jeden a to kvůli tátově práci. Potřeboval ho na projekty, protože navrhoval stavby a mosty. Já jsem ho využíval jedině kvůli škole, ale jinak mi nebyl k životu potřebný. Nevím, jak dlouho jsem seděl na chladné zemi opřený o zeď domu, ale musel jsem se zvednout na nohy. Začínalo mi být chladno a už jsem neměl co brečet. Štípaly mě oči a obličej jsem měl samou sůl. Kapesníkem jsem si otřel obličej a taky rudé oči. Z batohu jsem vylovil klíče a roztřesenou rukou odemkl vchodové dveře. Zamířil jsem k deseti schránkám vlevo od schodiště vedoucímu do čtyř pater. Do náruče mi spadlo množství reklam, letáků, ale taky dopisů. Většina z toho byly účty a někdy i něco pro rodiče. Neobtěžoval jsem se skříňku zamknout, tak jsem s ní jen třískl. K mému štěstí se zavřela a já pokračoval do třetího patra po schodech. Se skloněnou hlavou jsem šel co nejpomaleji, stejně mě nic nehoní, abych byl brzy doma. Nikdo tam nečeká a ještě dlouho nebude. Ve druhém patře jsem se málem přizabil o nespočet bot sousedů. Měli čtyři děti asi tak v mém věku, dva kluky a dvě holky. Ale podle toho, že párů bot bylo deset, museli mít návštěvu. Odemknout byt mi dělalo větší problém, než u vchodových dveří. Ruka se mi třásla, tu druhou jsem měl obtěžkanou poštou a navíc mi batoh padal přes rameno. Ať jsem se soustředil sebevíc, nemohl jsem strčit klíč do zámku. Brýle mi padaly ke špičce nosu a k tomu všemu jsem je měl nakřivo, jak mi jen Niall podpálil ohněm.

„Sakra" Pošta mi vypadla z ruky spolu s batohem, který se už déle neudržel na mém rameni. Přestal jsem se snažit odemknout. Opřel jsem se čelem o dveře do bytu a stál tam jako hromádka neštěstí. Před očima se mi objevilo dnešní odpoledne. Jak si na mě ti tři počkali po škole a jak mě zesměšňovali. Zmohl jsem se jen na to plácnout dlaní do dveří a hlasitě se nadechnout. Slzy už jsem nemohl brečet, oči jsem měl suché a rudé. V uších mi zněl Louisův hlas, jak mě shazoval a vysmíval se mi. Udeřil jsem znovu do dveří, tentokrát pěstí. Ale moje síla byla slabá, navíc jsem měl pořád zakrvácené zápěstí od toho provazu. Musím si je ovázat a očistit, aby na to rodiči nepřišli. Dneska to bylo poprvé, co mě zranili psychicky i fyzicky. Předtím to bylo jen psychicky. Na třetí pokus se mi podařilo odemknout byt. Vyzul jsem se z bot, sebral poštu ze země a batoh jsem hodil do malé předsíně. Zase to otravné ticho, které se roznášelo po celém bytě. Zabouchl jsem dveře, poštu jsem hodil na stůl v kuchyni a batoh jsem už za sebou jen vláčel.

Když jsem došel do svého pokoje, hodil jsem ho k posteli a mířil hned do koupelny. Brýle jsem odložil na zavřenou pračku. Potřeboval jsem ze sebe smýt celý den. Byl jsem unavený, zpocený, špinavý a hlavně jsem měl odřená zápěstí. Kalhoty naštěstí přežily ten pobyt na dlaždicích školního dvora, takže jsem jen nemusel prát. Sundal jsem ze sebe všechno oblečení, složil jsem ho na pračku a natáhl se pro ručník do skříňky vedle sprchy. Teplá voda mi stékala po těle a bylo to víc než osvěžující. Jen mě trochu štípalo zápěstí, když jsem po něm přejel sprchovým gelem. Zatnul jsem zuby a přečkal tu momentální bolest. Po příjemné sprše, která mi dodala trochu energie a smyla ze mě špínu a hlavně bolest, jsem si obtočil tmavě modrý ručník kolem pasu a šel si pro „domácí" oblečení. To, co jsem měl ve škole, jsem složil do skříně a vytáhl černé tepláky a šedé tričko s dlouhým rukávem. Aspoň mi zakryje krvavé zápěstí, které jsem si ještě obvázal obvazy a pro jistotu jsem si rány ještě vydesinfikoval. Konečně jsem se cítil víc jako člověk a přemýšlel, jaké mám na zítřek úkoly. Nechtěl jsem přemýšlet na Louisem a jeho poskoky. Než jsem se pustil do čtyř úloh, udělal jsem si zelený čaj a očima prolítl poštu, co jsem nechal na stole. Nebylo tam nic zajímavého, až na poslední obálku. Byla adresovaná přímo mě. Hleděl jsem na to s pootevřenou pusou a povytaženým obočím. Žádný dopis mi nikdy nepřišel, ne takhle přímo na moje jméno.

Harry Edward Styles

Kingly Street

Soho W1B, Londýn

Bylo to tam černé na bílém. Moje jméno a adresa našeho bytu. Srdce se mi rozbušilo jako kostelní zvon a jen těžko jsem mohl hádat, kdo mi takhle přímo může psát a o čem to je. Tenkými prsty jsem rozdělal obálku a nemohl jsem se dočkat, až uvidím, co mi přišlo. V hlavě jsem měl vymeteno, neměl jsem absolutní tušení, co je uvnitř. Takové vzrušení jsem nepocítil nikdy. Když jsem rozevřel světle zelený papír, málem to se mnou seklo. Je to vážně pro mě? Tohle? Zelené oči mi „létaly" po řádcích, které papír zdobily. Byl to vlastně jenom leták a podle mě byl ten papír i navoněný, ale to bylo možná jenom moje zdání. I tak se mi při čtení řádek roztřásly ruce - za těch několik minut asi po desáté. Po prvním šoku jsem si musel vše přečíst znova a tentokrát i nahlas, abych doopravdy věděl, že si to nevymýšlím. Můj chraplavý hlas se rozezněl po celé kuchyni jako ozvěna.