Z nepřítele přítelem ✅

Část 72

„Můžeš mi to klidně říct Louisi. Ty víš, že to nemám komu říct a vím, jaké to je, když tě dva idioti bez mozků ponižují a šikanují. V tom jsme zajedno" Natáhl jsem ruku a ukázal k Liamově lavici, která byla bez svého majitele jako každá jiná lavice – obyčejná a nijak zajímavá. Musel jsem mluvit skoro šeptem, pro jistotu mě i Louise, kdyby se ti dva vrátili a my si toho nestačili všimnout.
„Já vím Harry a jsem rád, že aspoň ty jsi normální. Ale myslím, že na to ještě nejsem připravený" To asi muselo být opravdu něco hrozného, když to nemůže jen tak říct. Spolkl jsem knedlík, který se mi tvořil v krku, a chápavě přikývl. Nenutil jsem ho do ničeho a až mi to bude chtít říct, tak to řekne sám. Hlavní bylo, že věděl, na koho se s tím obrátit. Byť nejsem jeho bratr Ernest, který mi jednou udělal tak profesionální psychologickou poradnu, že jsem skoro čekal, kdy mi od něj přijde dopis, jestli mi už opravdu nepřeskočilo. Stavy, které jsem měl před pár měsíci, už skoro odezněly. Nemůžu říct, že napořád, ale nepřicházely tak často a když už, tak to nebylo tak příšerné, abych padl do bezvědomí. Rozhodně jsem ale nemohl říct, že jejich intenzita přestala být tak hrozná díky tomu, že jsem to řekl Ernestovi. Nijak mi tím „sezením" nepomohl, spíš naopak jsem se v jeho přítomnosti necítil dvakrát dobře. A taky jsem potom zjistil, proč.
„Teď jsi mimo ty, Harry" Opáčil Louis, kdy jsem jen seděl mlčky na židli a čuměl na něj jako blázen. Možná mi i ukápla slina z pusy a kdovíco horšího se za tu dobu mojí „nepřítomnosti" mysli, stalo.

„Co vůbec Vanessa? Moc často o ní nemluvíš" Takže už není imaginární holka z vesmíru? Louis se na Vanessu nikdy nezeptal, a když jsem o ní mluvil já, jen si z toho dělal legraci.

„Není co bych mluvil" Pokrčil jsem ledabyle rameny. Někdy jsme se potkali na chodbě, u schránek nebo za mnou někdy na pár minut přišla, aby se zeptala, jak se mám a co škola. Jenže to nikdy netrvalo dlouho, nejdéle tak deset minut.
„No tím bych si nebyl tak jistý. Ten Jessie, ještě je pořád u nich?" Stiskl jsem pevně okraj lavice, div mi nezbělely klouby na levé ruce. Byla už zahojená a nebylo poznat, že jsem ji měl kdy skřípnutou do mé skříňky. Ani nevím proč, ale funěl jsem jako sentinel a koukal na Louise až bez mrknutí oka.
„Co já vím, je mi to jedno" Louis se pousmál a prohrábl si vlasy rukou. Probodl mě pohledem, ale já ho neopětoval a tak jsem se radši podíval na hodinky, kolik je ještě volného času do další hodiny. Přišlo mi, že je ta přestávka snad nekonečná. „Kdyby ti to bylo jedno, tak takhle nereaguješ, když slyšíš jeho jméno." Bohužel v tomhle má pravdu. Nic jsem mu na to neřekl, protože zrovna přišel Liam s Niallem do třídy. Já i Louis jsme se hned otočili jinam a dělali, že jsme se spolu vůbec nebavili. Naštěstí ti dva tupouni na něco zírali do mobilu a bavili se o tom tak moc, že Liam málem narazil do své lavice. Div jsem nezačal prskat smíchy, ale zadržel jsem to. Během hodiny angličtiny se ozval ředitel Rodney. To bylo poprvé za celý prvák, kdy jsem ho slyšel mluvit v rozhlase. Všichni ve třídě přestali psát a i vyučující zaměřil zrak na malý reproduktor, ze kterého se začal linout ředitelům hlas.

„Prosím o pozornost. Toto hlášení je hlavně pro kapitána našeho fotbalového týmu. Pan Tomlinson, nechť se ihned dostaví do ředitelny" Můj zrak hned zamířil na Louise po mé pravici. Tomlinson vzhlédl od něčeho, co si zase kreslil do sešitu matiky. Nedíval se ani na mě, ani na někoho dalšího. Prostě někam před sebe, ruka s tužkou se mu začala lehce třást. Ani ne po pár sekundách se Louis zvedl, učitel něco říkal, ale já ho nevnímal. Nevím proč a jaký neodhalitelný smysl mi to poradil, ale musel jsem se podívat na Nialla s Liamem. Oba se tak nějak divně křenili, možná se takhle tvářili už dávno, ale prostě mi jejich výrazy nepřišly zrovna normální. A taky to mělo snad i co dělat s Louisem. Těžce jsem polkl a hodnou chvíli mi trvalo opět poslouchat učitele. Bylo mi divné, že ředitel Rodney neřekl důvod, proč chce s Louisem mluvit. Neměl jsem z toho moc dobrý pocit a přitom se mě to nějak netýkalo. Nebo snad aspoň trochu ano? Tomlinson přišel za deset minut potom, co si ho ředitel zavolal k sobě na „kobereček". Skoro ze mě vypadlo „Co ti chtěl?", ale kousl jsem se jemně do tváře, abych to ze sebe nevysypal v hodině a ještě, když nás celá třída (ne-li snad i celá škola) vidí, jako šikanovaného a školního frajera. Jakmile zazvonilo na poslední přestávku v tomhle dni a Niall s Liamem odešli ze třídy, div jsem neotočil celou židli směrem k Louisovi. Místo toho jsem se na něj jen otočil bokem a propaloval jsem ho pohledem, až jsem se skoro bál, že mu vzplane mikina, kterou měl na sobě.

„O co šlo? Týká se to nějak fotbalu, ale moc jsem z toho nepochopil, co to mělo přesně být" Začal jsem jednoduše, i když jsem ze sebe vyklopil víc poznámek, než jsem vlastně chtěl. Louis si hrál s propiskou, ale jeho modré oči opětovaly aspoň jeden z mých pohledů. Tomlinsonův pohled ale nebyl tak energický a plný zájmu, jako ten můj. On v něm neměl skoro nic, co bych mohl popsat jedním slovem. A to jsem jeho pohledy už jakž takž poznal za tu dobu, co jsme se víc poznali mimo školu. Jenže tenhle byl pro mě pořád tajemný a uzamčený, že jsem ho nedokázal pojmenovat a zařadit. Byl smutný? Nudný? Zhnusený? Nevěděl jsem.

„Pojedeme na soustředění. Celý fotbalový tým" Nevím to s jistotou, ale musel jsem snad třeštit oči nad jeho odpovědí. Soustředění? Celý fotbalový tým?

„Co? To jako – teď někdy? Před Vánocemi? Louisi, ale to snad... Do hajzlu" Tu nadávku jsem řekl spíš sám pro sebe, ale Louis mě slyšel dost dobře. Bylo mi to od srdce jedno, že to slyšel. Věděl, proč jsem to řekl. Bál jsem se vůbec zeptat na další věc, která byla taky důležitá. Tomlinson se ale nejspíš začal učit číst myšlenky nebo nevím, protože mi to řekl dřív, než jsem se stačil zeptat.

„Na dva týdny" Málem jsem vstal ze židle a hodil ji z okna. Do zasrané prdele! Do hajzlu! Do háje! Nějak jsem už neměl žádné další nadávky, které bych si pro sebe říkal. Dýchal jsem rychle a v hlavě mi dunělo, jako bych tam měl vosí hnízdo.

„Je mi to líto" Zahučel Louis a snažil se na mě nedívat. Nebyla to jeho chyba, i když jsem moc dobře věděl, proč tohle řekl. Kvůli tomu, že tady budu dva týdny v obležení dvou tyranů, kteří si se mnou budou dělat, co se jim zachce a nikdo s tím nic nezmůže. A toho nikdo jsem myslel právě Louise. Sepnul jsem si ruce na týle a snažil se uklidnit. Spíš jsem se snažil nemyslet na to, jak to bude vypadat a jak budu vypadat já každý den, až půjdu domů po škole. Tomlinson svou lítost myslel vážně, teď už ano. I když to bylo k neuvěření, stal se mým kamarádem, byť jsme museli být opatrní před Niallem a Liamem, aby to naše přátelství nějak neodhalili. Měl jsem pocit, že je Louis moje tajná láska a já jeho a nikdo to kromě nás dvou nesmí vědět. Při tom pomyšlení se mi v krku udělal knedlík.

„Nějak to zvládnu Louisi. Neměj o mě starost" Ježíši Harry, ty těmhle kecům vážně věříš? Prober se přece. Louis je aspoň dokázal nějak zastavit, něco jim říct nebo je ignorovat nebo cokoliv, aby tě nezmlátili, a ty si sám sobě nalháváš do kapsy, že to zvládneš? Jsi fakt naivní jako malé děcko... Louis zavrtěl hlavou, jako by mi dával najevo, že se šeredně pletu a že to určitě nezvládnu. Ač nerad, ale měl v tohle pravdu. Jen jsem si to nechtěl přiznat hned teď, že to prostě není možné. I kdyby byl Louis jen doma a ty dva týdny nechodil z nějakého důvodu do školy, šikanovali by mě i tak. Takže, jaký je v tom vlastně rozdíl.

„Jsi můj jediný a pravý kamarád. Je jasné, že mám o tebe starost, i když to trochu zní, že jsem snad gay nebo co... Je mi upřímně jedno, jak to zní. Dva týdny jsou zatraceně dlouhá doba. Může se ti stát cokoliv a v tomhle blázinci ti nebude mít kdo pomoct. Se na to...." Louis praštil s tužkou kamsi před sebe na zem a ještě nakopl Niallův batoh, který se válel pod lavicí. Měl kliku, že to udělal, protože za okamžik ti dva přišli do třídy. Snažil jsem se zadržet vyprsknutí smíchu, protože pohled na Louise, jak nakopává Niallův batoh, byl opravdu k nezaplacení. Tvářil se přitom jako naštvaný týpek, kterého pořád někdo postrkuje u pokladny. Kdyby byl ten batoh živý, asi by byl už pořádně domlácený od Louisovi tenisky. Nelitoval jsem však toho, že to udělal, byť ten batoh za nic nemohl. Mohl jen za to, že ho vlastnil blonďatý imbecil se jménem Niall Horan. Chudák batoh.