Z nepřítele přítelem ✅

Část 24

„Něco by to chtělo ještě zlepšit" Řekl po nějaké chvilce ticha, kdy mě jen skenoval pohledem. Připadal jsem si jako modelka na molu. Jestli myslí brýle, tak to asi jen tak nezlepší. Bohužel nemám čočky, které by mi dal k narozeninám jako v tom mém snu.

„Tím myslíš co? Už nic zlepšit nemůžeš" Potvrdil jsem mu to, co jsem si pro sebe myslel. Louis se ušklíbl, jak kdyby snědl něco hrozně kyselého a zavrtěl jemně hlavou. Vypadal jako cvok, ale stejně jsem byl zvědavý, co odpoví.

„Vždycky se dá ještě něco zlepšit. Brýle!" Že jsem si to nemyslel... Natáhl pravou ruku a jedním hmatem mi je sundal. Neviděl jsem absolutně nic, jen šmouhu přede mnou. Zešílel? Jestli mi je nevrátí, tak se nebudu moct jak dostat do školy. Budu si muset koupit vodícího psa anebo slepeckou hůl. Louis se na ně zkoumavě díval, jako by hledal řešení. Stál jsem tam jako solný sloup a sledoval ho. Vypadalo to vtipně, ale nemohli jsme tam tak stát napořád.

„Nemůžu bez nich být. A nemám kontaktní čočky. Protože kdybych je měl, dávno bych je nosil. To tě asi nenapadlo, že ne?" Už jsem si je chtěl od něj vzít zpět, ale Louis ucuknul rukou. Myslel jsem, že mi řekne něco ostrého, ale jen mě probodl pohledem.

„Napadlo, i když nejsem tak chytrý jako ty, napadlo mě to. Tak se ti nějaké najdou, to je toho" Louis pokrčil ramenem a já jsem na něj skoro otevřel pusu údivem. Nějaké se najdou? To jako že se nějakým zázrakem objeví na mém nočním stolku vedle postele? Nebo že mi snad rodiče koupí čočky za svoje těžce vydřené peníze? Nikdy jsem si neřekl o nic „extra", o nic lepšího a taky o nic, co by mi ulehčilo život. Samozřejmě jsem o čočkách přemýšlel, ale neměl jsem peníze na to, abych si koupil vlastní. A neměl jsem odvahu jít za rodiči s prosbou o to mít kontaktní čočky místo brýlí. Louis přestal sledovat a ohmatávat brýle a konečně mi je vrátil.

„To je toho? Neříkej, že mi chceš nějaké čočky koupit" Než ale Tomlinson mohl odpovědět, uslyšel jsem ze svého pokoje zvonění. Nemohl to být mobil, protože jsem žádný neměl. Sakra, přijdeme pozdě do školy! Najednou jako by ve mně vybuchnul ohňostroj. Nějakým rychlým způsobem jsem si nasadil brýle, vběhl do pokoje, popadl svůj batoh s učením a zabouchl jsem dveře od pokoje. Málem jsem zapomněl zamknout, ale naštěstí jsem si všechno uvědomoval i přes tu rychlost. Natáhl jsem se pro klíče, zabouchl dveře od bytu a snažil se co nejrychleji zamknout. Jenže se mi začaly potit dlaně a nemohl jsem se soustředit zastrčit klíč do dírky. Srdce mi bušilo jako splašené a začal jsem vidět rozmazaně, i když jsem měl brýle posazené na nose.

„Harry uklidni se" Slyšel jsem Louise a taky jsem cítil, jak mě zatahal za rukáv jeho košile. Nemínil jsem se uklidnit. Bylo už pár minut po tři čtvrtě na osm a já ještě pořád nebyl ve škole. Začal jsem opravdu chytat paniku, že se tam nedostanu včas a budu mít nějaký průser. Nikdy jsem do školy nepřišel pozdě. Asi na pátý pokus jsem konečně zamkl byt a strčil klíčky do kalhot. Půjčených kalhot... Louis se na mě díval, jak kdyby spadl z Marsu, ale než stačil říct něco dalšího, popadl jsem ho za paži a vlekl jsem ho ze schodů. Sotva jsem sledoval svoje kroky a kam jdu, natož abych sledoval Louise. Musel jsem vypadat jako opravdový blázen, protože Louis na mě pořád mluvil a myslím, že jsem zaslechl „Bláznil ses?" a „Šílenče!". Nijak jsem mu na to neodpovídal, ale dlouho jsem to nevydržel. Louis toho měl taky nejspíš plné zuby, protože na posledních schodech se zastavil a já tak málem spadl na záda. Udržel jsem taktak rovnováhu a chytl se zábradlí.

„Chováš se jako šílenec. Co tě to popadlo?" Louis oddechoval, jak kdyby přiběhl z maratonu.

„Přijdeme pozdě. Tím zbytečným mluvením jsme ztratili čas! Za pár minut musíme být ve škole" Cítil jsem, jak mě polilo horko a tak jsem si vyhrnul rukávy košile. Louis povytáhl obočí nad mým hysterickým žvatláním.

„Uklidni se. Autem jsme tam za chvíli" To mě stejně moc neuklidnilo, ale přece jen mi přestalo tak hlasitě bušit srdce. Než jsme vyšli ven, zkontroloval jsem, jestli mám klíče, učebnice a svačinu v batohu. Louis si s tím takovou práci nedal, jen prostě přešel ke svému autu, odemkl ho a pohodlně se usadil za volant. Hodiny na rádiu ukazovaly 7:48, když jsem se připoutával a když Louis nastartoval motor. Klid, klid, klid...Opakoval jsem si pořád dokola a snažil se dýchat. Louis zapnul nějakou rádiovou stanici a moje klidné dýchání přerušila hlasitá hudba, která se linula celým autem.

„To jako vážně?" Poznamenal jsem, když jsme opustili ulici a mířili ke škole. Louis rytmicky bubnoval do volantu a vypadal víc než spokojeně. Jenže já jsem tak klidný nebyl. Osmá hodina se blížila moc rychle a my pořád nebyli ve škole. Tomlinsonovi to bylo naprosto jedno, nevypadal nějak ve stresu, zato já jsem nepřestával sledovat hodiny a hodinky.
„Mě to uklidňuje. Bohužel ti nemůžu pustit Bacha nebo Mozarta, taková stanice snad neexistuje" Pousmál se Louis a já si zas připadal jako panák pro zábavu. Zbývalo sedm minut do osmé a zatím jsme projeli všechny křižovatky a semafory bez většího zdržování. Ke škole chyběla jen jedna ulice se semafory a pak už byla škola. Jenže, někdo zřejmě nechtěl, abychom měli takové štěstí. Nebo spíš, abych já neměl takové štěstí.

„Co se to sakra děje?" Louisova otázka mě „probrala" z přemýšlení. Hned jsem vytřeštil oči a podíval se jeho směrem. Před námi stálo několik aut, přesně jsem nemohl vidět kolik. Ale od semaforů to bylo celkem daleko. To snad ne! Nevěděl jsem, co mám dělat. Jestli zůstat sedět v autě a čekat, nebo vystoupit a zjistit, co se děje. Louis myslel zřejmě na totéž, protože pustil volant a chystal se odpásat, ale... Na moje okénko zaťukal muž v reflexní vestě.