Z nepřítele přítelem ✅

Část 31

Ovál mě studený vítr, který jsem opravdu nečekal. Div jsem neudělal krok zpět, jak byl silný. Moje vlasy určitě od toho momentu vypadaly, jako bych prošel tornádem. Přivřel jsem oči a pustil dveře, které jsem držel. Nechtěl jsem dělat průvan do nemocnice. Díky tomu, že jsem měl na sobě jen košili s dlouhým rukávem (byť byla Louisova), mi začala být hodně rychle zima. Obemkl jsem si ruce kolem hrudi, ale moje žebro hned zaprotestovalo. Zakňučel jsem jako malé dítě, kterého začalo bolet břicho, a dal jsem ruce zpět podél těla. Podíval jsem se za sebe na dveře do nemocnice a přemýšlel, co si teď myslí Louis a jak vypadám já. Jako totální idiot, který si začíná dělat z Louise přítele, ale na druhou stranu se na něj vykašle zrovna, když to nejvíc potřebuje. A Louis? Určitě si o mně myslí jen to nejhorší a nejspíš se mnou nepromluví nějakou dobu. Ani bych se tomu nedivil, protože jsem to všechno podělal. Svěsil jsem hlavu na svoje boty, které jediné nebyly půjčené. Ještě pořád můžeš jít dovnitř a zůstat. Ta myšlenka nebyla k zahození, ale... Odešel jsem sám a nechápal jsem, proč bych měl jít zpět. Vlastně jsem nechápal sám sebe. To, jak jsem se choval a co jsem udělal. Spíš – neudělal. Neměl jsem tušení, jak se zachovávat v přítomnosti někoho, kdo se mi vysmíval i když ne ze své vůle, a teď se měl stávat mým kamarádem. Netušil jsem, jak se chovat, o čem mluvit a co si naopak nechat pro sebe. S rodiči jsem mluvil vlastně pořád o tom samém – o škole a o tom, jak se měli oni za ten celý den. Jenže to bylo jiné, než být s Louisem.

„Teď už je pozdě Harry" Řekl jsem si sám pro sebe, i když mi vítr svištěl kolem uší a čechral vlasy. Můj hlas zněl jako ozvěna v tunelu a skoro jsem nevěřil, že jsem to vůbec řekl. Přestal jsem myslet na Louise a pokusil se přemýšlet nad tím, jak se dostanu do školy. Začal jsem se vzdalovat od nemocnice a letmým pohledem jsem se podíval na Louisovo auto. Polil mě pocit viny zato, co se stalo, než jsem odešel ven. Můžeš si za to sám, nikdo jiný za to nemůže, jen ty. Hlasitě jsem se nadechl a sevřel popruh od batohu, který jsem měl na zádech. Když jsem stál u silnice, rozhlédl jsem se kolem sebe, jestli někde v blízkosti neuvidím zastávku autobusu nebo ceduli hlásající stanici metra. K mému štěstí jsem uviděl zastávku autobusu jen o další ulici vlevo. Autobus přijel během pěti minut, což bylo skvělé, protože počasí začínalo být horší a horší. Mraky na obloze měly tmavě šedý nádech a rozhodně přinesou déšť, ne-li bouřku. Koupil jsem si jízdenku až ke škole a sedl si až dozadu k oknu. Opřel jsem si hlavu o sedadlo, sundal si brýle a zavřel oči. Před očima se mi zjevil Louis, jak sedí u skříňky v šatně fotbalového týmu, svírá v rukou svůj dres a brečí kvůli Lottie. Pak se to rozplynulo a viděl jsem jen černo. Oči jsem ale nechal zavřené, protože jsem jim potřeboval odpočinout od brýlí. Nevěděl jsem, kolik zastávek bude, než dojedu do školy, takže jsem málem nevystoupil tam, kde jsem potřeboval. Vystřelil jsem ze sedadla, až jsem narazil bokem o sedadlo u dveří. Neměl jsem čas ale bolest „prožívat", tak jsem jen vyskočil z autobusu, div se nerozplácl na chodník jak široký, tak dlouhý.

Do školy jsem přišel uprostřed páté hodiny. V pátek jsme měli sedm hodin, takže jsem měl šanci stihnout poslední dvě hodiny a to angličtinu a fyziku. Na chodbách bylo ticho a prázdno. Do konce páté hodiny zbývalo jen pár minut, takže nemělo cenu jít do třídy. Doufal jsem, že někdo informoval učitele na všechny hodiny, proč tam já s Louisem nejsem. Využil jsem těch pár minut na to, abych navštívil záchody. Když jsem si umýval ruce, podíval jsem se na sebe do zrcadla. Skoro jsem sám sebe nepoznal v tom oblečení a brýlích. Vlasy jsem měl jako hřebíky. Každý byl jinde. Neměl jsem tušení, jak je upravit, abych je měl, jako když jsem byl ráno doma. Ale proč bych vlastně měl? Nechám je takhle, stejně si toho nikdo nevšimne. Hlasitě jsem se nadechl a pomalu vydechl, protože jsem měl pořád zlomené žebro. Opláchl jsem si obličej a pak ho pořádně otřel do ručníku. Nebyl zrovna nejčistší, ale nic jiného jsem neměl. Zrovna, když jsem vycházel ze záchodů a dával si batoh přes jedno rameno, zazvonilo na přestávku. Mířil jsem ke třídě, ze které se začali trousit spolužáci. Mezi prvními byl Liam s Niallem. Po zádech mi přejel mráz a musel jsem zastavit přede dveřmi. Ne snad kvůli tomu, aby mohli projít a já nepřekážel, ale spíš jsem to udělal automaticky. Nevěděl jsem, co udělají anebo jak se budou tvářit, až mě uvidí. Doslova jsem se „nalepil" ramenem na zeď u třídy a čekal.