Z nepřítele přítelem ✅

Část 38

Zdravím,

nevím, komu toto všechno vlastně píši. Nejspíš nikomu, nejspíš jen sám sobě a potom z tohohle papíru udělám jen cáry anebo ho zmačkám a hodím hodně hluboko do koše, aby ho nenašli moji rodiče. Měl bych psát práci do angličtiny, ale nemám absolutně žádnou inspiraci. Ne, to jsem napsal špatně. Nemohu se soustředit a přesto, že je moje hlava plná, je plná jen věcí, které rozhodně nepatří na psaní prací do školy. Začalo to vlastně už od prvního dne, co jsem nastoupil na střední školu. Nevím, co jsem si představoval, když jsem tam nastupoval. Možná jsem nečekal, že mě bude někdo šikanovat. Čekal jsem spíš klidné čtyři roky, během kterých sice nebudu mít žádné přátelé, ale nebudu ani terčem výsměchů a fyzického násilí. Je to možná pošetilé tomu říkat násilí, ale já to jinak popsat neumím. Bohužel všechno bylo jinak, než jsem čekal. To, že nebudu mít přátelé, se potvrdilo. Ale to druhé už taková pravda nebyla. Okusil jsem šikanu v plné její „kráse". Nemusím snad vypisovat, co všechno tohle nepochopené slovo, zahrnuje. Nepřeji ji nikomu, protože vím, jaké to je a jak to bolí. Ne jen fyzicky, ale hlavně psychicky. Máte pocit, že jste k ničemu. Že nemáte žádný smysl a jste naprosto zbyteční. Jako odhozený kus něčeho, co nikdo k životu nepotřebuje a prostě to jen překáží. Nejradši byste se jen schovali do bezpečí a nikdy odsud nevyšli. Bojíte se jít tam, kde by se kdykoliv mohl objevit někdo, kdo vám pošlape učebnice anebo vás zesměšní na nejnižší úroveň, kterou si jen málokdo umí představit. Já ano, představím si ji dokonale, protože tahle úroveň je uvnitř mně poslední dobou dost často. Chce se mi brečet, ale nechci být slaboch. Chce se mi utéct, ale nechci být zbabělec. Chce se mi to říct, ale nechci být práskač. Chce se mi zmizet, ale... Tohle nedokážu dopsat, protože sám nevím, co bych za „ale" napsal. Chci zmizet hodně daleko, ale? Mám svoje rodiče, kteří nechtějí přijít o jediné dítě, které mají. Jenže stačí to jako důvod, abych nezmizel? Je to to velké „ale", díky kterému bych nemohl zmizet? Netuším. Neznám odpověď. Když už jsem myslel, že jsem přítel někoho, koho jsem považoval za toho nejhoršího, zničil jsem to během několika mrknutí oka. A proč? Protože jsem nejistý a mám strach. Strach z toho, že to není pravda. Že to přátelství, které bych mezi námi budoval a důvěřoval mu, bude na konci jen přetvářka a prachsprostá lež. Že to nebude přátelství postavené na důvěře, jistotě a skutečnosti. Možná jsem blázen, když o tom takto přemýšlím, ale mám důvod. Nikdy jsem neměl přátelé a proto v hloubi duše čekám na okamžik, kdy se něco stane a pak zjistím, že se moje „černé" představy naplnily. Nechci to, nepřeji si to, ale... Jsou tu ta „ale", kvůli kterým jsem právě nedůvěřivý a tak trochu opatrný v tom, co říkám a co si naopak jen mohu myslet. No, nejspíš už svoje nesmyslné psaní ukončím, protože je zbytečné. Doufám, že se to spraví a hlavně doufám v to, že to bude už jen lepší. Kéž by...

Když jsem odložil propisku a protřepal rukou, aby mě přestala bolet, hned jsem papír zmačkal a hodil ho kamsi na zem. Cítil jsem, jak se mi do očí hrnou slzy. Nevím, proč jsem to všechno napsal a potom zmačkal. Ničím jsem si nepomohl. Tím spíš jsem na to všechno začal myslet. Na Nialla s Liamem, jejich dopis a taky na Louise. Na toho hlavně. Byla to moje chyba, že jsem nechal Louise v nemocnici a řekl mu, že už mě nepotřebuje. Proč jsem to jen musel říkat? Otřel jsem si mokré oči do dlaně a zrovna, když jsem chtěl zavřít poštu, ukázalo se v pravém dolním rohu nějaké malé okýnko. Poblikávalo zeleně, ale to mou pozornost neupoutalo. Louis Tomlinson. Stálo tam jeho jméno, přímo na tom zeleně poblikávajícím okýnku. Otevřel jsem ho a došlo mi, že je to chat. Vykulil jsem na to oči, protože jsem neměl ponětí, že tohle jde.