Z nepřítele přítelem ✅

Část 52

Prostě jsem ho následoval, šel po jeho boku a někdy i za ním, jelikož jsem musel uhýbat lidem anebo jsme šli po přechodu, kde byl menší dav lidí. 

„Je to odsud kousek" Otočil se na mně přes rameno Louis, když jsem musel uhnout ženě s kočárkem. Málem jsem zakotvil na silnici, ale udržel jsem rovnováhu a šel tak v těsném závěsu za Louisem. Míjeli jsme několik obchodů u silnice a pak zahnuli doleva. Po obou stranách jen obchody, ale i kavárna a čajovna, která nesla název Department of Coffee and Social Affairs. 

Nic mi to neříkalo a to to bylo jen kousek od našeho baráku. Louis jakoby mi opět četl myšlenky, se zeptal na totéž.

„Byl jsi tady někdy?" Stáli jsme naproti podniku a já na něj koukal, jako bych nikdy žádnou kavárnu či čajovnu neviděl. Viděl jsem jich hodně, protože jich je po Londýně spousta, ale skoro v žádné jsem nebyl. Spíš jsem v žádné nikdy nebyl. Nebylo s kým, nebylo proč, nebylo kdy.

„Ne a to to mám, co by kamenem dohodil" Zašeptal jsem skoro neslyšitelně, ale Louis mě díky krátké vzdálenosti mezi námi, slyšel dobře.
„Mluvíš jako spisovatel. Pojď, půjdeme dovnitř" Přeběhli jsme silnici a Louis zatlačil do prosklených dveří s kovovými čtverci jako náhražky za kliky. Hned na mně dýchla vůně kávy, ale i čaje. Slyšel jsem i hlasy lidí, šoupání židlí, smích, cinkání lžiček a hrnků o podšálky. Naproti dveřím byl velký dřevěný nápis na holé bíle zdi hlásající název kavárny a čajovny. Pod tím vším byla jedna šipka doprava a druhá doleva. Ta doprava byla z čajových lístků a směřovala do Čajovny. A ta druhá samozřejmě z kávových zrnek ukazovala tam, kde byla Kavárna.

„A to jsi ještě neviděl všechno" Vydechl Louis, když si všiml, jak jsem v úžasu. Prvně jsme šli doleva, kde byla cítit káva. Byl tam velký kovový pult, za kterým se chystala káva, a taky se tam prodávali nějaké zákusky. Pobíhali tam dva číšníci a jedna číšnice a měli dost na pilno. V kavárně bylo narváno a to doslova. Nebylo tam ani jedno volné místo, ani jedna volná židle. Projel jsem očima všechno kolem. Bylo to tam moderně zařízené, všechno bylo do černo-bílé barvy. Stoly byly, stejně jako pult, kovové. Zdi byly bílé, ale polepené motivy s kávou. Všechno to na mně působilo jako z jiného světa. Louis mě sledoval a usmíval se, jako by s tím už nikdy nemohl přestat.
„Krása" Vypadlo ze mně jen tohle slovo, protože na víc jsem se nezmohl.

„Na druhé straně je to ještě lepší" Louis už mě táhl za ruku do čajovny. Měl pravdu v tom, že tam to bude ještě lepší. Čajovna byl úplný opak kavárny. Všechno tam bylo ve stylu „retro". A když myslím všechno, tak doopravdy všechno. Kromě oblečení zákazníků tam visely staré obrázky na Coca-Colu, podlaha byla červeno-bílá do čtverečků, stoly byly červené s ubrousky uprostřed, pult byl jednoduchý dřevěný natřený na bílou barvu a dokonce i obsluha měla oblečení, které se nosilo v tu dobu. Dokonce tam měli jukebox, šipky pověšené na zdi a místo moderní klimatizace tam byly větráky.