Z nepřítele přítelem ✅

Část 43

Táta se opřel o židli a ruce položil na stůl. Normálně bych řekl, že se mi nic nestalo, ale oba viděli mou ovázanou ruku. Neměl jsem co zatajovat, tak jsem začal pěkně od začátku. Jak jsem potkal Louise dole u schránek s paní Morleyovou. Jak šel k nám do bytu a řekl, že mě odveze autem do školy. Jak mi půjčil svoje oblečení a na sebe si vzal to, co jsem měl od něj půjčené, když jsem byl u nich doma. Pak jsme jeli do školy, ale zdrželi jsme se kvůli autonehodě. Přiznal jsem i to, že jsem byl na Louise protivný, protože jsem nikdy nepřišel pozdě do školy. Jenže jsme se potom dozvěděli, že se ta nehoda stala jeho sestře Lottie. Taky jsem řekl, že jsem šel Louise hledat, protože se od toho momentu neobjevil. Rozhodl jsem, že pojedeme do nemocnice za jeho sestrou, ať si říká, co chce. Pokračoval jsem tím, jak šel Louis v nemocnici za Lottie a pak tam přišli jeho nevlastní sourozenci. Já odešel, protože jsem si tam připadal zbytečný a vrátil se do školy na poslední dvě hodiny. Zvlášť jsem rodičům řekl o tom, jak mi Niall přivřel ruku do skříňky a ještě to „opepřil" tím, že jsem ji ukázal. Máma vydala přiškrcený vzlyk, ale nebrečela. Dál jsem jim řekl to, že jsem šel do ošetřovny, kde jsem mluvil s Amandou, která mi dala mast a obvazy na tu ruku. Neřekl jsem jim o té partě kluků, kteří na mně měli blbé kecy v autobuse. Přemýšlel jsem, jestli jim říct o Vanesse, jak byla u nás a dělala mi čaj. Nakonec jsem to vynechal a jen řekl, že když jsem přišel domů, vysprchoval jsem se, udělal jsem si už úkoly na pondělí, abych měl pokoj, a pak jsem si šel lehnout. Neřekl jsem o tom výhrůžném dopise od Liama a Nialla, o tom, jak jsem si psal s Louisem a ani o tom, co jsem napsal na ten papír, který jsem měl bezpečně uložený ve stolku mezi knížkami. Věděl jsem, že bych rodičům měl říkat všechno, ale prostě jsem to neřekl. Sice jsem lhal o těch úkolech, ale rodiče to nebudou nijak zkoumat. Ví, že se učím dobře a že nekašlu na školu. Takže mi to uvěřili a jinak to byla pravda. Až na to, že jsi jim zamlčel o Vanesse, dopisu a taky konverzaci s Louisem. Ale jinak jo, byla to pravda... Máma mi na konci mého „projevu" lehce stiskla mou obvázanou ruku a řekla „Děkuji, že jsi nám o tom všem řekl. Jsem ráda, že se nám konečně začínáš svěřovat." Ještě jsem dodal, že Louisovo oblečení, které mi ráno půjčil, visí v koupelně na radiátorech. Nemínil jsem poslouchat mámu nebo tátu o tom, co to má znamenat a kde jsem k tomu přišel. Máma přikývla, že chápe a pak se omluvila s tím, že jde do sprchy a číst si do ložnice.

Byla bílá v obličeji a večeře se vůbec nedotkla. Já na tom nebyl jinak, co se večeře týkalo. Táta to nekomentoval, ale jídlo i tak vyhodil do koše po dřezem. Nějak jsem nevěděl, co říct. Hádka mezi rodiči nebyla moje věc, ale přesto se mě taky nějak okrajově týkala. Doufal jsem, že se rodiče usmíří a do neděle bude všechno v pořádku. Jenže jsem mohl jenom doufat. Nemohl jsem jim do toho zasahovat. Táta začal umývat nádobí a než jsem odešel do pokoje, omluvil jsem se mu za tu večeři.

„To nic. Nechceš se se mnou jít dívat na fotbal?" Fotbal. Louis. Jen, co se mě táta zeptal, jsem zastavil na místě jako opařený. Myslel si, že jsem už dávno odešel a neslyšel jeho otázku. Pak si mě ale všiml, jak tam stojím ve dveřích a vypadám jako vytesaná socha v parku.

„Jsi v pohodě?" Tolikrát jsem tu otázku slyšel, ale pořád na ni neznám odpověď. Louis mi řekl, že jednou ji najdu. Jenže, to může taky trvat celou věčnost.

„V rámci možností tati. A díky za tu nabídku s fotbalem, ale asi dneska ne. Jsem unavený, promiň. Navíc mě bolí ta ruka a taky žebro" Táta položil talíře do poličky a podíval se na mně přes řasy.

„To nevadí synu. Máme před sebou celý víkend. Určitě něco podnikneme" Chtěl jsem mu to uvěřit. Chtěl jsem s ním něco podniknout. Jako otec se synem. Jako normální otec se synem. Jenže já mu to v ten moment neuvěřil. Pod očima měl kruhy a v očích neměl žádnou jiskru nadšení anebo radosti. Nic. Měl jsem jeho výrazy, grimasy a pohledy očí naprosto přečtené. Nebylo to jako u Louise, jehož tvář jsem neznal. Pořád jsem se snažil vyčíst, co se mu asi tak honí hlavou, co znamená ten a ten pohled, ale nikdy jsem na to nepřišel. Tupě jsem přikývl nad tátovým snaživým přístupem a odkráčel do pokoje. Ani jsem se nenamáhal rozsvítit, takže jsem málem narazil nohou do postele.

„Co tady dělá ta zatracená postel?" Zeptal jsem se nikoho, ale taky sebe. Moc dobře jsem věděl, že postel je tam pořád a na stejném místě. Jen jsem potřeboval najít výmluvu, abych ze sebe vypustil přebytečný vzduch a hořkost v hlase. Svalil jsem se na polštáře a tentokrát se bouchl hlavou o dřevěný roh. Udělaly se mi hvězdičky před očima a pár sekund jsem nemohl popadnout dech. Automaticky jsem si sáhl dozadu na hlavu pro zjištění, jestli mi teče krev. Nebyla tam a ani nikde jinde. To je fakt nejhorší pátek třináctého, který jsem mohl zažít. V duchu jsem se modlil ke všem bohům, které jsem znal, aby se už nic dalšího nestalo. Odložil jsem Louisovy brýle na stolek a zachumlal se do peřin. Sice bylo brzy na to jít spát, protože byl pátek, ale nic lepšího jsem na „programu" neměl. Vzpomněl jsem si, jak mi Vanessa říkala o tom, jak se její sestra chystá na večírek. Zavřel jsem oči, ale to nebyl nejlepší nápad. Před očima se mi objevil ten sen, kde Louise Niall s Liamem zmlátili a on pak... Rychle jsem oči zase otevřel a sedl si. Ruce se mi bořily do polštářů a já měl před očima nejen hvězdičky z té rány do hlavy, ale taky ten sen. Proč ho jen zatraceně nemůžu dostat z hlavy? Byl to jen sen! Pitomý sen, který nic neznamená. Nebo – znamená? Co když...??

V hlavě mi to šrotovalo jako švýcarské hodinky, až jsem to cítil. Koukal jsem někam do blba a přehrával si ten sen jako by byl můj mozek přehrávač. Co když si na něj někde počkají? Možná jsem je viděl odcházet ze školy, ale to mohli jen hrát. Mohli se někam schovat, a když jsem byl v ošetřovně, šli zpět do školy. Podíval jsem se na svoje hodinky. Louis už by měl být dávno doma. Pořád jsem měl ale divný pocit. Pocit, že se něco stalo. Ten sen byl neuvěřitelně živý, i když to byl jen sen. Nikdy jsem nevěřil na to, že se sny mohou plnit. Že mohou dávat nějaké podvědomé varování, že to může být pravda. Jenže jak bych se teď dostal k Tomlinsonům? Neměl jsem se na co vymluvit tátovi. Máma určitě z ložnice jen tak nevyjde. Ne po té hádce s tátou. Nemohl jsem k němu nakráčet s tím, že mám špatný pocit ohledně Louise a že bych ho rád viděl. Aspoň pro klid mojí rozpolcované duše. Tušil jsem ale, že to nevyjde. Neměl jsem na něho žádný kontakt. Číslo na pevnou linku... Pak mi svitlo. Ten leták se šikanou! Je to sice tísňová linka, ale řídila to tam Doris. Louisova sestra. Naskytovalo se tu další ale. Co když je ještě pořád v nemocnici s ostatními? Co když to zvedne někdo jiný, koho neznám? Zvažoval jsem možnosti, kterých moc nebylo. Ta druhá mi přišla nejlepší. Táta se už díval na fotbal, když jsem potichu zamířil do kuchyně. Naštěstí měl zavřené dveře do obýváku a i přes ně jsem slyšel, že má hlasitost opravdu vysoko. Tím líp pro mně... Šlehl jsem pohledem ještě k ložnici, kde se svítilo. Dveře byly ale zavřené, takže jsem počítal s tím, že mě máma nemusí slyšet. Budu mluvit co nejvíc potichu. Už jsem nebyl tak nervózní, když jsem vytočil číslo na letáku, který jsem svíral v obvázané ruce. Ozval se ženský hlas, který se hned zeptal, s čím potřebuji pomoct a tak dále. Nenahlásil jsem svoje jméno, adresu a ani nic podobně osobního.

„Zdravím. Já no – potřeboval bych mluvit s někým známým. Nejde o šikanu, ale znám tam u vás někoho, s kým potřebuji mluvit" Bože to byly kecy. Co jsem to vůbec mlel? Ani za milion mi nemohli rozumět.

„A o koho se jedná?" Optala se žena, či snad dívka. Točil jsem si drát od telefonu kolem prstů a vypadal jako holka, která poslouchá drby od své nejlepší kamarádky.

„Doris Tomlinsonová" Vyhrkl jsem vzápětí a doufal, že tam bude. A i kdyby nebyla, zkusil jsem to. Taky jsem jí mohl nechat vzkaz, jenže co by mi to bylo platné. Kdyby zavolala k nám do bytu, rodiče by se hned ptali, kdo to byl. Z druhé strany se chvíli nikdo neozýval. Nabyl jsem dojmu, že se třeba spojení přerušilo, ale to by znělo jinak.

„Podívám se po ní" Oh díky Bohu.

„Děkuji" Zašeptal jsem skoro neslyšně a opřel se zády o kuchyňskou linku. Naklonil jsem hlavu do chodby, ale neviděl jsem ani tátu a ani mámu. Když už jsem myslel, že to čekání snad nikdy neskončí, ozval se z druhé strany dívčí hlas.