Z nepřítele přítelem ✅

Část 81

„S tím si nelam hlavu, chci mu tenhle dárek dát a nezáleží mi na tom, kolik bude stát. Louis je můj nejlepší kamarád a zaslouží si to. Vím, že to zní divně potom všem, čím jsem si prošel ve škole, ale už dávno vím, že Louis není ten, který za to nese vinu. Jsem rád, že jsi mi pomohla, vůbec jsem netušil, co mu dát. Děkuji Doris" Vybalil jsem na ni svoje pocity a před očima se mi vyjevil ten den, kdy mi Liam nacpal batoh do koše a Louis jemu a Niallovi poručil, aby mě nechali svázat a pak mi vybrali peněženku.

Doris dlouho nic neříkala a já se musel podívat, jestli je ještě na příjmu. Byla a než jsem stačil něco říct, odpověděla mi, že je moc ráda, že je to mezi námi v pohodě a že jsme kamarádi a že moc dobře ví, že Louis není ten špatný. Měl jsem pocit, že snad i brečí do telefonu, protože měla nakřápnutý hlas, ale nic jsem na to neřekl. Možná byla taky ráda, že má Louis konečně normálního kamaráda a není jen někým šikanován a nemá si s kým povídat a něco podnikat. Když jsem s Doris domluvil, hned jsem šel za mámou, která zrovna něco posílala emailem a řekl jí, že můžeme vyrazit nakupovat. Byl pátek a ve škole jsem dnes nebyl, protože se na celé škole opravovali záchody, takže jsme měli „ředitelské" volno.

„Takže už máš promyšlené, co komu koupíš?" Zeptala se mě a zavřela email.

„Ještě jsem se radil s Louisovou sestrou Doris a ta mi dala skvělý tip na dárek pro Louise. A u ostatních už taky něco mám promyšlené" Máma nadšeně přikývla a řekla, že už stejně dneska nic do školy dělat nebude, takže můžeme jít nakupovat hned po obědě. Táta byl na firemním obědě, takže jsme počítali s tím, že přijde nejdřív v 8 večer a to kdoví jestli. Doris mi do mobilu poslala adresu toho obchodu s fotbalovými věcmi. Bylo to v centru Londýna, naštěstí jsme jeli autem, takže jsem nemusel mámu táhnout přes celý Londýn až kdovíkam. K obědu jsme měli kuřecí řízky s pečenými bramborami. Pomohl jsem ještě mámě s nádobím a pak jsme vyrazili nakupovat. Dres pro Louise byl opravdu nejdražší dárek z těch všech, které jsem ještě nakoupil, ale nevadilo mi to. Opravdu na dres udělali jak číslo tak i Louisovo příjmení a než jsme obešli obchodní centrum kousek odtud, volali mi, že je dres už k vyzvednutí. Když jsem ho viděl, hned jsem si pomyslel, že se bude určitě Louisovi líbit. Dohromady jsme byli na nákupech kolem třech hodin a když jsme přijeli domů, měl jsem toho plné brýle a máma taky vypadala, že si půjde lehnout. Všechny dárky jsem schoval k sobě do skříně a konečně si lehl na postel. Vytáhl jsem mobil a vybavilo se mi, jak mi Louis řekl, že bych si mohl založit Facebook. Vlastně proč ne? Stejně bych si ho asi jednou udělal, tak proč ne teď. Navíc bych si tam mohl psát s Louisem a třeba i Vanessou a neřešit to přes SMS nebo volání. Aplikaci Facebook a Messenger jsem na stránce už měl, takže jsem jen otevřel Facebook a začal s registrací. Při kroku „Přidat profilovou fotku" jsem se zarazil, protože jsem žádnou svou fotku v mobilu neměl. Vlastně jsem tam kromě pár čísel, neměl nic, žádné fotky, písničky nebo další aplikace, které bych si sám od sebe nainstaloval. Mám říct mamce, aby mě vyfotila? Při pomyšlení na to jsem zrudnul jako rajče i když nevím proč. Nebyl jsem ten typ kluka, abych se fotil někde v koupelně polonahý se soucitným výrazem a nagelovanými vlasy. Nevěděl jsem, jak bych si měl stoupnout, kde se fotit a kde určitě ne, jak se tvářit a co mít na sobě. Cítil jsem, jak se mi začaly potit dlaně a chtěl jsem s registrací přestat kvůli fotce, ale pak – se mi rozezvonil mobil v ruce. Melodie nastavená na zvonění se roznášela celým mým pokojem a já jsem málem přišel díky vibraci o ruku. Volal mi Louis.