Z nepřítele přítelem ✅

Část 30

Uslyšel jsem dusot několika párů bot. Bylo to, jako by jedno fotbalové nebo hokejové mužstvo běhalo po schodech při tréninku. Kroky byly celkem rychlé, takže ti lidé museli určitě běžet. Slyšel jsem to čím dál blíž ke mně, takže jsem musel vzhlédnout od úkolů a podívat se, kdo dělá takových randál. Když byli na patře, kde jsem seděl, napočítal jsem je všechny do jednoho.

Šest dětí, možná i v mém věku. Jeden kluk a pět dívek. Zastavili se až podivně naráz, což mě zarazilo. Jak kdyby přemýšleli za jednoho. Pak jsem se na ně podíval znovu, tentokrát pozorněji. Bylo jich šest. Louisovi sourozenci! Div jsem nevyskočil na nohy a nešel k nim. Ale proč bych to dělal? Neznají mě, i když já je vlastně taky ne. Viděl jsem je jen na fotkách, které mi Louis ukazoval v jejich domě. Jedna z dívek ukázala někam před ni a její sourozence. Bylo to mým směrem, takže určitě hledali, kde leží Lottie. Vrátil jsem se k angličtině a zachoval chladnou hlavu. Než jsem se nadál, už všichni stáli přede mnou a bavili se. Ne, že by mi to bylo protivné, ale mluvili jeden přes druhého a já se nemohl soustředit na úkol. Hlasitě jsem si povzdechl a vzdal to. Odložil jsem pracovní sešit s propiskou vedle sebe a odkašlal si. Nikdo mi nevěnoval pozornost. No, to jsem mohl čekat...

„Promiňte" Řekl jsem nahlas a vstal na nohy. Dvě dívky, které stály přede mnou otočené zády, hned ustoupily na stranu. Jejich pohledy na mou osobu netrvaly ani minutu. Asi si myslely, že chci projít a že překážejí. Sourozenci se mezi sebou zase bavili a já si připadal jako vzduch.

„Omlouvám se, ale..." Začal jsem, ale hned se na mně obořila ta jedna dívka, která mi uhýbala.

„Máš tu místa dost, tak proč nejdeš? To je fakt hrůza..." Zavrtěla hlavou a její sestra se na mně podívala taky. Cítil jsem, jak mi rudnou tváře. To je ale situace... Jedovatost v jejím hlase byla na místě. Proč by měla být šťastná, když je její sestra Lottie v nemocnici. A já se tady chovám jako idiot.

„O to nejde. Nechtěl jsem nikam projít" Zkusil jsem to znovu. Najednou byli ticho všichni a otočilo se na mně šest obličejů Louisových sourozenců. Připadal jsem si jako na tiskové konferenci. Těžce jsem polkl, ale nemohl jsem se z nějakého důvodu pohnout z místa.

„Tak o co ti jde?" Klučičí a jediný hlas se prodíral ke mně mezi dívkami. Vypadal tak na dvacet, měl vyšší postavu než já a černě uhlové vlasy měl učesané na levou stranu.

„Jsem Harry... Harry Styles" Vykoktal jsem jako první, i když to nebyla přímo odpověď na otázku, která mi byla položena. Kluk jen pokrčil rameny, že mu to jméno nic neříká.

„A co má být?" Nějak jsem nevěděl, co na to říct, tak jsem to řekl rovnou.

„Hledáte Lottie, že?" Mladík se na mně divně podíval a nakrčil obočí. Nejspíš přemýšlel o tom, jak to cizí kluk může vědět.

„Jak to ty můžeš vědět? Špehuješ nás? Kde – kde je vlastně Boo?" Poslední otázka spíš zněla pro sestry za tím klukem, než na mně. Zase ta pitomá přezdívka Louise. Bože proč mu neříkají normálně?

„Uvnitř" Zahuhlal jsem spíš sám pro sebe, ale díky tichu kolem mně, mě slyšeli všichni přede mnou. Kluk už se tvářil opravdu podezřívavě. Sklonil jsem pohled na svoje boty a kousl se do jazyka.

„Jak to všechno víš?" Zeptala se tentokrát dívka vlevo od kluka. Měla dlouhé blond vlasy, otrhané džíny a šedo-černou košili s dlouhým rukávem. Na ni byla až moc dlouhá, takže musela být klučičí anebo si schválně kupuje o dvě čísla větší oblečení. Uvědomil jsem si, že mám na sobě Louisovo oblečení a brýle a ani jeden z jeho sourozenců si toho nevšiml. Nejspíš si mysleli, že se takhle oblíkám pořád. Kdyby jen věděli...