Z nepřítele přítelem ✅

Část 16

Hlava mě třeštila, jak kdybych tam měl vosí hnízdo. Před očima se mi objevily mžiky. Cítil jsem, jak mě víc a víc opouští síla. Pevně jsem se držel zábradlí oběma rukama, až mi zbělely klouby na prstech.

„L-Louisi..." Vydechl jsem ze sebe přidušeným hlasem. Vůbec bych neřekl, že jsem to vyřkl já. Zaklonil jsem se v pase, ale bolest se dvakrát tak zvýšila. Hlasitě jsem se rozkašlal a pustil se zábradlí. Sesunul jsem se zády podél zábradlí až na schod. Mžitky přešly, ale zato jsem viděl rozmazaně, i když jsem měl Louisovy brýle. Najednou jsem ucítil něčí ruku. Chtěl jsem se podívat, kdo to je, ale celý svět se se mnou zatočil.

„Harry slyšíš mě?" Ten hlas jsem znal moc dobře. Louis... Slyšel jsem ho, ale hrozně slabě a z velké dálky. Lehce jsem přikývl na jeho otázku, ale hned si stiskl hruď. Další průchod bolesti ze žeber mi projela tělem jako šíp z luku. Zaskučel jsem bolestí, přičemž mi z očí steklo pár slz. Pak jsem ucítil slabé teplo v mé ruce.

„No tak Harry, neomdlívej" Prosil mě hlas. Jenže víčka mi těžkla a mě se chtělo spát. Ne, nemůžu. Ten jemný hlas mě o to prosil. Počkat, neřekl „prosím", jenom, že nemám omdlít. Oplatil jsem stisk ruky, ale pořád jsem nebyl schopný něco říct nebo vidět ostře.

„Pomůžu ti vstát, dobře?" Opět jsem jen přikývl, aniž bych přemýšlel. Kolem pasu se mi ovinula dlouhá silná paže. Pousmál jsem se ani sám nevím čemu, ale nemohl jsem ovládat zavírání očí. Chtělo se mi víc a víc spát. V tu chvíli mě ty ruce kolem mně pomalu zvedaly na nohy. Měl jsem pocit, že se co nevidět rozpadnu na tisíc kousků. Další pichlavá bolest mi projela žebry jako jehelníček.

„Harry, vnímáš mě?" Louisovy ruce mě podepíraly, ale nohy neposlouchaly. Chtěl jsem udělat krok, ovšem nešlo to. Třetí přikývnutí na otázku, stále beze slov. Jako kdybych měl uříznutý jazyk. Louis musí mít hodně síly, protože mě podepíral oběma rukama a vedl mě do jeho pokoje. Zrak se mi začal vracet do normálu, ale nohy mě ještě neposlouchaly. Nechal jsem se přímo táhnout Louisem, než abych udělal jeden krok sám. Pořád jsem cítil jeho teplou ruku v té mojí a taky tu, kterou měl kolem mého pasu. Kdybych neměl zlomené žebro, nejspíš by mě takhle nedržel. Teď není ta správná chvíle přemýšlet zrovna o tomhle... Louis se zastavil u jeho postele a otočil na mě modré oči. Na prohlídku jeho pokoje jsem opravdu neměl sílu, ale nečekal jsem, že by měla pokračovat.

„Teď tě vezmu do náručí ano? Budu opatrný" Normálně bych si řekl „Cože, Louis mě chce vzít do náručí?", ale situace si to žádala. Jinak bych se ani na tu postel nedostal. Pokud má v úmyslu mě tam položit... Kdybych byl schopen slov, něco bych řekl, jenže jsem byl pořád tak trochu mimo smysly a chtělo se mi spát. Nerad bych, aby se stalo ještě něco Louisovi už jen proto, že mě chce zvednout. Ale udělal to. Opatrně obtočil pravou ruku pod mými koleny a druhou nechal kolem pasu. Instinktivně jsem natáhl ruce, když jsem cítil, jak se odlepuju od země. Obmotal jsem ruce kolem Louisova krku a podíval se mu do očí. Opravdu mě držel v náručí. Nebýt toho, že mi bylo na omdlení, to bylo – zvláštní. Louis můj pohled opětoval a lehce se usmál.

„V pohodě?" Čtvrté přikývnutí.

„Dobře, tak teď tě položím na postel" Nevím proč mi pořád říká, co chce dělat, ale jeho hlas mě přemáhal k tomu, abych neusnul. Udělal pár kroků a pomalu mě položil na jeho postel. Když ze mně odsouval ruce, zase mi tělem projela bolest. Louis si sedl na postel čelem ke mně, zatímco já jsem trpěl.

„Louisi..." Zmohl jsem se jenom na jeho jméno. Byl jsem bezbranný a sotva jsem se dokázal pohnout. Louis se zamračil a podíval se na můj nadzvedající se hrudník.

„Můžu?" Hodnou chvíli mi trvalo, než jsem pochopil jeho otázku. Chce zjistit, jestli mám opravdu zlomené žebro a nejspíš i které. Stejně jsem nemohl nic, tak jsem jen přikývl. Mohl bych už taky mluvit a ne jen tupě kývat.

„Ještě se převleču. Začíná mi být zima. Nechceš se taky převléct do něčeho suchého? Určitě by ti něco mého bylo" Při pomyšlení nad tím, že se tady Louis bude producírovat jen ve spodním prádle a že bych měl na sobě jeho oblečení mi jenom způsobilo to, že jsem zrudnul. To mohl říct předtím, než mě položil na tu postel. Ale vlastně bych to i uvítal.

„Jo, nebylo by to na škodu" Vydechl jsem, až se mi hlas zlomil. Klepal jsem se zimou a k tomu všemu bolest z hrudi nepřestala. Louis s úsměvem přikývl a přešel ke skříni v rohu místnosti. Byla velká asi jako šatník pro holku, než jako skříň pro kluka. Začal se přehrabovat v oblečení a vytáhl několik kusů suchého prádla. Zaloudil jsem očima do jeho skříně a všiml si nějakého zeleno-černého dresu. Viděl jsem jen rukáv a spodní část, takže jsem mohl jen hádat, co je to za dres.

„Zkus si tohle. Půjdu se převléct do koupelny. Kdybys něco potřeboval, tak zavolej" Najednou by mi nechával i soukromí. Stejně jsem ho už viděl v tělocviku jen v trenkách, tak proč najednou dělá citlivku.

„Proč bys někam chodil? Můžeš se převléct tady" No a je to venku. Řekl jsi to Harry, gratuluji. Ty jsi fakt idiot. Louis na mně vyvalil oči a já si všiml ruměnce, který se mu zalil po obličeji.

Nakonec pokrčil rameny a zatvářil se vážně. „Když ti to nevadí...". Nejdřív ze sebe sundal mikinu a potom tričko. I když jsem se klepal zimou, polilo mě horko. Jak jsem říkal, viděl jsem takhle Louise už několikrát v tělocviku, jenže to je jiná situace, jiná místnost a navíc jsme tady jen my dva. Měl jsem možnost vidět všechna tetování na jeho těle. Zdobený nápis mezi klíčními kostmi – It Is What It Is. 

Velký jelen na levé paži spolu se srdcem, hromada malých tetování na levé ruce až k zápěstí s provazem nekonečna, ptáka a „piškvorek". Na pravé ruce měl na zápěstí tetování karet, nůž a lebku. Určitě jsem neviděl všechno, protože Louis pokračoval kalhotami. Není mu ani osmnáct a už má tetování jako třicetiletý motorkář. A soudě podle toho papíru od ředitele má i řidičák. Měl jsem na Louise tolik otázek, že bych nevěděl, kterou začít. Stejně ze mně nevypadl ani prd. Louis byl už převlečený do černých tepláků s nápisem WORK HARD na pravém boku a červeno-bílým proužkovaným tričkem s krátkým rukávem. Sledoval jsem ho beze slov, a když si zase sedl na kraj postele, držel v rukou oblečení pro mně.

„Chceš pomoct?"

„Proč jsi to neřekl předtím, než jsi mě položil na tu postel?" Teď se hodilo se na tohle zeptat. Louis se hlasitě nadechl a sklopil pohled na zem.

Natáhl jsem ruku a položil ji na tu Louisovu. Prostě jsem nepřemýšlel o tom, co chci udělat a tak jsem to udělal. Tomlinson se lehce pousmál, ale pořád hleděl do země. Určitě se něco děje. Co jsme vstoupili do jejich domu, se chová podivně. Skoro vůbec nemluví, sklání pohled pryč a tváří se sklesle. Nic mi po tom není, ale rád bych to věděl. Třeba se mu uleví.

„J-...Já dneska nemám vůbec svůj den" To mi povídej, já jich měl, že bych mohl psát seznam. Tuhle poznámku jsem si odpustil, nechtěl jsem Louise naštvat ještě víc.

„Co se děje Louisi?" Konečně jsem se zeptal na to, co mi leželo na srdci skoro celé odpoledne.