Z nepřítele přítelem ✅

Část 12

Myšlenku na nějaké nebezpečné místo jsem zavrhl. Louis přece řekl, že mi chce pomoct. Pousmál jsem se, jak to teď vypadá. Takovou situaci jsem si nikdy nepředstavoval. Zvlášť ne s člověkem, jako je Louis. Nevěřil jsem mu tak důvěrně, ale vlastně jsem neměl na výběr.

„Do šatny" Povytáhl jsem obočí nad jeho odpovědí. Do jaké šatny proboha? Tělocvičnu jsme už dávno opustili. Kromě toho mě napadla šatna jeho fotbalového týmu, jenže co by tam chtěl dělat. Držel jsem tedy jazyk za zuby a dál pokračoval v Louisově závěsu s držením jeho ruky.

„Jsme tady" No super, ale kde? Viděl jsem jenom bílou barvu a taky červenou, protože Louis byl pořád v tom červeném dresu a kalhotách, co měl na tělocviku.

„Ale kde?" Louisova ruka zmizela, takže mě nechal stát na místě jako tvrdé Y. No bezva.... Otáčel jsem se kolem sebe, ovšem zjistit místo nacházení bylo těžké. Proč to prostě neřekne? Nemám rád ten pocit nejistoty.
„V šatně našeho fotbalového týmu" Že jsem si to myslel. Než jsem stačil něco vykoktat, Louisova ruka chytla opět tu mou. Ani nevím proč, ale po tvářích se mi vytvořil červený ruměnec. Musel jsem být červený jako Louisův dres.

„Tady si sedni. Musím to najít" Nechápu, proč je furt tak záhadný. Jeho ruka v mojí dlani mě nasměřovala k dřevěné lavičce uprostřed chodby (asi). Nahmatal jsem ji a sedl si na ni. Louisova dlaň zmizela a stejně tak jako Louis. I tak jsem měl ale pocit, že tady někde je a to jsem nemusel mít ani brýle. Po chvilce ticha jsem uslyšel chřastění klíčů. Nemínil jsem se zjistit kdo to je, ale musel to být Louis.
„Za deset minut končí hodina. Musíme s sebou hodit, než se sem vetřou kluci na fotbal" Nevěděl jsem, co myslím tím, že s sebou musíme hodit. Nepřemýšlel jsem o ničem. Moje hlava byla prázdná jako vyfouknutý balónek. Prostě jsem tam seděl a čekal, co Louis udělá a řekne.
„Co vlastně hledáš?" Doufal jsem, že aspoň na tuhle otázku dostanu srozumitelnou odpověď. A taky jsem se dočkal.

„Brýle. I já je nosím, takže doufám, že tady nějaké najdu" Co? To jako vážně? Louis a brýle? Tak tohle je ta nejdivnější věc, co jsem od něj slyšel. A že jich moc nebylo. Vyvalil jsem oči a pootevřel pusu. Jen těžko jsem si mohl představit Louise s brýlemi. Určitě nemá tak velké a hnusné brýle, jako já. Teda, já už je ani nemám.

„Nějak nevěřím tomu, že ty nosíš brýle" Louis si najednou sedl vedle mě a něco držel v ruce. Neviděl jsem ho rozmazaně, ale ani ne úplně ostře.

Tomlinson se usmál. „Častěji nosím čočky, ale brýle si beru do školy jako rezervu. Kdyby náhodou..." Přikývl jsem, že rozumím. I když já tohle nikdy nedělal. Vzpomněl jsem si na ten sen, kdy mi Louis řekl, že mi dal čočky k narozeninám. Opět jsem se začervenal. A jak to vlastně myslel tím, že jsem pro něj problém? Řekl to jen tak nebo to myslel vážně?

„Vážně jsem pro tebe problém?" Ta otázka se sem ani nehodila, ale všechno se to ve mně nahromadilo. Navíc tím, že mi Louis pomáhá, by mi to chtěl třeba všechno objasnit. Velké naděje jsem si nedělal.
„O čem to mluvíš Harry?"

„Řekl jsi to. Řekl jsi, že to já jsem ten problém. Bylo to včera na chodbě" Osvětlil jsem mu tu situaci, jako by to bylo už hrozně dávno. Jenže to bylo teprve včera. Bohužel pro mě. Louis sklonil hlavu, ale nic neříkal.

„Nemyslel jsem to tak..." A tohle mu mám uvěřit jak? Co to všechno předtím? To tak taky nemyslel? Byla to jen sranda nebo co? Jestli jo, tak pěkně blbá.

„Vážně? Ale řekl jsi to. A potom před školou. To jsi taky tak nemyslel?" Tenhle moment jsem měl právo být na něj naštvaný a obořit se na něj s tím, co mi udělal. Měl jsem toho dost, potřeboval jsem vědět, co se děje. Bez Nialla a Liama se chová úplně jinak a s nimi je jak tyran školy. Nedávalo mi to smysl, muselo za tím něco být.
„Rád bych ti to všechno vysvětlil. Ale prvně... Tady-..." Podal mi svoje brýle. Nebyly tak velké, jako jsem měl já. Měly černé obroučky, pacičky a byly malé, ale taky moderní. Měl jsem na jazyku „rád bych tě v nich viděl", jenže bych ho stejně neviděl.