Z nepřítele přítelem ✅

Část 40

Smazal jsem to, co jsem měl rozepsané a v záchvatu zuřivosti švihl propisku na zem. Užuž jsem chtěl vypnout počítač, ale pak mě napadlo oskenovat to, co jsem napsal a pak to poslat Louisovi. Když ho tak zajímá, co si myslím o ostatních a jak se cítím, tak proč ne. Sebral jsem z podlahy papírovou kouli, a co nejvíc jsem ji snažil uhladit. Položil jsem papír do skeneru a začal skenovat. Dokument jsem pojmenoval Harryho pocity a myšlenky. Bylo to divné, ale nic lepšího jsem nevymyslel. Obrázek jsem přidal jako přílohu do emailu, který nesl Louisovu adresu. Sice nebyl „online", ale poslat jsem to mohl klidně teď. Žádný text jsem k tomu nepsal, protože nebyl potřeba. Jako předmět jsem napsal – Pocity a myšlenky. Taky žádná sláva, ale aspoň tohle. Pár sekund jsem uvažoval, jestli to opravdu poslat. Pravou ruku jsem držel na myši a nervózně si kousal spodní ret. Tak to odešli. Už sis to stejně pohnojil, tak co tímhle zkazíš. Nakonec jsem email odeslal. Nečekal jsem, že se Louis třeba přihlásí a něco by napsal. Zavřel jsem tedy vše, co jsem otevřel. Dokonce jsem smazal oskenovaný dokument a vysypal koš. Podruhé už stejnou chybu neudělám. Zmačkaný papír s mými slovy jsem uklidil do šuflete ve stolku vedle postele v mém pokoji. Dal jsem na něj nějaké knížky, aby nebyl tak pomačkaný a taky proto, aby ho rodiče nenašli. Tohle nebyl leták se šikanou od Louisovy sestry. Tohle byl něco jako deník. Nezapomněl jsem schovat i dopis od Nialla a Liama. Obálku od dopisu jsem vyhodil do malého koše, který jsem měl v pokoji u skříně s oblečením. Roztrhal jsem ji co nejvíc to šlo a dopis jsem schoval do batohu mezi učebnice. Měl jsem tam i leták se šikanou. Za chvíli si budu schovávat každý prd, co mi přijde.

Když jsem byl se vším hotový, podíval jsem se na hodinky. Bylo něco po půl šesté. Nevěděl jsem, že to tak rychle uteklo. Nesledoval jsem čas. Rodiče ještě nepřijedou, což mi sice vadilo, ale i ne. Měl jsem o čem přemýšlet. Hlavně o té konverzaci s Louisem. Jenže k čemu bylo o tom přemýšlet. Louis bude určitě naštvaný za to, co jsem mu napsal. Zapomene na to, že jsem za ním přišel do šaten a odjel s ním do nemocnice za Lottie. Tohle by mi neodpustil ani ten nejlepší kamarád na celém světě. Seděl jsem na okraji postele a tupě zíral na zavřenou šatní skříň. Měl bych jít za Vanessou a omluvit se jí. Nebo něco, cokoliv. Takhle si bude myslet, že s ní už nikdy nepromluvím a bude třeba naštvaná. Zvedl jsem se z postele a musel počkat, protože žebro mě trochu zabolelo. Naštěstí se nedostavila žádná bolest hlavy, za což jsem byl rád. Uhladil jsem si tričko a upravil tepláky, aby mi tolik nepadaly. Lepší to nebude... Pokrčil jsem sám nad sebou rameny a šel ke dveřím. Pro jistotu jsem vzal klíče a zabouchl dveře. Zdolal jsem patro do dolního podlaží a už stál u dveří od bytu McGregorových. Začaly se mi potit dlaně a všude mi naskákala husí kůže. Těžce jsem polkl, ale bez dalšího zdržování jsem zaklepal na dveře. Bylo to jen slabé zaklepání, skoro jsem ho ani já neslyšel. Tak jsem zaklepal znova, tentokrát víckrát a hlasitěji. Otevřela vysoká bruneta oblečená do černých kalhot a modro-bílé košile s krátkým rukávem. Neměl jsem nejmenší tušení, jestli je to Vanessy sestra nebo její matka. Musel jsem zrudnout, protože se brunetka usmála a opřela se dlaní o futro dveří.

„Dobrý den. Já jsem přišel... Chci říct - ... Chtěl jsem mluvit s Vanessou" Koktal jsem jako slepice a radši sklonil hlavu. Už mě z toho pěkně bolí za krkem. Bruneta se otočila směrem do bytu a nahlas řekla

„Ségra, je tady mladej Styles" Pak se na mně podívala a odešla pryč. Koukal jsem před sebe jako idiot a pořád vstřebával to, že to byla sestra Vanessy. A tys jí řekl „Dobrý den". Proboha. Mladej Styles? Takhle divně mě ještě nikdy nikdo neoslovil. Než jsem se „probral" z toho, jak jsem se ztrapnil, Vanessa stála přede mnou.

„Ahoj Harry" No tak mluv ne? Proč jsi jinak přišel. Aby ses ztrapnil před celou její rodinou? To radši odejdi, než uděláš další blbost.

„Omlouvám se, že jsem k tobě nebyl upřímný a víc – otevřený" Doufal jsem, že když jsem použil její slovo, nebude jí to vadit. Vanessa přivřela dveře a opřela se zády o zeď u botníku.

„To nevadí. Nejsi první, kdo se takhle choval. A rozhodně nejsi první kluk, který má nějaký problém, se kterým by se mohl svěřit" To jsem tak předvídatelný? Strčil jsem ruce do kapes tepláků a zvažoval, co na to říct.

„Nejsem zvyklý s někým řešit moje problémy Vanesso. Nikdy jsem se nikomu nesvěřoval, protože nebylo komu. Neměl jsem nikoho, za kým bych přišel a svěřil se mu. Musel jsem se to držet v sobě, nechat to být a potom jen čekat, až to zmizí. Bohužel to nezmizelo a je to tam pořád. Ať se snažím sebevíc, nic nepomáhá" Ani jsem nečekal, že řeknu tohle všechno.

Vanessa chvíli neodpovídala, tak jsem se na ni podíval. Na rtech jí pohrával letmý úsměv a ruce měla zkřížené na prsou.

„Přesně tohle jsem myslela tím, že máš být víc otevřený. To jsi měl říkat, když jsem byla u vás a dělala ti čaj. Tohle se očekává, že budeš říkat Harry. I když si myslíš, že by mě to vůbec nezajímalo, a i když si budeš myslet, že to tvoje problémy nevyřeší. Je to o naslouchání. Rozhodně se ti uleví, rozumíš mi?" Přikývl jsem, že chápu. Teď už jsem tomu rozuměl ve všech ohledech a směrech.

„Na něco se tě zeptám. Kdybych třeba já měla problém doma nebo ve škole a potřebovala se někomu vypovídat, co bys udělal? Co bys udělal, kdybych ti zaklepala na dveře s pláčem, celá bych se třásla a řekla ti, že se stalo tohle a tamto?"

Pokrčil jsem rameny, jako by to byla ta nejjednodušší otázka, kterou mi mohla podat. „Rozhodně bych řekl, abys šla dál. Uvařil bych ti čaj, sedl bych si vedle tebe a zeptal se, co se stalo. Chtěl bych vědět, proč brečíš. Poslechl bych si všechno a snažil se tě utěšit. I když to zrovna moc neumím"

Když Vanessa odpověděla, stála blíž u mně, než když se opírala o zeď. „Ano a přesně takhle bych to udělala i já, kdybys přišel ty, měl nějaký problém a chtěl si s někým promluvit. Ale ty jsi o tom nechtěl mluvit, proto jsem odešla. Protože jsem chtěla vědět, co se děje. Chtěla jsem tě vyslechnout, aby se ti ulevilo. Jenže ty jsi..."

„Byl uzavřený" Dokončil jsem za ni skoro šeptem, ale Vanessa to slyšela díky té krátké vzdálenosti mezi námi. Cítil jsem její vůni, ale už se mi z ní netočila hlava. Zvykl jsem si na ni. Měla ve všem pravdu a já jsem byl hlupák, že jsem jí neřekl o tom, jak mě šikanují.

„Mrzí mě to" Dodal jsem, když se vytvořilo ticho, při kterém jsem občas uslyšel nějaké hlasy z bytu McGregorových. Pak začala dokonce hrát hudba, která se linula až na společnou chodbu.

„Sestra se chystá na večer. Tohle je tady snad každý pátek. Někdy i celý víkend až do neděle" Byl jsem rád, že změnila téma, protože jsem neměl co říkat. Asi nemá tak hrozný pátek třináctého, jako já.
„Aspoň se baví, na rozdíl ode mně" Vtom se přiřítila Vanessy sestra, jejíž jméno jsem buď zapomněl anebo vůbec neznal. Držela v ruce dotykový telefon a cpala ho Vanesse do ruky.

„To je Jessie a je to dost naléhavé" Vanessa se podíval prvně na mně, potom na sestru a nakonec na telefon. Netušil jsem, jestli je to její mobil anebo sestřin a kdo je vůbec Jessie. Měl jsem ale pocit, že to není moje věc.

„No, tak já půjdu. Užijte si víkend" Vanessa už držela mobil v ruce, ale netelefonovala. Sestra mi odpověděla „Díky, ty taky", i když já si ho neměl jak užívat. Pak se ztratila dovnitř. Na Vanessinu odpověď jsem nečekal a tak jsem mířil domů.

„Harry" Uslyšel jsem její hlas, ale neotáčel jsem se po něm. Nebudu Vanessu rušit, když má tak naléhaný hovor. Aspoň jsem za ní přišel se omluvit a vysvětlit situaci. Teda spíš, aby mi ona řekla, co očekávala. I tak mi přišlo, že jsem tam šel zbytečně. Nic se nezměnilo, takže jsem to hodil za hlavu. Zabouchl jsem za sebou dveře a bezmyšlenkovitě zamířil do pokoje. Lehl jsem na postel a zíral do stropu, kde se tvořily malé prasklinky. Tenhle barák taky nebyl nejnovější. Když jsem byl menší, pořád jsem říkal, že je starý tak dvě stě let. Podle toho to taky uvnitř vypadalo. Nějak se mi začala tížit víčka a to ani nebyla noc. Zívnul jsem tak, až mi prasklo v čelisti. Sundal jsem brýle a položil je na stolek. Trochu jsem se posunul, abych měl hlavu položenou na polštáři a zavřel oči. Ponořil jsem se do snu rychle jako nikdy předtím.