Z nepřítele přítelem ✅

Část 77

„Harry?" Louis se mnou třepal, zatímco jsem přemýšlel o nesmyslech. Byl trochu bledý v obličeji, ale jakmile jsem se mu podíval do očí a něco zamumlal, lehce se usmál a oddechl si, že nejsem už úplně retardovaný.

„Měl bych někdy vypnout a přestat přemýšlet nad blbostmi. Takže – asi se už rozloučíme, že?" Zkus jednou nemluvit jako bys byla holka a on tvůj přítel, protože poslední dobou takhle zníš pořád Harry. Louis se držel popruhů od batohu a sklonil hlavu na svoje tenisky, ve kterých už musel mít nejvíc zmrzlé nohy.

„Je to tak... Jsem rád, že jsme si takhle popovídali a že jsem ti mohl dát ten mobil. Konečně se spolu můžeme bavit i mimo školu a nebude to nikomu vadit. Kdyby sis založil i Facebook, můžeme si tam volat a posílat fotky, ani nevím, proč to vůbec neříkám. Bože, nejradši bych nikam nejel, sakra...." Louis nakopl sníh, který mi cákl na kalhoty. Chápal jsem jeho nervozitu, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Bylo to definitivní, Louis odejde i když to sebevíc nechce.

„Bude to v pohodě Louisi. Jsem rád za tvoje rady a moc děkuji za ten dárek, je to fakt skvělý dárek. Věřím, že se to soustředění povede a že se tam budeš bavit. Nemusíš si dělat starosti o mně, kdyby něco, tak ti zavolám. Vím, že nebudeš mít tolik času, takže budu volat jen v nutném případě. I když vím, že budeš daleko a nemohl bys nic dělat. A taky šťastný let vám všem" Taky jsem už mluvil blbosti a chtěl jsem, aby to už bylo za námi. Nějak jsem netušil, jak se loučit s kamarádem / klukem. Louis se kousl do spodního rtu a když se na mě koukl, měl v očích slzy. To snad kvůli mně? Bez řečí mě objal, jenom krátce, jako kamarád kamaráda. Zahuhlal mi do ucha „Děkuju Harry" a pak se odtáhl. Sundal si brýle a otřel si oči jako by mu tam jen něco spadlo.

„Zavolej kdykoliv, určitě se ozvu zpět, kdybych to nebral. Dávej na sebe pozor Harry. Uvidíme se za dva týdny. Sbohem" Louis mi věnoval poslední úsměv, pohled a už pádil pryč. Díval jsem se na něj jak odchází, dokud nezašel za roh. Teď to bude ve škole peklo. Nebudu tam chodit sice dva týdny, ale jenom pár dní, ale i za to dobu mi můžou udělat cokoliv. Teď, když tady není Louis, se může stát cokoliv i mimo školu. Z té představit se mi udělalo zle a tak jsem se radši vydal domů. Cestou jsem přemýšlel o tom, co mi Louis řekl o Vanesse. Měl ve všem určitě pravdu, aspoň v tom, že bych ji už měl konečně někam pozvat a hlavně zjistit, jestli je Jessie její přítel nebo ne. Jakoby tomu štěstí přálo, zrovna když jsem odemkl vchodové dveře a chtěl vejít jsem na Vanessu narazil. Vytahoval jsem klíč ze zámku a nedíval se před sebe. Trošku jsem do ní narazil, ale měl jsem pocit, že to bylo hodně.

„Jé, ahoj Harry. Jdeš ze školy?" Divil jsem se, že je doma a taky nepřišla zrovna ze školy. Měla na sobě šedé tepláky, svetr červené barvy s bílými proužky a pantofle bílé barvy s flitry.

„Ahoj Vanesso. Jo jdu, ty jsi nebyla ve škole?" Hned, co jsem to řekl, jsem se chtěl praštit do čela. Já šel přece s Louisem a byl jsem pryč mnohem déle. Navíc jsem ani netušil, na jakou střední školu Vanessa chodí.

„Byla, ale přišla jsem už před půl hodinou. Musela jsem jít domů, protože je tady Jessie a tak...." Už zase ten Jessie!? Hlavně se uklidni, nic před ní neříkej a vůbec ne to, že tě ten kluk už pěkně vytáčí. Kdykoliv slyším jeho jméno, chce se mi do něčeho praštit. To bych ale taky musel mít nějakou sílu, aby se mi to povedlo. Hlasitě jsem se nadechl a proto přestala Vanessa mluvit. Asi si už myslela, že by o něm měla přestat mluvit a taky to udělala. Možná to bylo na mě vidět tolik, že už to jinak nešlo. Vanessa pokrčila obočí a naklonila hlavu na stranu, jako by něco poslouchala v dálce.

„Děje se něco Harry?" Dodala otázku, když jsem se neměl k nějaké slovní reakci na to, co řekla předtím. Nemám na to jak reagovat. Zatřepal jsem hlavou, ale asi jsem nevypadal moc přesvědčivě. Podrbal jsem se na týle a konečně jsem přestal cítit zimu, která se mi držela po těle jako pijavice.

„Promiň Vanesso. Nevím, jak bych ti měl odpovědět, aniž by to znělo špatně. Nechci ti lhát, ale bojím se říct pravdu. Jsem cvok, určitě si to myslíš už nějakou dobu" Blábolil jsem ani nevím co a neodvážil jsem se na Vanessu podívat. Nevím, jestli šla pro něco do schránky, ale rozhodně to ještě neudělala. Přešla ke mně blíž a položila svoje ruce na má ramena.

„Harry podívej se na mě" Řekla docela rázně a já to hned udělal. Byli jsme od sebe jenom pár centimetrů, Vanessa se mi dívala do očí a já do těch jejích. Cítil jsem její okouzlující vůni, až se mi z toho zatočila hlava. Najednou jsem neměl co říct, jako bych neměl jazyk. Ty hnusné velké brýle jsem měl sice špinavé, ale i tak jsem viděl její barvu očí jako nikdy předtím. Světle modré oči, jako čistý oceán a dlouhé hnědé vlasy, které jí pořád padaly do obličeje. Bože co to se mnou je? Slyšel jsem mámina slova jak mi říkala, že přijdu na to, co se se mnou děje. Buď na to přijdu sám anebo mi to někdo řekne. To je to, co se děje. Je to láska.

„C-co?" Vykoktal jsem snad po hodině, kdy jsme si navzájem koukali do očí. Vanessa se usmála a já si letmo všiml jejího tetování s názvem HOPE a třemi ptáky, které bylo lehce vidět u rukávu. Cítil jsem, jak mi zrudly tváře, jako bych přišel ze sauny.

„Nemyslím si o tobě, že jsi cvok a nikdy jsem si to nemyslela. Je všechno v pořádku?" Ne tak docela. Kde bych jenom měl začít? Asi tím, že v pondělí nebudu takhle veselý a v pohodě, jako jsem zrovna teď. Možná mě zrovna bude odvážet sanitka do nemocnice s nějakým zraněním od dvou tyranů z mojí třídy. Aspoň pro Vanessu jsem nebyl cvok, což bylo dobré znamení. Jak jsem si myslel, odemkla schránku s příjmením její rodiny a vytáhla nějaké letáky a taky dopisy.

„Je toho na mě moc. Těším se, až budou prázdniny" Vanessa zamkla schránku a překvapivě se na mě podívala. Obočí jí vylétlo dost vysoko na to, aby to vypadalo legračně.

„Myslela jsem, že jsi ve škole rád" Neřekla, že jsem šprt, za což jsem jí v mysli poděkoval. Jak tohle vlastně ví?

„Učení mi nedělá problém, ale spíš něco jiného" Někdo, ne něco Harry. Řekni jí to, když jí nechceš lhát, tak si to nedělej ještě těžší. Všechno jsem jí chtěl říct, nechtěl jsem to v sobě pořád dusit a nechtěl jsem přijít o možnost pozvat ji někam na rande. Chtěl jsem jí koupit nějaký dárek, chtěl jsem aby byla moje přítelkyně. Jenže samé „chtěl bych", pořád jsem neudělal ani jedno z toho a pořád jsem doufal, že Jessie není její přítel.
„Můžeš mi říct o co jde Harry. Můžeš mi říct cokoliv co budeš chtít. Ráda tě vyslechnu a možná i pomůžu. Nechceš jít k nám a dát si horkou čokoládu? Máma vaří domácí a určitě ji budeme pít ještě celé svátky, takže je dost pro všechny" Ano!!

„To bych moc rád, děkuji za pozvání. Nevadí, když se půjdu teď převléct a dát si něco k jídlu? Mám docela hlad a nechci vás ještě obtěžovat s jídlem" Ale je u nich Jessie... Do háje, co jsem to zase řekl. To nemůžu, nemůžu tam být s ním.

„Určitě, můžeš přijít kdykoliv" Usmála se Vanessa a prolétla očima poštu, kterou měla v pravé ruce. Když nastalo mezi námi ticho, chtěl jsem už jít do bytu, ale nemohl jsem odejít bez odpovědi na mou otázku. Prostě jsem se už musel zeptat.

„Vanesso, můžu se na něco zeptat?" Vanessa už nakročila na schody a tak jsem následoval jejího příkladu a oba jsme se vydali po schodech nahoru, kde bydlela prvně ona a o patro výš zase já.

„Samozřejmě" Řekla to jako bychom spolu chodili nebo bychom se znali mnoho let a neměli před sebou žádná tajemství.

„Promiň, jestli to vyzní blbě, ale já -.... Musím se zeptat a už dlouho mi ta otázka vrtá hlavou" Najednou jakoby zjistila, na co se chci zeptat, se Vanessa zastavila na schodu. Můj reflex byl pomalejší, takže jsem zastavil o schod výš, ale hned jsem se vrátil, abych byl v její úrovni.