Z nepřítele přítelem ✅

Část 7

„Harry?" Jeho hlas se rozezněl prázdnou chodbou jako ozvěna. Byl konec vyučování a já si šel pro batoh do skříňky. Když jsem ji zavřel, uviděl jsem ho, jak ke mně kráčí. Jenom on. Žádný Niall a Liam po jeho boku. Louis se zastavil přímo u mě, až mi jeho blízkost přišla divná. Navíc to, že mě oslovil jménem. Říkal mi jedině „Stylesi". Upravil jsem si brýle na nose a beze slov na něj koukal. Čekal jsem, co z něj vypadne, ale Louis se neměl k mluvení.

„Chtěl jsem s tebou mluvit" Mluvit? Nebude používat pěsti, brát mi věci a posmívat se? Několikrát po sobě jsem zamrkal, hledajíc slova.

„O... O čem?" Vykoktal jsem jako slepice. Tomlinson se opřel ramenem o skříňku a přisunul se ke mně ještě blíž. Jeho dech mě lechtal na krku, ale já jsem tu těsnou blízkost mezi námi přerušil dvěma kroky dozadu.

Louis se zamračil. „O tobě". Chce mluvit o mě? Nejsem ničím zajímavý, co by chtěl mluvit.

„Vážně o mě? Někdo jako ty chce mluvit o někom, jako jsem já?" Musel jsem se zeptat, protože jsem to nechápal. Louis přikývl a pak se stalo hned několik doopravdy divných věcí najednou. Přistoupil ke mně opět tak moc blízko, že mě jeho vůně štípla do nosu. Podíval se mi do očí a lehce se usmál. Byl jsem zmatený. Tohle že je Louis Tomlinson? Měl jsem pocit, že se něco stalo a já jsem jaksi netušil, co to je. Louis by se na mě přece nikdy neusmál, možná se smál, ale jiným způsobem. Tenhle úsměv byl jenom pro mě a rozhodně se mi nevysmíval.

„Děje se něco?" Zeptal se tichým hlasem, když jsem jen stál a zíral na něj.

Zavrtěl jsem hlavou, abych se probral z přemýšlení a lehce se usmál. Louis mi opětoval úsměv, tentokrát ukázal i zuby.

„N-Ne, všechno je v pohodě... Co jsi to o mě chtěl probrat?" Louis se v ten moment začervenal a tak rychle sklonil pohled na svoje tenisky. Teď jsem to přestal chápat úplně. Co se to tady sakra děje?! Louis zvedl modré oči a bez mrknutí se díval do těch mých. Aniž bych nějak chtěl, přejel mi mráz po zádech. Ten pohled... Málem jsem se v Louisových očí ztratil. Harry? Prober se přece! Tohle je Louis Tomlinson, ten, co tě celou střední šikanuje! Nebo snad – ne?

Louis se opřel dlaní o zeď a naklonil se ke mně. „Minulou noc přece" zašeptal mi do ucha. Vyvalil jsem oči. Louis narovnal hlavu a s úsměvem na rtech na mě koukal. Nechápal jsem to. O čem to tady mluví? Jaká minulá noc? Co se stalo minulou noc? Vůbec nic jsem netušil a byl jsem vedle. Louis ale vypadal, že moc dobře ví, co bylo minulou noc. Bylo mi blbé zeptat se, co se stalo, ale potřeboval jsem to vědět.

„J-Já..." Než jsem stačil vykoktat otázku, Louis se natáhl a sundal mi brýle. Až ten moment jsem si uvědomil, co mám vlastně na sobě. Neměl jsem na sobě tátovo oblečení ani to, co jsem „normálně" nosil do školy. Měl jsem na sobě černé úzké rifle, které zvýrazňovaly moje tenké nohy, dále bílé otrhané tričko s nějakým nápisem a džínovou bundu s dlouhým rukávem. Co má tohle znamenat?

„Říkal jsem ti přece, ať už nenosíš ty hnusné brýle. Máš čočky" Opět jsem vytřeštil oči na Louise, který mi očisťoval sklíčka do svého trička. Já a kontaktní čočky? To si mě určitě plete.

„T-Ty jsi mi někdy něco říkal o čočkách? Nosím jenom brýle..." Vypadlo ze mě bez přemýšlení a Louis mi vrátil zpět brýle. Pak zaklonil hlavu na stranu, pořád se usmíval.

„Dal jsem ti je přece k narozeninám" Celá chodba se se mnou zatočila. Tak počkat, tohle už fakt nedává smysl. Vypadám jako Louis (jako frajer), podle něj nosím čočky, on se chová jako svatoušek a dal mi dárek k narozeninám? Potřeboval jsem buď facku, abych se probral nebo vysvětlení. Nejlépe obojí hned najednou.