Z nepřítele přítelem ✅

Část 64

„Slečna Tomlinsonová spala, zatímco jsme Vám odebírali krev. Teď by měla přijímat krev. To hlavní se uvidí, až se probudí" Těžce jsem polkl a doufal, že to nebude něco špatného. Ještě pořád nikdo nemohl říct, že Lottie přijme moji krev v pořádku a bez komplikací. Zahlédl jsem u lehátka na stolku plnou sklenici vody a hned ji do sebe vyklopil. Měl jsem pocit, že jsem měl v krku jak na Sahaře.

„Půjdu zavolat Vaší matce. Když jste usnul, šel jsem jí a panu Tomlinsonovi říct, že budete odpočívat. Vaše matka odjela domů a dala mi svoje číslo, aby Vás potom mohla přijet vyzvednout. Pan Tomlinson neodešel z nemocnice vůbec. Snad jen ven na vzduch, ale pokud vím, nikam neodjel" Naštěstí jsem už dopil vodu, jinak bych ji záhy vyprskl ven.

„To jako vážně?" Vypadlo ze mě překvapeným tónem v hlasu. Čemu se jako divíš? Jeho sestra mohla vykrvácet. To proto tady je. Není to kvůli tobě. I kdybys to nebyl ty, ale někdo jiný, zůstal by i tak. Ale kvůli Lottie, ne kvůli tomu, kdo daroval krev.

Doktor hned přikývl. „Ano. Řekl, že zůstane, dokud nebude mít jistotu, že jste oba dva v pořádku. Aspoň pro tentokrát". Nechápal jsem tu poslední větu, ale pořád jsem na něj koukal, jako by mluvil španělsky.

„Jestli chcete, podívám se po něm. Nebo chcete počkat venku?" Byl jsem pořád mimo, tak jsem ani nevnímal, co doktor říkal. Nakonec jsem vykoktal, že počkám klidně na chodbě. Sebral jsem si svých pár švestek a šel na chodbu transfúzní stanice. Sedl jsem si na první židličku, která se mi objevila před očima. Všude bylo tak hrobové ticho, že jsem slyšet tlouct vlastní srdce. Nepřipadal jsem si ani unavený na to, že jsem spal šest hodin. Nebo to bylo opravdu hodně, jak říkal doktor? Nechal jsem to být, protože jsem uslyšel tlumené kroky. Netušil jsem, kdo to jde, ale bylo to celkem blízko. Louis... Držel v ruce kelímek, nejspíš s kávou a šel směrem, kde jsem seděl. Sotva vzhlédl a všiml si mě, v očích mu zablesklo. Možná je to nesmysl, ale i na tu dálku jsem to viděl. Anebo to bylo jen světlo, ty romantiku.

„Harry. Jsi v pořádku?" Vyhrkl hned, jak byl dost blízko na to, abych ho slyšel, ale zase ne dost daleko na to, aby křičel. Sedl si vedle mě a odložil kelímek na zem.

„Jo jsem. Doktor mi říkal, že jsi celou tu dobu tady. Nikdo tě nenutil tady zůstat Louisi. Mohl si klidně odjet domů a počkat tam" Stejně jsem si myslel, že jeho odpověď nebude podobná té mojí. A taky, že jsem měl pravdu.

„Chtěl jsem tady zůstat, protože jsem si chtěl být jistý, že bude všechno v pohodě. Teď už stejně nikam nepojedu. Budu tady klidně celý den. Lottie je moje sestra a já mám o ni strach. Doma bych jen seděl jak na trní, jak to dopadne" To mi mohlo dojít, jak jinak. Nijak jsem mu to nebral, protože jsem ani nic jiného nečekal. Proč by mluvil o mě. Nejsem pro něj nikdo podstatný, a jestli jsme přátelé nebo ne, to sám vlastně nevím.

„To ti rozumím. Já tady musím počkat na mámu. Mám už celkem hlad a ani nevím, kolik je vlastně hodin..." Mluvil jsem spíš sám k sobě, ale Louis se hned podíval na mobil, který měl v kapse.

„Za pár minut budou tři. Nechceš jít zatím něco sníst? Tvoje máma může přijet taky za hodinu" Hned, co to dořekl, se moje břicho ozvalo. Spíš to znělo jako rozzlobený medvěd.

„Jo, proč ne" Pokrčil jsem nakonec rameny. Louis popadl kelímek s pitím a vstal na nohy. Tiše jsem ho následoval, protože jsem se v téhle nemocnici pořád nemohl vyznat. Louis to tady znal jako svoje boty. Prostě šel a já šel za ním. Prvně jsme byli ticho oba dva, ale Tomlinson pak začal mluvit o tom, jak mu kvůli Lottie volali a všechno mi víc popisoval. Ze začátku jsem ho poslouchal a někdy se i na něco zeptal, ale postupem času jsem jen mlčky přikyvoval, ale slova nechal nevyřčená.