Z nepřítele přítelem ✅

Část 25

Louis okénko stáhl u sebe pomocí tlačítka.

„Dobrej hoši... Em, přímo na křižovatce se srazila dvě auta. Bude to trvat několik minut" Jen, co ten muž tohle řekl, jsem popadl hysterák. Ne, jako když nějaká holka jde do obchoďáku a vyprodá se její poslední kus značkového oblečení. Spíš takový ten hysterák, že se všechno začíná hroutit. Pro Louise to nebylo nic důležitého, on přece školu nebere tak vážně. Ale já jsem nikdy nepřišel pozdě, jenže teď to vypadalo kriticky.

„Několik minut? To je asi kolik?" Začal jsem koktat otázky, které ani nebyly na místě. Spíš bych se měl zeptat „A stalo se jim něco" nebo „Umřel někdo?", ale pro mě bylo nyní podstatné, jak dlouho budeme čekat. Louis se pohodlně opřel o volant a nahnul se, aby viděl na muže.

„V pohodě, nikam nespěcháme" Odpověděl Louis s úsměvem a mávl muži, aby pokračoval k dalším autům, aby je informoval stejně jako nás. Hned jsem se na svého spolužáka otočil, okénko jsem nechal otevřené.

„Nikam nespěcháme? Jedeme do školy! Nemůžeme tady čekat „několik minut", osmá se blíží a já -..."

„Nikdy nepřišel pozdě. Já vím Harry. Ale nemůžu nic dělat, musíme počkat, až ty auta odtáhnou" Louisův hlas zněl tak v pohodě, že bych mu i uvěřil, že vlastně nikam nespěcháme. K tomu všemu Louis zesílil hudbu v autě, takže to moje nervy na dranc ještě zvýšilo. Opřel jsem se o sedadlo, promnul si oči a počítal v duchu do deseti, abych se uklidnil. Snažil jsem se nevnímat hudbu, hukot z nehody a jen jsem klidně dýchal. Hysterický stav pomalu odcházel, ale zato první hodina se blížila. Louis něco říkal, ale já neodpovídal. Srdce se mi uklidnilo, v hlavě mě přestalo třeštit a dech byl klidnější.

„Posloucháš mě?" Konečně jsem přestal s „meditací" a zaslechl, co Louis řekl. Neposlouchal jsem, ale tuhle otázku jsem slyšel. Nechtěl jsem se podívat na hodinky na svém zápěstí, ale musel jsem. Tři minuty do osmé! Málem jsem omdlel na sedadle. Popadl jsem svůj batoh do školy, odpoutal se a otevřel dveře na svobodu.
„Kam to jdeš?!" Slyšel jsem Louise, jak za mnou křičí, ale já jsem prostě šel. Proplétal jsem se mezi auty až ke křižovatce, kde byla ona nehoda. Vůbec jsem se nepodíval na vážnost té nehody, nevnímal jsem lidi, kteří křičeli, mluvili a dokonce jsem ani nevnímal policistu, který stál poblíž a říkal mi něco o tom, abych nechodil na místo nehody. Ale to nebyl směr, kterým bych šel. Mířil jsem do školy a i přes stále citlivé zlomené žebro jsem nezastavil. Bylo mi jedno, kde je Louis a jak se dostane do školy. Spíš kdy se tam dostane. Jeho složka je už určitě plná zameškaných hodin a neomluvených pozdních příchodů. To samé jsem ale nemohl říct o sobě.

Věděl jsem, že stejně za tři minuty do školy nedojdu. Byl to pořád jeden blok od té křižovatky, kde jsme s Louisem zastavili. Už jsem ani nekontroloval hodinky, kroky jsem dělal co nejdelší, a i když mi hrudníkem projela občas palčivá bolest, blížil jsem se pomalu ke škole. Louise jsem nechal kdesi za sebou, ale nebyl jsem sto otočit se přes rameno. Klid Harry. Dýchej zhluboka. Nedívej se na hodinky. Opakoval jsem si tyhle tři věty pořád dokola jako mantru. Cítil jsem, jak mi po čele stékají malé kapičky potu a hledají si cestu po obličeji a tečou po krku až neznámo kam. Nechal jsem to být a přecházel rušné ulice, jako by se nechumelilo. Kdesi přede mnou jsem uslyšel zvon. Srdce se mi rozbušilo jako divé, ale já to zkoušel nevnímat. Prostě jen někde zvoní zvon. Může mít někdo svatbu, nebo pohřeb... Poslední dvě ulice před školou jsem ale sám sobě musel přiznat „barvu". Byl to zvon, který oznamoval celou hodinu. Osmou hodinu.

„Sakra" Zamumlal jsem si sám pro sebe a zastavil se na místě. Školu jsem měl na dohled, ale i tak jsem věděl, že přijdu pozdě. Byť jen o pět minut, připadal jsem si jako záškolák. Jako Louis. Vtom jsem za sebou uslyšel zatroubení. Tentokrát jsem se ohlédl přes rameno. Louis si to mířil v autě ke škole a dělal jako by nic. Dokonce měl takovou drzost, aby mi zamával. Cítil jsem, jak ve mně vře krev a proudí mi žilami a tepnami. Zatnul jsem levou ruku v pěst a došel ke škole. Louis už zaparkoval na volném místě, tentokrát parkoval u školy a ne, jako posledně o ulici dál. Asi mu to už bylo jedno, pokud nestál na postižených anebo na vyhrazeném místě pro učitele. Střetli jsme se u hlavního vchodu, všude bylo tak hrobové ticho, že mi začalo pískat v uších. Louis vypadal, že je mu fuk, že je už pár minut po osmé a že přijde pozdě. Otevíral pusu, aby něco řekl, ale já se nezmohl ani na jednu hlásku. Nejradši bych ho na místě zabil, ale bylo bohužel několik důvodů, proč jsem to neudělal. Neměl jsem čím ho zabít, možná tak ho uškrtit, ale on měl mnohem větší sílu, než já. To jsem pocítil mnohokrát ve škole a i mimo ni. Další důvod byl, že by to byla vražda a já bych za to odseděl pár let v base. Moje rodiče by z toho asi kleplo a navíc bych jen těžko doháněl školu s takovým ukončením, jako teď. A pokud jde o práci, s vizitkou „vrah" bych si těžko našel něco lepšího, než dělat v McDonaldu. Těžce jsem polkl nad tím vším, co se mi honilo v hlavě, a jen jsem sám pro sebe Louisovi nadal. Mávl jsem ledabyle rukou, aby se ani neobtěžoval něco říct a ještě jsem do něj strčil. Možná jsem to udělal i rád, protože to byl hezký pocit taky udělat něco jemu. To jsem v ten moment ještě netušil, jak ten den bude pokračovat.

„Harry, můžeš už konečně něco říct? No tak se uklidni dobře? Vždyť jsme už ve škole a jen o pár minut pozdě. Ještě stihneme první hodinu. Tobě se nic s vysvědčením nestane, když tam budeš mít jeden pozdní příchod. Víš, kolik jich tam mám já? Asi tak sto padesát a k tomu nějaké neomluvené hodiny. Vůbec mě to netrápí a víš proč? Mám totiž -..." Louis ze sebe začal sypat rozumy, když jsme mířili do třídy po prázdných chodbách, ale mě jeho slova šla jedním uchem tam a druhým ven. Nevnímal jsem ho i přesto, že jsem ho slyšel až moc dobře. Šel hned vedle mě a skoro mi funěl do ucha. Nevnímal jsem ani pár bolestivých projetí mým zlomeným žebrem, na které jsem už přestal skoro myslet. Užuž jsem chtěl otevřít dveře od třídy, ale Louis mě jemně chytl za paži. Doopravdy to bylo jemně, nic jsem skoro necítil, ale přesto mě to donutilo zastavit a otočit se čelem k němu.

„Nebudu nic říkat. A taky ti něco řeknu, jen abys byl klidný, že jsem nepřišel o jazyk. Nejsem klidný a ani nejsem rád, že jsem přijel do školy takhle pozdě. Já vím, že tobě je to jedno a dokonce jsi mi musel i zamávat z auta. Připadal jsem si jako idiot. Je fajn, že jsi mě odvezl do školy, tedy vlastně neodvezl, ale kdybych šel pěšky, jako každý den, tak jsem tady včas a nemusím řešit pozdní příchod. Mimochodem, na mém vysvědčení se to podepíše, protože to tam bude černé na bílém a ten pozdní příchod mi už nikdo neomluví, ani ho nevymaže. Ani nevíš, jak tohle může změnit vyznamenání. Vím, teď mluvím jako opravdový šprt, kterým se snažím nebýt, ale mně záleží na tom, jaké budu mít známky a kam půjdu dál na vysokou. Tvoje plány jsou asi jiné, chceš hrát fotbal, nebo co já vím, ale já chci jít na vysokou a taky mít dobrý prospěch. Takže, tebe to trápit nemusí, ale já nechci vysvětlovat rodičům ten pozdní příchod. Co jim řeknu? „Mami promiň, ale byla tam nehoda, která zbrzdila náš příjezd do školy." Je to pravda, ale kdybych šel sám pěšky, udělal bych líp. Skončil jsem" Ani jsem nečekal, že mu řeknu tolik slov a takový dlouhý projev, ale už jsem to v sobě nemohl dál dusit. Louis na mně nechápavě zíral a nejspíš přemýšlel o tom, co jsem mu řekl. Nebo nepřemýšlel, vlastně mě to ani nezajímalo. Nečekal jsem na nějakou odpověď a vtrhl jsem do třídy, jako smyslů zbavený. Další ticho, které se vyvalilo ze třídy až na chodbu, kde stál Louis. Nevěděl jsem, co říct nebo udělat. Chtěl jsem se omluvit za to, že jdu pozdě, ale jak kdybych doopravdy přišel o jazyk. Stál jsem tam jak solný sloup a koukal na učitelku. Začal jsem mít divný pocit v břiše, ale nemohl jsem popsat, co to bylo. Nebyla to nevolnost, ani nic takového. Vedle mně se objevil Louis, a když se podíval do třídy, taky tak divně zůstal stát na místě. Něco nebylo v pořádku, proč jsou všichni tak ticho?