Z nepřítele přítelem ✅

Část 51

„Kluci, oběd!" Zakřičela snad jako nikdy předtím, až mi z toho naskočila husí kůže.

„Probereme to všechno potom, dobře?" Zašeptal jsem směrem k Louisovi, když jsem se chystal otevřít dveře. Ten jen přikývl na souhlas, ale pak mi položil ruku na rameno.

„Musíme to teď hrát. Zkus znít, jako že jsme tady fakt probírali tu matiku. Zvládneš to?" To bude trochu problém. Na lhaní nejsem zrovna „mistr". Máma nás podruhé zavolala, tak jsem jí řekl, že jsme hned tam.
„Lhaní mi moc nejde" Přiznal jsem bez obalu, protože jsem lhal jen málokdy. A když už jsem lhal, tak to nebylo u rodičů. U těch jen párkrát.

„Tak budu mluvit hlavně já" Pokrčil Louis rameny a popohnal mě ven, aby to mámě nepřišlo divné. Mířili jsme do kuchyně a Louis začal ve dveřích to svoje divadlo o matice.

„Sice mi chvíli trvalo, než jsem to pochopil, ale nakonec to nebylo tak těžké" Máma už chystala jídlo na stůl a mně slabě zakručelo v břiše.

„Jo, stačilo to jen pořádně pochopit" Vydechl jsem a doufal, že to znělo dost přesvědčivě. Louis na mně mrkal na znamení, že si zatím vedu dobře.
„Harry vážně skvěle vysvětluje matiku, paní Stylesová. Mohl by klidně doučovat" Louis si sedl na židli, kde normálně seděl táta a zapíchl do mě pohled. A na tohle mám říct jako co?

„N-Ne to... Louis přehání, zase tak moc dobře-..." Sedl jsem si naproti němu a dostával se do „naší" role o matematice jako bych to někdy předtím už dělal.

„Ale no tak Harry. Nebuď tak skromný. Pochopil jsem to od tebe mnohem líp, než od učitelky ve škole" Vyvalil jsem na Louise oči, ale nasadil jsem hned klidnou tvář, protože mi máma dávala palačinky na stůl. Sliny se mi sbíhaly v puse a břicho zakručelo jako hladový medvěd. Louis se usmál a prohrábl si ofinu, která mu padala do očí.

„Vždycky jsem věděla, že se moc dobře učí" Zvolala máma a už dala palačinky i Louisovi. Já měl o dvě víc, než on. Louis si toho ale nevšiml, protože popadl příbor a s chutí se do toho pustil. Modlil jsem se, aby mě máma nepolíbila do vlasů anebo aby nezačala mluvit o tom, jak jsem byl malý a co jsem už zvládal. Díky Bohu se nestalo ani jedno. Přisedla si k nám a všichni jsme mlčky obědvali. Sice mě mrzelo, že se s tátou pohádala a že se spolu nebaví, ale když tady táta momentálně nebyl, nevadilo mi to. Louis ho nedokázal nahradit jako otec, ale jako dobrý společník a kamarád. A za to jsem byl rád, protože jinak by tu bylo hrobové ticho už od rána. Zrovna, když jsem jedl předposlední palačinku, se ozvalo nějaké vyzvánění. Já i máma jsme se hned podívali na Louise, protože byl jediný s mobilem. Louis zrudnul jako rajče a odložil příbor do talíře. Vylovil mobil z kapsy, a když uviděl číslo na displeji, zamračil se.

„Omlouvám se, ale musím to vzít. To je kvůli Lottie" A už byl pryč s mobilem u ucha. Otočil jsem se na Louise přes rameno, ale on nikde. Slyšel jsem, že zabouchl dveře do mého pokoje, ale nemínil jsem tam jít.

„Lottie je Louisova sestra?" V rychlosti jsem mámě řekl o té nehodě, a že tam byla Lottie. A že je teď v nemocnici a Louisovi nejspíš volají od policie kvůli tomu člověku, který tam umřel a byl asi „mimo smysly". Domluvil jsem akorát, když se Louis vracel do kuchyně. Chtěl jsem se hned zeptat, ale Louis začal sám.

„Policie mi řekla, že ten druhý člověk byl muž, věk třicet let, Angličan. Prý měl v krvi dvě promile alkoholu a pěknou dávku heroinu. Navíc neměl už tři měsíce řidičák" Hajzl... Máma vyděšeně vyvalila oči a pusu si zakryla rukou.
„To měla tvoje sestra opravdu štěstí, že přežila" Zahuhlala máma v šoku, zírajíc na Louise, který dojídal oběd. I já jsem dojedl a otřel si ústa do ubrousku po mé pravici. Tomlinson přikývl na souhlas, ale nic neříkal. Máma snědla oběd jako poslední a potom přešla ke dřezu umýt nádobí.
„Chceš s něčím pomoct mami?" Vyskočil jsem hned na nohy, jenže se mi zase zatočila hlava. Louis zpozorněl a sledoval mě jako ostříž. Bylo to ale rychle pryč, takže jsem se tím ani nezabýval.