Z nepřítele přítelem ✅

Část 73

„Tak co Louisi, jak se těšíš na soustředění?" Zeptal se Niall, když jeho rádoby zadek dopadl na židli, která se div nerozpadla pod Niallovým trapným já. Louis nechal tužku tam, kde skončila, a vytáhl si novou, aby mohl předstírat, že kreslí a nemá nejmenší zájem se s Niallem bavit. V hlavě jsem si odpovídal na Niallovu otázku sám za Louise. „Netěším, protože jsem Harryho nejlepší kamarád a vy dva kreténi ho budete celý ty dva týdny šikanovat, jako nikdy předtím. A já tady nebudu, abych vás s tím poslal do háje. Takže ne, netěším se tam. A teď už drž klapačku a nech mě bejt." Kéž bych takovou odpověď mohl slyšet i teď od Louise na Niallovu adresu. Bohužel se tak nestalo, ale jen ta představa mě uklidňovala. Možná by to Louis řekl, kdyby nebylo naše přátelství tajné.
„Dejte mi pokoj, oba dva" Vydechl Louis nezaujatě a obtahoval tužkou nějaký obrázek, který už měl načrtnutý. Niall pokrčil ledabyle rameny a dál už nic neříkal. Liam si hrál s mobilem, snad jako by ani Nialla neslyšel. Fakt idioti na miliontou. Jednou se spolu baví jako dva největší frajeři a pomlouvají kdekoho a teď vypadají, jako by se pohádali o nějakou blbost. Docela to nechápu. Jak si mohou říkat „kamarádi", když se ani takhle k sobě nechovají? Jsou si navzájem ukradení. I kdyby se teď Liam sbalil pryč a odešel, Niall by to ani nezaregistroval.

Do konce vyučování jsme toho s Louisem už moc nenamluvili. On neměl náladu, já jakbysmet. Moje byla snad ještě víc pod psa, spíš pod bodem mrazu někde na Sibiři. Hodiny jsem vnímal jen tak jedním uchem a jednou polovinou mozku. Louis skoro pořád jen čmáral do sešitu, sem tam něco řekl, když byl tázaný, ale zbytečná slova z něj nevycházela. Niall s Liamem dělali bordel snad celou dobu a jejich narážky na cokoliv, co jim slina na jazyk přinesla, mě začaly hnout žlučí. Několikrát jsem zaslechl, jak si šeptají něco o Louisovi, přestože jsem od nich seděl nejdál v řadě. Tomlinson ale vypadal naprosto klidně, nejspíš mu to bylo všechno ukradené, i kdyby mu Niall přímo do obličeje něco sprostě řekl, Louis by ho prostě ignoroval. Netušil jsem, kde bere takový klid a jak si může udržet kamennou tvář i když je přímo v „místě dění". Ke konci poslední hodiny se stalo něco, co nečekal asi nikdo. Louis si pořád maloval do sešitu, skoro u toho ležel na lavici a Niall ho koutkem oka sledoval. I já na něj občas kouknul, protože jsem měl divný pocit, že se něco podělá a taky, že ano.

„Hej Louisi, můžu se podívat, co to tam pořád kreslíš?" Rýpal do Louise Niall a natahoval se pro Louisův sešit matiky, kde měl spoustu malůvek. Měl jsem pocit, že Louis co nevidět vybuchne jako sopka plná lávy. Čekal jsem, co se stane, ani jsem nedutal. Když už Niall držel sešit skoro na okraji, Louis vstal ze židle, která se převrátila a nasupeně se díval na Horana.

„Jdi do hajzlu! Chováš se jako idiot a jsi idiot. Nesnáším tě, vás oba..." Pohlédl i na Liama, který seděl jako přimražený a sotva pohnul brvou. Koukal jsem na Louise jako na Ježíše a vůbec jsem netušil, jak dlouho v sobě musel takovou zlost držet.

„Jste nejhorší lidi na týhle škole, možná i v celým městě. Nenávidím vás! Hrajete si na frajery, ale doopravdy jste jen – podělaní a nafoukaní spratci, co tyranizují nevinné spolužáky. Jděte k čertu!" Vyprskl Louis a skoro křičel, naštěstí jsem ten pocit měl jen já. Určitě měl zvýšený hlas a ruce měl zatnuté v pěst celou dobu. Skoro jsem nedýchal a čekal, co bude dál. Možná jsem i tak trochu chtěl, aby Louis Nialla praštil. Aby mu jednu fláknul, až by s toho Horan spadl ze židle. Tak moc jsem to chtěl, ale místo facky jen Louis popadl svůj penál a hodil jím po Niallovi. Doufal jsem, že byl aspoň plný ostrých předmětů, aby to Niallovi aspoň něco udělalo. Louis nasupeně odešel ze třídy, i když poslední hodina měla začít co nevidět. Otočil jsem zrak na ty dva tupouny. Niall hodil Louisův penál na lavici a ten div nespadl přes okraj. Potlačil jsem nutkání protočit oči. Ale jinak oba dva nevypadali nějak moc překvapení tím, co jim Louis právě řekl. Oba dva seděli potichu jako děti, co dostaly lekci, ale jinak se nic zvláštního nedělo. Podíval jsem se na hodinky. Hodina měla začít za 7 minut. Zvedl jsem se a odešel ze třídy. Louise jsem nikde na chodbě nenašel a tak jsem zamířil na záchod. Louis seděl u prostřední kabinky na zemi, nohy přitažené co nejblíž k tělu, takže si mohl v klidu položit bradu na kolena, jelikož měl dlouhé a tenké nohy. Tvář měl zabořenou v dlaních a přes to ticho jsem slyšel, že brečel. Jako bych viděl sám sebe v takovém stavu, když mě Louis s Niallem a Liamem šikanovali. Doufal jsem, že ze mě vypadnou nějaká slova, ale stál jsem tam jako sloup a nezmohl jsem se na jediné blbé slovo. Sedl jsem si vedle Louise na zem, zadek mě z toho chladu, zastudil, ale neřekl jsem na to nic.
„Louisi?" Vydechl jsem, když Tomlinson vypadal, že si mě snad ani nevšiml. Až jsem řekl jeho jméno, konečně se na mě podíval. Oči měl červené a slzy mu tekly po tvářích. Bylo mi ho líto, prošel si takovými věcmi, které bych nepřál snad nikomu.
„Jakej jsem byl?" Zahuhlal Louis a já na sekundu nechápal, o čem to mluví. Zamračil jsem se a Louis nejspíš pochopil, že jsem vedle jak ta jedle.

„Byl jsi drsnej. Málem jsem si z tebe nadělal do kalhot" Uchechtl jsem se, což byla i pravda. Opravdu jsem se Louise lekl, i když to neříkal přímo mně, i tak jsem z něj měl respekt. Louis se taky uchechtl a utřel si slzy do rukávu od mikiny.

„Už jsem to prostě nevydržel. Kéž bych jim obou mohl zmalovat ty jejich ksichty. Tak moc bych si to přál Harry, ale nemůžu se s nimi prát ve škole. Navíc teď před tím soustředěním a i tak mám ještě pořád tresty, které mi ještě pár týdnů vydrží, takže si to nemůžu dovolit. Ale už jsem něco udělat musel, tak aspoň takhle" Vydechl si Louis a já jsem obdivoval to, jak se jim dokázal postavit a ještě před celou třídou, i když byla přestávka. Viděli a slyšeli ho všichni, včetně mě. Já bych nikdy neměl odvahu někomu takhle do očí říct, co si myslím. Kéž by to šlo... Jenže nejsem takový, jako Louis. On s tím nemá problém, i když ví, že Niall a Liam ho nepotřebují na to, aby někoho šikanovali. Umí to i bez něj, to jsem zažil na vlastní kůži. Jenže Louis je jiná povaha, než já. Lidi z něj mají respekt a taky si na něj tolik nedovolí, jako na mou osobu. A to je ten největší rozdíl mezi námi dvěma. Vždycky jsem a budu srab, který se nikomu nedokáže postavit.