Část 44

502 56 4
                                    

„Doris Tomlinsonová, prosím?" Podruhé se mi ulevilo, protože jsem měl konečně jistotu, že s ní můžu mluvit.

„Tady je Harry..." Začal jsem, ale ona mi skočila do řeči. Neměl jsem to sice nejradši, ale taky jsem se nemohl vykecávat. Kdykoliv může přijít táta nebo máma a klást otázky, s kým si to telefonuju.

„Harry Styles. Říkali mi, že voláš. Potřebuješ něco? Chceš si o něčem promluvit?" Opravdu profesionálka ve své práci. Své myšlenky jsem nechal nevyřčené.

„Jen chci vědět, jestli tam není Louis. Čirou náhodou..." Čirou náhodou? Harry poslouchej se někdy...

„Můžu se zeptat, proč to potřebuješ vědět?" No, to jsem mohl čekat. Teď jí to musím říct. Nadechl jsem se a opět nakoukl do chodby. Když jsem se ujistil, že tam nikdo není, začal jsem Doris vyprávět o tom snu s Louisem. Ale jen v krátkosti, nepopisoval jsem všechno. Řekl jsem to hlavní a taky to, že jsem z toho měl divný pocit. Jako by se to snad opravdu stalo a ten sen mi dal varování. Když jsem domluvil, měl jsem hlavu jako pátrací balón. Čekal jsem, že se mi Doris jen vysměje, že to je totální nesmysl, aby se to mohlo vyplnit. Jenže nic takového se nestalo.

„Tady bohužel není. Klidně ti na něj dám číslo. Může být?" Ani jí to nepřijde k smíchu. A ani se neptá na nic dalšího. Aspoň někdo mě nevyslýchá jak u policie.

„To bude skvělé. Moment" Odložil jsem co nejvíc potichu sluchátko na linku a sehnul se pod stůl. Táta tam měl osmisměrky a máma zase sudoku. Popadl jsem propisku a vytrhl lísteček z bločku u lednice.

Doris mi nadiktovala Louisovo číslo a já asi desetkrát poděkoval.

„Rádo se stalo. Měj se Harry" A pak hovor ukončila. Zaklapl jsem sluchátko, ale pak ho zase vzal do ruky a vyťukal Louisovo číslo, které jsem přečetl z papírku. Bylo to číslo na mobil, to jsem poznal, i když jsem sám osobně žádný neměl. Začal jsem nervózně klepat nohou do podlahy, protože Louis mi pořád hovor nebral. Užuž jsem měl sluchátko odsunuté od ucha, ale... Zaslechl jsem ten zvuk, když člověk na druhé straně zvedá hovor. Bože, díky potřetí.

„Tomlinson, prosím?" Jeho hlas zněl ospale, dokonce po tom zívnul. Srdce se mi rozbušilo tak nahlas až jsem měl strach, že to uslyší i Louis na druhém konci.

„Ahoj Louisi" Měl jsem dojem, že se ani nemusím představovat.

„Harry! Jak – kdes vzal moje číslo? Proč mi voláš? Stalo se něco?" Zase zívnul, tentokrát delší dobu, než poprvé. Dokonce jsem uslyšel „mmm", nebo tak něco. Pousmál jsem se nad tím, jakou o mně měl najednou starost. Zněl trochu jako Doris, ale nechal jsem to bez poznámky. Nepotřebuji se s ním pohádat. Hlavně, že jsem slyšel jeho hlas. Zním jako zamilovaná puberťačka.
„Mě nic není Louisi. Nemůžu moc dlouho mluvit. Tvoje číslo mi dala Doris, protože jsem se s tebou neměl jak jinak spojit" Hlavně, aby tobě něco nebylo.

„Tak proč vlastně voláš? Děsíš mě Harry" Zase mi tělem projela husí kůže, když vyslovil moje jméno. Ještě ho řekl tak tajemně, jako by byl detektiv a snažil se přijít na jméno vraha. Těžce jsem polkl a zase jsem před očima viděl ten sen. Zmáčkl jsem pevně drát od telefonu, div mi nespadlo sluchátko z ruky. Musel jsem svou odpověď zkrátit, jinak mohli opravdu přijít rodiče. Pak mě něco napadlo.

„Vydrž chvíli" Zahuhlal jsem do telefonu a ani nečekal na Louisovu reakci. Odložil jsem už podruhé sluchátko a šel za mámou do ložnice. Lehce jsem zaklepal, ale nečekal jsem na vyzvání jít dovnitř. Dveře jsem pootevřel a zeptal se mámy, jestli nechce čaj. Četla si knížku a měla rozsvícená světla nad postelí. Vypadala ještě hůř, než v kuchyni u stolu.

„To budeš moc hodný zlato" Usmála se na mně. Bohužel její úsměv nebyl ten úsměv, který jsem znal. Tenhle byl nucený a navíc měla máma červené oči. Kývl jsem a odešel zase do kuchyně. Zapnul jsem sporák, na kterém stála konvice s vodou, a konečně popadl zase sluchátko.

„Jsem tady" Sotva jsem popadal dech a to jsem ani neutíkal.

„Takže, proč mi voláš?" Zeptal se Louis podruhé a hlasitě se nadechl. Měl jsem pocit, že ho jen otravuju. Nejspíš jsem ho probral, podle toho zívání a taky toho, že mi to dlouho nezvedal.

„Už jsem to zapomněl" Procedil jsem jedovatě skrz zaťaté zuby.

„Harry, nedělej ze mně idiota. Zeptám se naposledy. Proč mi voláš?" Vydechl Louis a já měl dojem, že mi prskl do ucha. Rozmýšlel jsem, jestli mu to říct anebo mu prásknout s hovorem.

„Já si klidně počkám. Mám na to celou noc" Dodal asi tak za minutu, kterou jsem nic neříkal a zvažoval, co říct. Nakonec jsem se k tomu odhodlal a začal to na něj sypat. Musel jsem mezitím vypnout vodu, která vřela mámě na čaj. Nemínil jsem ale zase odložil sluchátko, tak jsem pokračoval. Řekl jsem Louisovi můj sen a taky to, že jsem měl špatný pocit z toho, že se to mohlo stát doopravdy.

„Nic se mi nestalo Harry. Jsem v pohodě. Jen si mě probral, ale to nevadí" Vzpomněl jsem si na ten první sen, který se mi o Louisovi zdál. Ten, kde mě na konci políbil. Ošil jsem se jen z té vzpomínky, ale tenhle sen mu asi jen tak neřeknu. Ne dnes. Ne teď.

„Dobře. Promiň, že jsem tě probudil. Už radši půjdu. Užij si víkend" Louisova slova jsem už neslyšel, protože jsem hovor ukončil. Užij si víkend? Co to mělo být? Jeho sestra je v nemocnici a já mu řekl, aby si užil víkend? Jsi totální idiot Harry. Zavrtěl jsem hlavou nad svou blbou odpovědí a radši nachystal mámě čaj. Nejradši měla zelený, tak jsem sáhl po tom nejlepším, co jsem našel. Odnesl jsem jí ho i s táckem na sáček. Máma mi poděkovala, když jsem jí ho položil na noční stolek. Odvětil jsem, že je to maličkost. V kuchyni jsem sebral papírek s Louisovým číslem a zahalil kuchyni do tmy. Lehl jsem si do postele, ale neměl jsem na spánek ani pomyšlení. Ne po tom všem, co se za dnešek stalo. A hlavně po tom snu, který jsem nemohl dostat ven z hlavy. Aspoň jsem teď věděl, že je Louis v pořádku. Chňapl jsem knížku ze zásuvky, kam jsem mezi dopisem od Nialla a Liama, zasunul i Louisovo číslo. Brýle jsem na čtení nepotřeboval, tak jsem je položil na stolek a začal si číst. 

Z nepřítele přítelem ✅Kde žijí příběhy. Začni objevovat