Z nepřítele přítelem ✅

Část 65

„Zavolám bratrovi" Ne, pořád to nechápu.

„Louisi vysvětli mi to" Nic mi ale nevysvětlil, prostě mě naprosto ignoroval a začal mluvit do telefonu.

„Ahoj brácho. Jsi teď doma?"

....

„Aha fajn. Mohl bych do hodiny přijet?"

....

„Ne, Lottie je v pohodě. Teď je zbytečné tady být. Přijímá krev"

...

„Harry Styles. Jo ten.... Hele tohle neříkej ano? Tak můžeme přijet?"

....

„Jen chci, aby ses na něj podíval. Mám pocit, že Daniel by mu nepomohl. Ten se podívá na cokoliv fyzického, ale tohle...." Víc jsem neslyšel, protože mi začalo hučet v uších.

„Louisi" Nemohl jsem to už dál snášet. Chtěl jsem, aby to přešlo a dlouho nepřicházelo. Jenže jsem „to" nijak neodehnal. Prostě jsem musel čekat, až to přejde samo od sebe. Bylo mi špatně, na zvracení, na omdlení, na nic.

„Musím končit, tak zatím" Slyšel jsem Louisův hlas, ale pořád jsem nebyl naprosto v pořádku. Jeho hlas byl pořád zkreslený a některá slova jsem neslyšel snad vůbec. Jednu větu z jeho rozhovoru s bratrem jsem slyšel v hlavě dost dobře. „Hele tohle neříkej ano?" Co to mělo znamenat? Snad něco, co řekl jeho bratr? O mě? Byť jsem to chtěl vědět, nevyšel ze mě ani prd.

„Pojedeme k nám, dobře? Ernest se na tebe podívá" A Ernest je ksakru kdo? Nechtěl jsem jít absolutně nikam. Ani k Louisovi domů, ani k nám domů, ani ven, prostě nikam. Seděl jsem na té židličce jako přilepený a nehnul brvou. Louis asi viděl, že jsem ještě víc „mimo", než jsem byl před pár minutami. Pomalu ale jistě jsem začínal vidět dobře a jeho postava byla taková, jaká by měla být. Upravil jsem si veliké brýle na nose, snad jako bych je ani neměl na sobě. Měl, ale stejně jsem viděl kulový. Louisův obličej byl zkřivený do zoufalého úšklebku. V jeho očích jsem mohl konečně vyčíst, že by mi rád pomohl, jenže sám moc neví jak.

„A to má být kdo? Navíc nechápu, proč bych měl jezdit s tebou. Moje máma pro mě přijede, takže si nedělej starosti" Louis mi strčil do ruky další lahev s vodou a já se ptal sám sebe, kde jich najednou vzal tolik. To šel snad vykradnout automat s vodou? Beze slov jsem ji přijal a vypil asi takovou půlku. Konečně jsem neměl pocit, že mám v krku poušť.

„Ernest je můj bratr. Chci, aby se na tebe podíval. Studuje totiž na vysoké škole a jeho obor je psychiatrie a psychologie. Je teprve ve druháku, ale měl spoustu praxe a jeden psychiatr ho celou praxi chválil. A pokud jde o tvou mámu, klidně jí zavolej a řekni, aby pro tebe nejezdila. Můžeš jí říct všechno, co jsem ti řekl. Není to žádné tajemství" Pokrčil Louis rameny a vytahoval telefon. Musel jsem zpracovávat, co mi řekl. Jeho bratr se učí na psychiatra? Takže půjdu jako k nim domů a budu tam s ním mít „sezení" o tom, že mi asi už hrabe? Nechápu, jak mi to má pomoct od toho, co se mi pořád děje. Nic z toho jsem neřekl nahlas a koukal na Louise a jeho mobil, který mi nabízel.

„Nějak nechápu, proč by se na mně měl podívat. Co to má co společného s tím, co se mi děje? Myslím ty „stavy". Je něco, co mi snad uniká?" Ta poslední otázka byla dost divná, ale potřeboval jsem vědět, proč Louise najednou napadlo, aby mě jeho bratr-psychiatr prohlídl.

Louis se pousmál, ale pak zavrtěl hlavou. „Nic ti neuniká Harry. Prostě si myslím, že ty „stavy" nejsou fyzického rázu, ale spíš psychického. Ne, že bys byl cvok nebo tak něco... Jen mám pocit, že Daniel by ti už nepomohl. On je doktor jen na fyzickou bolest, na zlomeniny a tak dále. Jenže pokud je to něco psychického, pak by ti stejně nepomohl. Proto chci, abys jel se mnou za Ernestem" Divné, že mu říká jménem. Sice je to jeho nevlastní bratr, ale i tak... Jako by ani nežili v jednom domě, ale někde úplně jinde. Seděl jsem tam s hlavou svěšenou na svoje ruce a na lahev vody, kterou jsem neměl dopitou. Louis otáčel mobil v levé ruce a koukal na mě, až se vymáčknu o tom, jestli chci jet s ním. Vlastně jsem neměl co ztratit a neměl jsem ani moc na výběr. Když ty „stavy" začaly, myslel jsem, že je to kvůli zlomenému žebru. Jenže to mě bolelo hlavně při chůzi nebo pohybu. Ale tohle? Přišlo nečekaně a zase nečekaně odešlo. Tomlinson měl nejspíš pravdu v tom, že je to spíše psychického rázu. Když to říkal, připadal jsem si doopravdy jako cvok. Možná už jím jsi Harry.

„No tak dobře, pojedu s tebou. Jen zavolám mámě, aby mě tady nehledala a nešílela strachy" Chňapl jsem Louisův telefon, jenže jsem se hned zarazil. Neuměl jsem ho jaksi odemknout a vlastně vůbec nic. Ty jsi debil... Čekal jsem, že se bude Louis smát anebo protáčet oči, že jsem neschopný šprt, ale nic takového nebylo. Vzal si mobil zpět, něco tam v rychlosti naťukal a už mi ho podával zpět připravený na to, abych napsal číslo, na které chci volat. Než jsem tak stačil učinit, všiml jsem si mnoha nepřijatých hovorů (byly červeným písmem) nad číselníkem. Niall a Liam. Těžce jsem polkl a bez poznámek naťukal mámino osobní číslo na mobil. Doufal jsem, že ho bude mít u sebe, pokud je už v autě.