Z nepřítele přítelem ✅

Část 27

Sám sebe jsem ještě pořád přesvědčoval o tom, že dělám správnou věc. Zajdu za učitelkou a řeknu jí, jak se věci mají. Když bude mít nějaké námitky, půjdeme za ředitelem. Jenže pak tu byl ten druhý pocit, že bych měl být ve třídě, jak řekl Louis. Před dvěma dny by to tak bylo. Louise bych nesnášel, vůbec bych se nezajímal o to, že se jeho sestře něco stalo a byl bych šťastný, kdyby mi aspoň jeden den něco neudělal s Liamem a Niallem. Louis byl celou cestu ke třídě ticho a já byl na jednu stranu rád. Určitě musí mít o sestru strach, a proto se radši zahloubává do svých myšlenek. Dělal jsem to samé, když jsem byl terčem šikany. Poprosil jsem Louise, ať počká před třídou a já že se půjdu zeptat učitelky, zda by nás oba mohla pustit. Ve třídě jsem vysvětlil, co se stalo. Spolužáci nejspíš učitelce nic neřekli. Ani proč tam Louis není a ani proč tam nejsem já. Niall vůbec nezvedl hlavu, když jsem začal mluvit a Liam něco ťukal do telefonu. Opravdu se nechovali jako přátelé Louise Tomlinsona. Učitelka chvíli mlčela a měl jsem i dojem, že se jí v očích třpytí slzy. Bez většího vyzvídání nám oběma odsouhlasila odjezd do nemocnice za Louisovou sestrou. Prý to řekne i naší třídní učitelce a nejspíš i řediteli, pokud na tom bude trvat. Moje srdce se uklidnilo, protože během mého mluvení bušilo jako splašené. Několikrát jsem poděkoval, ale spíš jsem děkoval za Louise. Když jsem odcházel, cítil jsem na zádech čísi pohled, ale nemínil jsem to zjišťovat.

„Tak co?" Zeptal se Louis pohotově. Zavřel jsem za sebou dveře a lehce přikývl. Najednou se mi zatmělo před očima. Rychle po sobě jsem zamrkal, ale nebylo to nic platné. Ještě ty tady omdli a Louis bude mít dvojnásobný důvod odjet do nemocnice.

„Jsi v pořádku?" Dodal ještě druhou otázku, ale tentokrát jsem nemohl přikývnout. Celá chodba se se mnou zatočila a až nepříjemně rychle jsem ucítil žluč v krku. Měl jsem pocit, že se pozvracím, ale přitom jsem necítil bolest v žaludku. Harry co to s tebou sakra je?! Nadával jsem si v mysli, jenže to nebylo nic platné. Ucítil jsem ruku na své paži, ale když jsem se pokusil se na ni podívat, opět se se mnou vše zatočilo. Snažil jsem se, abych neomdlel nebo se nepozvracel. Zavřel jsem oči a dýchal klidně, jak nejvíc jsem mohl. Louis několikrát řekl moje jméno. Když moje oči už dále nesnesly tmu, otevřel jsem je a zkusil se otočit na Louise. Motání hlavy přestalo a už odezněl i pocit na zvracení.

„Teď už ano. Jen nějaká chvilková nevolnost" Málem jsem nad tím mávl rukou, ale sám sebe jsem přesvědčoval o tom, že tohle nebylo v pořádku. Když už budu v nemocnici, mohli by mě tam vyšetřit. Louis jakoby mi četl myšlenky, řekl: „V nemocnici tě můžou vyšetřit, pokud chceš."

Pousmál jsem se nad jeho slovy a přikývl. Neříkal jsem mu, že jsem myslel na to samé, takže jsem řekl, že radši pojedeme. Lottie byla převezena do nemocnice svatého Bartoloměje. Louis totiž v autě zavolal matce, která se o nehodě dozvěděla až z nemocnice, protože museli kontaktovat někoho z rodiny. A protože se Louisova matka nemohla uvolnit z práce, řekla Louisovi, kde je jeho sestra a děkovala mu, že ji jede navštívit a zjistit, jak na tom je. Než Louis zavěsil telefon, dodal něco, co mě překvapilo, ale i potěšilo.

„Jedu tam s Harrym Stylesem, mým spolužákem. Jediný se totiž zajímal o to, jak mi bylo, když mi to učitelka řekla. Přišel za mnou do šaten fotbalistů a řekl, že pojedeme za Lottie" Bohužel nevím, co na to jeho matka řekla, ale usmíval se, takže něco pozitivního. Nebylo mi po tom nic, jenže moc lidí o mně tak nemluví. Jako o kamarádovi. Když jsme byli na cestě do nemocnice a trapné ticho přehlušovalo jen rádio, konečně jsem se zeptal Louise na to, co o mně řekla jeho matka.

„Je ráda, že jsi za mnou přišel a řekl, ať jedeme do nemocnice. Moc dobře ví, že Niall a Liam nejsou moji praví přátelé a že kdybych neměl tebe za kamaráda, všechno by bylo jinak. Myslím právě teď. Nejspíš bych tam ani nejel anebo co já vím. Prostě – oba jsme rádi za tvoje přátelství se mnou. I když to tak před pár dny nevypadalo" Lépe to říct ani nemohl. V ten moment jsem mu konečně začal věřit. Věřit v to, že jsme opravdu přátelé. Jenže pořád se naskytovaly otázky, na které bych rád znal odpověď. Jak to bude ve třídě? Co když mi Liam anebo Niall něco udělají či řeknou? Zasáhne Louis jako můj přítel? Budou ho potom taky šikanovat až zjistí, že je „na mojí straně"? Nebo snad neudělá nic a bude předstírat, že mě nesnáší v Liamově a Niallově přítomnosti?

„Něco tě trápí" Louisův hlas mě vrátil zpět do jeho auta. Díky přemýšlení jsem netušil, kde jsme. Na cestě do nemocnice, ty tupče... Podíval jsem se z okna a poznal některé budovy a ulice, které jsme míjeli. V této části Londýna jsem ještě nikdy nebyl. Louis ale vypadal, že to tam zná moc dobře, protože jel bez sebemenších problémů a nejistoty.

„Jen přemýšlím. Mám v hlavě spoustu otázek" Řekl jsem suše a sklonil hlavu na svoje boty. Rádio tentokrát nehrálo tak nahlas, jako ráno. Skoro jsem ho neslyšel, nejspíš byly nějaké zprávy, protože hudbu jsem nepostřehl.

„Klidně se ptej. Ještě tam nejsme. Doufám, že ti odpovím podle tvých představ" Trochu jsem se zamračil. Nechápal jsem, co tím „podle tvých představ" myslel, ale nechal jsem to bez poznámek. Nepotřebuju se s Louisem hned pohádat, ani on ani já to zrovna nemáme zapotřebí.

„Nechci, aby moje otázky vyzněly špatně. Jenže já už se musím zeptat, protože mi to stejně nedá" Nalhával jsem sám sobě, o tom vyznívání se špatně. Ještě nikdy jsem neměl kamaráda, který by mě vezl jeho autem za jeho sestrou do nemocnice. A co víc, nikdy jsem nemusel nikoho utěšovat. Byl jsem jen já a moji rodiče, kteří jsou celý den v práci. Stěží jsem se dokázal vypořádat s tím, jak mě šikanovali ve škole.

„No tak, ptej se. Teda, pokud je to něco, na co ti můžu vůbec odpovědět" Louis si nejspíš myslel, že je to nějak vtipné, ale já se vůbec nesmál. Divil jsem se, že dokáže myslet na vtipkování s ohledem na to, že má sestru v nemocnici.