Z nepřítele přítelem ✅

Část 61

Koukal jsem někam do blba a snažil se rozumět aspoň něčemu. Něco se stalo. Trochu se mi oddechlo, že nejde přímo o Louise, ale i tak... Lottie. Něco se stalo. Těžce jsem polkl a sevřel pevně sluchátko, jako bych díky tomu mohl lépe rozumět Louisovým slovům.

„Louisi mluv pomalu prosím. Skoro ti nerozumím" Jak jsem mu jednou řekl, neumím moc dobře utěšovat. Louis dlouho nemluvil, zato jsem slyšel nějaký vzlyk, možná ne jeden.

„Volal mi doktor, že se Lottie něco stalo... Jen před pár minutami... Prý potřebuje – dárce krve. Začala krvácet z nějaké rány, která se jí stala díky té autonehodě. Vypadalo to v pohodě, ale pak... Se ta rána otevřela a Lottie začala krvácet. A docela hodně. Jestli neseženeme dárce do několika hodin... Může - ... může být pozdě" Louis během vět vzlykal a mluvil s velkou obtíží a těžkostí.

„A ty chceš, abych jí daroval krev? Já ani nevím, jakou mám skupinu a jestli je vhodná. Nikdo z tvých sourozenců nemůže?"

„Lottie má totiž skupinu 0+ a dárce může mít buď 0- nebo 0+. Jiná skupina k 0+ nejde. My všichni máme nevyhovující skupiny, které by jí nepomohly" To dává smysl, ale já sám nevím, jakou mám krevní skupinu. Co když jí nepomůžu ani já?

„Louisi já vážně nevím, jakou mám skupinu" Zopakoval jsem znovu, protože to byla holá pravda a nic jiného jsem ani říct nemohl. Chtěl jsem Lottie pomoct, jenže jsem byl bezmocný. Najednou mi máma položila ruku na rameno, až jsem se jí málem lekl. Nevěděl jsem, že tam pořád je. Vytřeštil jsem na ni oči a zakryl dlaní telefon, aby nás Louis neslyšel.
„Možná bych ji někde našla, když ti poprvé odebírali krev. Zkusím to najít, momentíček" Koukal jsem na mámu, jako by spadla z Marsu. Pak mi došlo, že Louis je pořád „na drátě". Odkryl jsem dlaň a přiložil sluchátko k uchu.

„Harry co to má do háje znamenat?? Mluvil jsem na tebe a ty jsi neodpovídal. Už jsem myslel, že jsi to položil nebo co" Blábolil Louis jako smyslů zbavený. Nedivil jsem se mu.
„P-Promiň... Máma to zkouší najít. Musíš jen chvíli počkat. A ty jsi teď – doma nebo v nemocnici?" Lepší otázka mě nenapadla a navíc jsem potřeboval nějak zabít čas, protože máma pořád hledala. Vytáhla nějakou krabici na stůl a začala se v ní přehrabovat.

„Dobře, díky. Omlouvám se, že jsem takový, ale mám o Lottie strach. Jsem v nemocnici. Když jsme si psali, šel jsem hned volat Danielovi kvůli tomu vyšetření, o kterém jsme si psali. No, a když jsem hovor položil, volalo mi neznámé číslo. Prvně jsem to ani vzít nechtěl, protože to mohl být nějaký člověk, který něco nabízí... Ale pak mi něco řeklo, abych to vzal. Že je to důležité. Taky, že to bylo důležité. Řekl mi jen to nejhlavnější. Nemusel jsem se rozmýšlet. Ihned jsem vyjel do nemocnice. Máma není doma, ale musel jsem jí zavolat. Sourozenci jsou pryč, takže jsem jim to všem nemusel tlumočit. Hlavní je, že to ví máma. Chtěl jsem za Lottie, ale doktor mě tam nepustil. Prý ji hned přeložili jinam. Někde, kde čeká na dárce krve. Tu ránu jí zašili, aby nekrvácela. I tak ztratila hodně krve. Lottie totiž-...." Chtěl jsem Louise nechat mluvit, ale máma mi podruhé poklepala na rameno. Před nos mi cpala nějaký papírek, který měl ohnuté rohy a vypadal, že se co nevidět rozpadne.

„Louisi nerad tě přerušuji, ale máma našla tu mou krevní skupinu" Louis se zarazil, jako když vám vrazí kudlu do zad.

„A?" Vydechl jen tohle jediné písmeno. Nejspíš nemohl ani dýchat, jak čekal na mou odpověď.

„Můžu být její dárce" Zněl jsi jako nějaký hrdina ve filmu o budoucnosti, kde jeden člověk může zachránit celý svět jen díky tomu, že má „tu správnou" krev. Protočil jsem nad svou blbou myšlenkou oči, naštěstí mě Louis neviděl. Tomlinson nějakou dobu nemluvil, což zase zneklidnilo mně. Přišla mi to jako celá věčnost, než nezačal. Spíš vzlykal, smál se a něco říkal. Všechno dohromady, takže jsem neměl nejmenší tušení, co říká. Chtěl jsem mu zase říct něco na to, aby nemlel páté přes deváté, když mi Louis skoro zafuněl do ucha.

„Ani nemůžu říct, jaký mi spadl kámen ze srdce. Jsi její zachránce Harry. Celé naší rodiny. Kdyby se nenašel dárce, Lottie by..." Další vzlyk, tentokrát se smrkáním do kapesníku. Aspoň jsem to „odposlouchával".

„Louisi přestaň, dobře? Nic není ztraceno" A jak se dostaneš do nemocnice, ty hrdino?

„Promiň Harry. Tohle ti jen tak nezapomenu. Do smrti to u mě budeš mít jako veliký dluh. Že jsi zachránil Lottie" Chtěl jsem mu to všechno uvěřit. Ale tu část „tohle ti jen tak nezapomenu" jsem nemohl. Neslyšel jsem tam tu jistotu, že to tak bude. Že to Louis myslel vážně.

„Rád pomůžu, když to jde. Jen mi řekni, kam Lottie převezli" Louis mi to řekl a pak mi ještě desetkrát poděkoval. Ještě jsem ani nebyl v nemocnici a už mluvil, jako bych zachránil všechny jeho sourozence od těžké nemoci. Nepřipadal jsem si jako nějaký hrdina nebo tak, ale byl jsem vážně rád, že můžu Lottie pomoct. Když jsme se rozloučili, otočil jsem se na mámu, která seděla na židli a nepřestávala se na mně dívat.

„Co je?" Zeptal jsem se hned, co jsem položil sluchátko. Nevím proč, ale cítil jsem, jak se moje tváře polily červení. Máma se usmála a schovala krabici, ve které našla ten papírek s mou krevní skupinou. Pořád jsem ho držel v ruce.

„Nic. Jen je pěkné, že jsi s tím souhlasil a vlastně bez přemýšlení. Odvezu tě tam. Táta má stejně moc práce, tak ho nebudeme rušit. Jen mu to skočím říct, aby nás nehledal"