Z nepřítele přítelem ✅

Část 62

Po cestě do nemocnice nikdo nemluvil. Kupodivu svítilo venku slunce, ale nebyl to bůhvíjaký svit na sluneční brýle anebo na tričko s krátkým rukávem. Máma řídila opatrně a mnohem pomaleji, než například Louis. Křečovitě svírala volant, až jí bělely prsty na kloubech. Musel jsem si vzít celou peněženku se všemi možnými doklady, které jsem tam měl. Po celém těle jsem měl takové divné šimrání, které jsem ani já sám nedokázal popsat. Ještě nikdy jsem nikomu nedaroval krev. Samozřejmě, že mi brali krev několikrát, ale to jsem byl jen u doktora. Ani jsem nikdy nepřemýšlel o tom, že bych šel darovat krev jen tak z vlastní vůle a přesvědčení. Nezkoumal jsem ani svou krevní skupinu a teď, když jsem ji potřeboval znát, jsem to zjistil jako ránu z nebes. Když máma parkovala před nemocnicí, všiml jsem si Louisova auta. Máma mě cestou do nemocnice (tedy dovnitř nemocnice) chlácholila tím, že všechno dobře dopadne a moje „zázračná" krevní skupina dostane Lottie z vykrvácení. Nepřipadal jsem si jako bůhvíjaký hrdina, ale mámina slova jsem s úsměvem na rtech, poslouchal. Nechtěl jsem jí říkat, že nezachraňuji celý kontinent, ale jen sestru Louise Tomlinsona. V jejích očích bylo ale něco, co jsem považoval za „hrdinské", i když to tak máma přímo neřekla. Prostě na mně byla hrdá a byla ráda, že jsem se bez přemýšlení rozhodl darovat krev a zachránit tak život jednoho člověka. V mojí hlavě byla jedna otázka, která zůstala nevyřčená a nakonec to tak bylo dobře. Protože jsem ji ani vyslovovat nepotřeboval. Jak vlastně najdeme Louise, když ani nevím, kam Lottie přeložili? Hned po příchodu dovnitř nemocnice, jsem to zjistil za několik málo sekund.

„Harry!" Zastavil jsem se na místě jako opařený. Hlavně kvůli hlasu, který vyslovil moje jméno. Louis seděl co nejblíže ke dveřím jako nějaká tajná stráž a vypadal... No – hrozně. Měl kruhy pod očima, vlasy jako vrabčí hnízdo a vypadal, že se co nevidět zhroutí. Aspoň to tak z mého pohledu vypadalo. Nemohl jsem za tu chvíli přijít na to, jestli jsem ho takhle vůbec někdy ve škole viděl. Nikdy. Nemusel jsem přemýšlet dlouho.

„Jsem moc rád, že jste přijeli. Paní Stylesová" Louis kývl na mou mámu, která si ho všimla až v tomhle momentu. Lehce se na Louise usmála a pozdravila ho tak potichu, že jsem ji ani já skoro neslyšel.

„Pojďte za mnou" Dodal Louis a už se zvedal na nohy. Musel jsem se ještě chvíli vzpamatovávat z toho, jak Louis vypadal zvenku. A už vůbec jsem si nedokázal představit, co cítí uvnitř. Samozřejmě, že jsem moc dobře věděl, jaká je psychická bolest mrcha, ale to kvůli šikaně ve škole. Jenže něco jiného bylo, když vám zavolají z nemocnice kvůli tomu, že vaše sestra ztrácí krev a akutně potřebuje dárce krve. Nebyl jsem necitlivý, ale tohle jsem si neuměl představit ani v nejmenším. Doběhl jsem Louise a skoro nekoukal na cestu. Všiml jsem si jen toho, že jsme šli úplně jinudy, než když jsme tady byli s Louisem poprvé v týdnu.

„Louisi jsi v pořádku?" Zeptej se ho na debilnější otázku... Jak může být asi tak v pořádku? Ty jsi fakt idiot Harry. Nechal jsem to být, protože jsem to neměl jak jinak podat. Louis to snad pochopí, a pokud ne, tak na to nemusí ani odpovídat. Tomlinson se na mně podívat jako bych mluvil latinsky. Takže to přece jen byla debilní otázka.

„Moc ne, ale díky za optání. Přesto jsem rád, že jsi tady. Vážně... Sice vypadám jako bych byl někde s bezdomovci, ale to je jen vzhled. Uvnitř jsem rád, že Lottie žije a že jí pomůžeš" Říká to, jak kdybych jí už pomohl, ale pořád jsem ještě nic neudělal. Máma pochodovala za námi a k mému štěstí neříkala nic, zatímco jsem s Louisem mluvil. Asi pochopila, že je lepší do otevřené rány ještě víc nezasahovat a nechat to být. I já měl ten pocit a neměl jsem to srdce po Louisově větě „Uvnitř jsem rád, že Lottie žije a že jí pomůžeš" říct, že jsem ještě pořád nic neudělal. Moje krev jí pomoct nemusí, byť máme stejnou krevní skupinu. Přišlo mi, že jdeme snad hodinu, když se Louis konečně zastavil. Po zbytek cesty už nepromluvil, což jsem uvítal i já. Čím jsme byli dál od vchodových dveří a blíž oddělení, kde byla Louisova sestra, jsem byl nervózní a měl jsem taky obavy. Z toho, že se to nepovede a Louisovo vnitřní nadšení odletí tak daleko, jak jen to půjde. Nechtěl jsem ho zklamat, jenže tady byla i ta „ale", se kterými jsem počítal. Louis možná ne. Možná všechno viděl ve světlých stránkách a můj příjezd tak naprosto změnil celý vývoj situace s náhlou změnou stavu jeho sestry. Tak moc jsem mu chtěl říct, že je všechno v pořádku a že moje krev pomůže. Hlavně jsem chtěl říct, že se nemusí ničeho bát. Chtěl jsem, ale nešlo to. Jakoby můj jazyk přestal přijímat slova z mozku.

„Jsme tady" Vydechl Louis a já přestal přemýšlet. Rozhlédl jsem se kolem a do očí mě praštil červený nápis na bílém pozadí pověšený ze stropu. Transfuzní stanice nemocnice sv. Bartoloměje.

„Nevěděla jsem, že tady mají svou transfuzní stanici" Řekla máma, která si to tam taky prohlížela. Na chodbě nikdo nebyl, kromě nás tří. Ruch nemocnice jsme nechali za sebou a nahradil ho čistý klid a ticho. Slyšel jsem jen tlouct vlastní srdce, které bušilo rychle. Jak kdyby vědělo, co bude následovat. To je ale kravina... Měl bych přestat přemýšlet nad nesmysly a soustředit se radši na to, že mi budou brát velké množství krve na záchranu Lottie.

„Louisi, o něčem jsem přemýšlel po cestě sem..." Jenže víc jsem neřekl. Odněkud se vynořila sestra a mířila k nám. Černé vlasy měla svázané do culíku, v ruce držela nějaké desky a tmavě zelený „úbor" měla na rukávech červený od...krve.

„Pane Tomlinsone. Tak se přece jen povedlo někoho takhle narychlo najít?" Šveholila sestra a letmo se na mě usmála.

„Ano. Harry Styles... Můj spolužák a taky – kamarád" Kamarád... Jako bych byl ve snu. Koukal jsem na Louise a skoro si rozmyslel říct mu o tom, co jsem měl v hlavě a skoro i na jazyku.

„Krevní skupina je stejná? Musíme se Vás zeptat na pár otázek, pane Stylesi. Před odběrem je takové „vyšetření", kde se Vás doktor zeptá, zda užíváte nějaké léky a tak dále. Zabere to pár minut, a pokud bude všechno v pořádku, můžeme hned odebírat krev. Slečna Tomlinsonová momentálně spí, dali jsme jí léky na uklidnění. Usnula během chvíle, byla trochu v šoku" To se jí ani nedivím, taky bych byl. Louis odpověděl, že máme stejnou krevní skupinu a souhlasně přikyvoval nad dalším postupem.

„Odběr potrvá maximálně čtvrt hodiny. Musíte si ale potom odpočinout, takže počítejte s tím, že to může být tak hodina a půl, možná i dvě. Někteří dárci si raději poleží déle, než aby vstali z lůžka a omdleli. Bohužel se to někdy stává. Pane Stylesi, jste v pořádku?" Sestra mluvila pořád dál, ale já ji přestal poslouchat už při otázce, zda mám s Lottie stejnou krevní skupinu. Najednou mi všude naskočila husí kůže a srdce mi div nevyletělo z těla ven. Ona krev, která mi měla být odebrána, mi tepala v tepnách a žilách jako splašená. Krev se přece nemůže bát toho, že odejde z mého těla. Nesmysl. To já bych se měl bát a přemýšlet o tom. Co když to nevyjde? Co když budu mít něco v krvi, co nedovolí dárcovství? Co když mi krev vezmou, proberu se, ale pak se zjistí, že je příliš pozdě na to, aby ji Lottie přijala? Co když ji přijme, ale za čas se projeví nějaká špatná věc? Tolik „co když"... Vyčítal bych si, že jsem ji nezachránil a Louis bude nešťastný.

„Harry, je ti něco?" Zeptal se mě Louis a já se otočil jeho směrem. Ano, je. Nebo není? Nemohl jsem mu odpovědět, protože odpověď jsem prostě neznal. Šel jsem do toho s takovou odhodlaností, že jsem nepřemýšlel nad tím, že by se mohlo něco stát. Jenže vždycky se muselo počítat s tím, že by se mohlo něco stát. A to nejen u odebírání krve. Prostě vždycky.

„Ne, to nic... Nic mi není" Zahuhlal jsem nakonec. I máma si mě měřila starostlivým pohledem, který nemohl přehlédnout nikdo.

„Určitě? Jestli se na to necítíš, tak to řekni. Nechci tě do ničeho nutit" Louis zněl vážněji, než když mi do telefonu říkal o Lottie. Pohlédl jsem mu do očí a viděl v nich, že to myslí naprosto vážně. Svěsil jsem hlavu a díval se na podlahu nemocnice. Neměl jsem půl dne na to, abych si to rozmýšlel.

„Jdu do toho. Jen jsem měl na chvíli strach a obavy. Je to poprvé, co budu darovat krev a tak... Prostě mi to všechno projelo hlavou" Hlasitě jsem se nadechl a vydechl. Máma se na mně dívala a v očích měla slzy. Louis si kousal spodní ret a vypadal komicky. Možná bych se tomu zasmál, ale v tenhle moment mi moc do smíchu nebylo.

„Jsi si jistý Harry?" Zeptal se šeptem Louis, i když neměl důvod šeptat. Těžce jsem polkl, ale nakonec jsem souhlasně přikývl. Než mě sestra zatáhla pryč, máma mě objala, jako bych se už nikdy neměl vrátit. Louis se lehce usmál, ale nic neříkal. Asi to tak bylo nejlepší a necítil jsem se tak nervózně. Sestra mě už popoháněla k odchodu, tak jsem se ještě otočil přes rameno. Máma mi naznačovala zaťaté pěsti na znamení, že mi drží palce a Louis se usmíval jako měsíček na hnoji.