Z nepřítele přítelem ✅

Část 32

Se otočil přes rameno a podíval se přímo na mně. Nevím, jestli věděl jistě, že tam stojím anebo měl nějaké tušení, ale přesto se otočil.

„Harry" Vydechl skoro šeptem, ale já ho slyšel. Vypadal jako takový ten kluk z filmů, který se točí na střední škole. Má hodně kamarádů, líbí se mu několik holek najednou a pak přijde pozdě do školy, když je venku liják. Jeho značkové oblečení je promočené a vlasy má tak mokré, že to pořád vypadá skvěle. Přesně tak teď Louis vypadal. Jen s tím rozdílem, že Louis neměl zrovna nejvíc pravých kamarádů a o holkách jsem jen těžko věděl. Pohnul jsem se z místa asi o tři kroky dopředu, ale neměl jsem co říct. To, co jsem mohl říct, jsem napsal na ten papírek, který měl Louis mezi učebnicemi. Louis mě přímo probodával pohledem, který mohl říkat milion věcí, ale já jim nerozuměl. Nevěděl jsem, jak číst v Louisově tváři.

„Pane Tomlinsone" Zvolala učitelka přes půlku chodby, protože všichni už byli ve třídě. Louis se na mně naposledy podíval a pak mířil do třídy. Zíral do země a učitelka za ním zabouchla dveře, jako by je měla nařízeno takto zavírat. Opřel jsem se o zeď a svezl se na zem. Přitáhl jsem si kolena k tělu a obličej složil do dlaní. Doufal jsem, že můj tak strašně krátký vzkaz Louis najde a pochopí, proč jsem ta dvě slova napsal. Nepočítal jsem moje jméno, které tam bylo nepodstatné. Určitě by mu došlo, že jsem to napsal já, ale přesto jsem ho automaticky přidal. Pro jistotu. Ruka, kterou mi Niall přivřel do skříňky, začala trochu brnět a svědit. Zatracený Niall. Zatracený Liam. Zatracená škola. Zatracená šikana. Nesnáším je. Pozvedl jsem hlavu a podíval se na hodinky, jejichž tajemství ukrýval rukáv košile. Pořád jsem měl dost času na autobus, ale rozhodně jsem nechtěl jít ven. Svědění ruky bylo horší a horší, tak jsem se zvedl na nohy z podlahy chodby a mířil k ošetřovně. Byla u školní jídelny, kam studenti chodili na obědy a taky si tam mohli koupit různé bagety, takže sloužila i jako bufet během celého dne. Zavírala se ve tři odpoledne, což ještě nebylo, ale tam jsem nemířil. V ošetřovně jsem ještě nebyl, protože jsem neměl důvod. Ne oprava – měl jsem důvodů hned několik, ale nikdy jsem tam nešel, protože by se mě mohli ptát, kdo mi to udělal a tak dále. Proto jsem tam nikdy nebyl. Když jsem zastavil u dveří do ošetřovny, zamotala se mi hlava. Louis mi říkal, abych se nechal v nemocnici vyšetřit, protože jsem měl už několikrát předtím tyhle „stavy", kdy se se mnou všechno motalo anebo mi bylo na zvracení. Neudělal jsem to, ale mohl bych se na to zeptat teď. Dvakrát hlasitě jsem zaklepal a počkal. Než jsem si stačil vedle dveří přečíst jméno ošetřovatelky a další věci, dveře se otevřely. Čekal jsem nějakou starší ženu s kruhy pod očima, šedivými vlasy a velkou nechutí pracovat. Ale žádná taková přede mnou nestála. Byla to mladá slečna, mohlo jí být dvacet, možná jen o rok víc. Najednou mi vyschlo v krku a dlaně se mi začaly potit, až jsem byl překvapený.

„Ahoj. Můžu ti nějak pomoct?" Zeptala se příjemným hlasem a usmála se. Snažil jsem se polknout, ale šlo to těžko. Na dvacátý pokus jsem konečně polkl a lehce se usmál, abych nevypadal jako mentálně retardovaný cvok.

„No, vlastně ano. Jinak bych tady ani nebyl" Ježíši co to tady melu za nesmysly? Harry chovej se jako středoškolák a ne, jako děcko. Ošetřovatelka se usmála ještě víc, než před chvílí. Nevím, jestli to byl nucený úsměv anebo byla tak šťastná, ale mohl jsem jen hádat.

„Tak pojď dovnitř" Pobídla mě, položila ruku na moje rameno a udělal mi místo, abych šel do ošetřovny. Nepáchlo to tam jako v nemocnici desinfekcí. Ani to vlastně nevypadalo moc jako ošetřovna, ale místnost s lehátkem, židlí a malou kuchyňskou linkou.

„Takže, co se ti stalo?" Všechno. Nahlas jsem ale nic neřekl a tak si sedl na lehátko. Mohl bych jí říct o všech „zraněních", která se mi za poslední dny staly. Které mi Niall, Liam a částečně i Louis udělali. Pořád jsem ale měl strach, že se bude ptát, kdo mi to udělal a nedej Bože, aby zavolala ředitele. Přistoupila ke mně s kufříkem, kde byl červený kříž uprostřed a položila ho vedle mně na lehátko.

„Přivřel jsem si ruku do skříňky" Vydechl jsem a natáhl levou ruku před sebe. Lehce se třásla, ale tomu jsem se ani nedivil. Ošetřovatelka si mě změřila pohledem, který přímo prosil o tu verzi, kde bych nelhal.

„Sám od sebe? Tomu se mi nechce nějak věřit. Jak se jmenuješ?" Opětoval jsem její pohled a polilo mě horko. Nevím proč, ale byla celkem hezká. O čem to přemýšlím? Harry nech toho a radši přemýšlej nad tím, jak se co nejlíp omluvit Louisi.

Neodpověděl jsem na první otázku, tak jsem řekl jen „Harry Styles". Lehce se pousmála a pak tak vtipně nakrčila nos, jako by se jí chtělo kýchnout.

„Nikdy jsem tě tady neviděla. Hádám, že jsi v ošetřovně dnes poprvé, správně?" Přikývl jsem, zatímco otevřela kufřík a zkoumala mou ruku.

„A – jak se jmenuješ ty?" Dej si facku Harry vážně. Proč se jí na to ptáš? Chceš ji pozvat na rande? Zasnoubit se s ní? Oženit se s ní? Mít s ní děti? Ne, ne, ne a zase ne. Sice jsem netušil, proč se na to ptám, ale tím, že jsme spolu mluvili, jsem nevnímal bolest jak v ruce, tak v hrudníku.

„Amanda Williamsová" Hezké jméno. Dost se k ní hodí. Počkat, co? Pak jsme oba zmlkli a Amanda prohlížela mou ruku. Několikrát ji otočila, zahýbala s prsty a dokonce ji hladila svými prsty. Všude mi naskočila husí kůže a cítil jsem, jak mi červenají líce. Trapas století...

„Žádnou zlomeninu jsem nenašla. Ruka ti oteče, ale nemělo by to být nic hrozného. Do týdne by ti to mělo splasknout. Dám ti na ten otok mast. Stačí si ruku před spaním namazat a obvázat. Pak bych to udělala i před odchodem do školy a takto opakovala týden. Bude to v pořádku" Přikývl jsem nad jejími instrukcemi a chtěl se nadechnout, ale žebro mi o sobě dalo vědět. Proč zrovna teď?! Předklonil jsem se a automaticky položil pravou ruku na hruď. Amanda se trochu zamračila, spíš překvapená tím, co jsem udělal, než aby se zlobila. Znáš ji pět minut, tak hned nedělej, že ji znáš celý svůj život.

„Co se stalo?" Vypadlo z Amandy a zkoumavě se na mně dívala. Svěsil jsem hlavu na boty a zavrtěl s ní, že se nic nestalo. Jen si sám sobě nalháváš. Bolí tě to pořád, a přesto to nechceš nikomu říct. Skoro nikomu...

„Nejsem sice ještě doktorka, ale poznám, když někoho něco bolí. No tak, co je to?" Tón hlasu Amandy nebyl naštvaný nebo dotěrný. Zeptala se spíš z lítosti a naléhavosti. Proč by mě litovala? Vůbec mě nezná a netuší, čím vším jsem si jen v prvním ročníku prošel. Přemýšlel jsem o tom, jestli jí o žebru říct. Když ano, nechá si to pro sebe? Stejně s tím nic neudělá. Nemůže mi tu zlomeninu spravit. Když jí to neřeknu, nestane se nic. Takže, ať si vyberu ano nebo ne, dopadne to stejně.

„Zlomené žebro" Zahuhlal jsem spíš sám pro sebe, ale Amanda mě slyšela, protože stála přede mnou.

„A to sis taky udělal sám, co?" Uchechtla se, tentokrát zněla naštvaně. Neměl jsem jí to za zlé, protože jsem lhal.

Chtěl jsem něco namítnout, ale Amanda jen mávla rukou, že ji to nezajímá. Nepomůže mi ani tak, tak nevím, proč to řekla tak sarkasticky. Podala mi mast, se kterou jsem si měl natřít ruku a pro jistotu přidala i dva odvazy. Doma jsme určitě nějaké měli, ale přesto jsem si je vzal taky.

„Děkuji Amando. A omlouvám se, že jsem lhal, ale nechci nikoho práskat. Už tak jsem měl dost problémů za něco, co tak ani ve skutečnosti nebylo. Promiň, ani nevím, proč ti to všechno říkám" Uklidni se Harry, jen se uklidni. Slezl jsem z lehátka s mastí a obvazy v pravé ruce. Amanda lehce přikývla, že chápe a opět se usmála. Tentokrát se usmála smutným způsobem. Jen těžko jsem mohl tušit, co si o mně zrovna teď myslí.

„Není zač. Doufám, že se to zlepší. Nejen ta ruka, ale i to ostatní" Jako by tušila, že mi někdo ubližuje. Nejspíš jí to došlo, když jsem řekl o zlomenině žebra. Nejsem sportovec, abych si ho zlomil při sportu. Jedině že bych měl nehodu, kde bych spadl ze schodů a zlomil si ho. Ale to se nestalo. Ještě jednou jsem jí poděkoval a pakoval se z ošetřovny. Honil mě totiž čas a autobus měl přijet už za pár minut.

„Něco sis tu zapomněl" Ozvala se ještě Amanda, když jsem stál na chodbě. Batoh! Je vidět, že jsi mimo Harry. Budíček! Otočil jsem se a popadl batoh, který ležel na zemi u dveří. Po sto padesáté jsem poděkoval a pádil ven. Do batohu jsem strčil mast a obvazy. Proboha to byl opravdu trapas. Choval jsem se jako neandrtálec. Nebyl jsem zvyklý mluvit s nějakou holkou sám. Když jsem nepočítal mámu a učitelky, s žádnou jsem nikdy takhle nemluvil. Pršet nepřestalo ani za tu dobu, co jsem byl ve škole a čekal na autobus. Svěsil jsem hlavu, a co nejdelšími kroky šel na zastávku.