Z nepřítele přítelem ✅

Část 3

Někdo mě zezadu zakroutil ruce za záda a strhl mi batoh z ramen. Slyšel jsem jen hlasité spadnutí na dlaždice školního dvora.

„Přece jsem ti řekl, že to nebylo naposled. Nebo sis snad myslel, že si dělám prdel?" Jestli takhle mluví i doma s rodiči, musí z něj být fakt nadšení.

„Jak bych m-..." Důvodem mého přerušení věty byl nějaký cár šátku nebo kdovíčeho v mé puse. Zas to byl ten někdo za mnou, neměl jsem sílu se tam dívat. Beztak Niall nebo Liam. Nebo oba dva. Jeden mi držel ruce za zády a ten druhý mi zacpával pusu. Louis mi jen koukal do očí a nepohnul ani prstem, natož aby něco říkal. Nejspíš si to dobře promysleli během dějepisu a teď jen dělali, co jim „nejvyšší" poručil. Vražedným pohledem jsem propaloval Louise a kousl jsem do hadru jako vzteklý pes. Doopravdy jsem nechápal smysl toho, co mi dělali. Co to mělo za význam? Co po mě chtěli? Proč měli za potřebí mě takhle šikanovat? Jenže s roubíkem v puse jsem sotva něco řekl. Ani jsem se nenadál a už jsem měl svázané i ruce. Bylo to bolestivé, protože to nebylo cítit jako šátek, ale spíš jako tenký provaz, který se tím líp zařezával do zápěstí. Nemohl jsem ani vyjeknout bolestí, tak jsem jen kousl do šátku. Slzy se dostavily okamžitě.

„Teď batoh" Řekl konečně Tomlinson. Nalevo ode mě se objevil Liam, který začal šacovat můj batoh. Nenáviděl jsem je víc a víc. Zezadu mě „hlídal" Niall, zatímco Liam se prohrabával mým batohem. Obrátil ho vzhůru nohama, na zem tedy vypadlo naprosto všechno. Knížky, sešity, penál, pomůcky do matematiky, klíče od domu, peněženka, kapesníky a prášky na bolest hlavy. Ne, že bych tím trpěl, ale nikdy to nebylo na škodu. Louis zastavil Liama a natáhl se po mojí peněžence. Nevím, jestli mě chtěl okrást, ale moc by nepořídil. Měl jsem tam posledních pět liber, protože byl konec měsíce. Jenže Louis nevypadal, že by pátral po penězích. Tvářil se soustředěně, což u něj nebylo normální.

„Osamělý šprt jako ty tady přece něco musí nosit" Nechápal jsem, kam tím míří. Ale měl pravdu. Opravdu jsem měl v peněžence jednu cenou věc. Minci, která se „šířila" naší rodinou, když jsem ještě nebyl na světě. Pradědeček ji dostal od svého otce a můj děda ji dal zase mému tátovi. Přinášela štěstí, i když u mě to zrovna neplatilo.

Louis našel, co hledal. Mince byla v malé kapsičce schovaná vedle drobných a mé občanky. Zkoumavě si minci prohlížel a pak si ji schoval do kapsy u kalhot. Cuknul jsem zápěstím, ale Niall mi ještě víc stáhl provaz. Řezal mě příšerně do rukou, takže sebemenší cuknutí bylo stokrát bolestivější. Radši jsem s tím přestal, i tak budu mít krvavé ruce.

„Copak to tady máme" Tomlinson vytáhl mou občanku a vybuchnul ve smích. Vypadal jsem tam stejně, jako teď. Akorát s tím rozdílem, že jsem se tam usmíval.

„Ono se to umí i usmívat" Zakroutil nechápavě Louis hlavou a hodil mou občanku Liamovi, aby se taky pobavil. Mluvit o mě jako „o tom" mi přišlo vážně stupidní. Zase jsem kousl do hadru v mé puse.

„To ho určitě přinutili. Jak se může šprt jako ty usmívat? Nemáš k tomu důvod" Zasmál se Liam a hodil Louisovi zpět průkaz. Měl jsem jich po krk. Aniž bych něco udělal, Niall do mě strčil, až jsem padl na zem. Spadl jsem (naštěstí) na kolena přímo před Louise. Koukal jsem na jeho nohy, které bych nejradši podrazil. Jenže jsem byl bezmocný a svázaný. Liam vzal můj batoh a nacpal ho do nejbližšího koše na odpadky. Slzy mi už stékaly po tvářích. Sklonil jsem hlavu k zemi, nemohl jsem se podívat ani na jednoho z nich. Čekal jsem, až konečně vypadnou.

„Půjdeme" Rozkázal Louis a poslal jeho dva poskoky napřed. Když byli z dohledu pryč, Louis si ke mně klekl. Nebyl jsem sto se na něj podívat. To on to všechno řídil, to on poroučel, co mají Niall s Liamem dělat. Jeho jsem nenáviděl nejvíc. Louis se natáhl a rozvázal šátek, který jsem měl nacpaný v puse. Konečně jsem se mohl nadechnout. Pak se zvedl a přesunul se k provazu, který svazoval má zápěstí.

Nechápal jsem, proč mě rozvazuje. Myslel jsem, že mě tady nechají ležet svázaného s roubíkem v puse a rozházenými věcmi kolem mě, ale pletl jsem se. Louis mě mlčky rozvázal a já si hned promnul zápěstí. Jak jsem tušil, začínaly se mi tam tvořit krvavé stopy. Louis se zvedl na nohy s provazem a šátkem v ruce. Já pořád klečel na zemi neschopen slova a ani pohybu. Slané cestičky slz mi smáčely obličej. Jedním hmatem jsem si otřel tváře, přičemž mi jedna zbloudilá slza dopadla až na zápěstí. Tiše jsem sykl bolestí, když se sůl smíchala s krví.

„Vstávej Stylesi" Řekl Louis po několika minutách. Proč bych ho měl pořád poslouchat. Nebude mi poroučet, co mám dělat. Mám ho tak akorát dost.

„Vypadni" Zašeptal jsem spíš sám pro sebe, ale Tomlinson to slyšel moc dobře. Neměl jsem tušení, kolik je hodin, protože jsem neměl telefon a ani hodinky. Normálně jsem je nosil, ale dneska jsem je zapomněl doma. Tam jsou mi tak na dvě věci...

„Řekl jsem, ať vstaneš" Louisův hlas nezněl vůbec hlasitě, drsně, naštvaně nebo posměšně. Znělo to naprosto normálně. To mě teď už nebude šikanovat, když jsou ti dva pryč? Nejspíš by to sám nedokázal. Byl opravdu k smíchu. Jen jsem se pousmál v domnění, že to neviděl (nebo snad neslyšel). Ale bohužel si toho všiml. Čekal jsem jízlivou poznámku, co je mi k smíchu, ale Louis nic takového neřekl.

„Nemám potřebu vstávat a nechávat se dál urážet. Prostě už – vypadni" Při posledním slově jsem se mu vražedně podíval do očí. Tomlinson opětoval můj pohled bez mrknutí oka. Louis natáhl ruku a já se už připravoval na nejhorší. Jenže jeho dlouhá ruka chňapla moje rameno a zvedla mě na nohy. Nejspíš měl víc síly, než jsem si myslel. Už jsem to přestával chápat. Místo toho, aby mě ponižoval, se mi snažil snad i pomáhat. Moje stání na nohou dlouho nevydrželo. Nohy se mi podlomily tím, jak jsem tak dlouho klečel.

Louis mě tentokrát chytl i za druhé rameno, přičemž mě do něj švihl tím provazem a šátkem. Něco zabručel pod vousy a strčil si obě věci do zadní kapsy u kalhot. Koukal jsem na něj a cítil teplo jeho dlaní na ramenech. Když jsem se už necítil na omdlení, posbíral jsem svoje věci ze země a přesunul se ke koši, kam mi Liam nacpal batoh. Nenamáhal jsem se říkat Louisovi o minci, kterou mi vzal z peněženky. Ještě bych si to odnesl jinak, na to jsem už neměl sílu. Před očima jsem měl hvězdičky a každý další krok byl horší a horší. Tomlinson neřekl během té doby vůbec nic, občas po mě hodil pohled, ale stál na místě jako přikovaný. Když jsem měl nacpané věci v batohu, který byl za tu návštěvu v koši pěkně špinavý a taky trochu zapáchal, přehodil jsem si ho přes rameno a chystal se odejít. Louis nevypadal, že by mu to nějak vadilo. Nejspíš viděl, že je toho už dost a chtěl mě nechat jít. Nebo to možná bylo tím, že neměl kolem sebe Liama a Nialla, aby mu dělali poskoky v šikanování. Tak či tak, klidně bych ho tam nechal stát, i kdyby byl liják a bouřka. Sám si nezaslouží nic jiného.

„Díky za příjemné odpoledne" Prohodil jsem k němu, když jsem stál k Louisovi zády. Doufám, že můj sarkasmus pochopil. A kdyby ne, tak je to jeho problém.

„Počkej" Zavolal na mě, když jsem byl na druhé straně silnice a mířil doprava k domovu. Neposlouchal jsem ho a prostě šel dál. Se skloněnou hlavou a zakrváceným zápěstím v kapsách jsem udělal asi deset kroků, než mě zastavil. Zase mi položil ruku na rameno a chtěl mě otočit čelem k sobě, ale já jeho dlaň strhl co nejvíc prudko a pokračoval v cestě. Ještě jednou řekl „počkej", až mi jeho hlas začínal jít na nervy. To už mi sakra nemůže dát pokoj?! Jak dlouho mě ještě bude prudit!

Tentokrát už nic neříkal, ale přímo se vrhl přede mě, až jsem do něj narazil. Když jsem ucítil jeho dech na svém krku, hned jsem se odtáhl, co nejdál to šlo.

„Nemůžeš mi dát už sakra pokoj?! VYPADNI!" Neudržel jsem svůj vztek a přímo mu to prskl do tváře. Nejspíš i doslova, protože Louis si otřel obličej do rukávu mikiny. Tvářil se zaraženě, asi nečekal takovou reakci od někoho, jako jsem já.

„Já jen..."

„JDI PRYČ!" Zařval jsem na Louise z plna hrdla, až mě z toho začalo bolet v krku. Třeštil jsem na Tomlinsona oči, třásl jsem se po celém těle a vztek ve mně vřel jako polévka v kotli. Louis mi věnoval poslední pohled a pak se otočil směrem pryč.