Z nepřítele přítelem ✅

Část 74

Dnes byl pátek a Louis se chystal odjet na soustředění s fotbalovým týmem. Dva týdny jsou dlouhá doba na to, aby vás dva spolužáci dokázali pořádně psychicky i fyzicky zničit. Věděl jsem to moc dobře, protože to já jsem byl pro ně ta šikanující postavička. Bylo mi už dlouho divné, že si vybrali jenom mě. Ve třídě bylo spoustu dalších lidí, nebyl jsem tam jediný, který se dobře učil. Ale byl jsem to já. Ten, který slyší posměšky na svou adresu, který schytává jejich rány do těla a který chodí domů zničený a bez nálady. Louis byl můj nejlepší kamarád a i když to znělo divně, dva týdny bez něj byly pro mě jako pár zamilovaných lidí, kteří spolu nejsou jeden den. Louis mi říkal, že odjíždějí odpoledne po škole, takže byl ještě celý den ve škole. I tak jsem na něm viděl hned dvě věci. Za prvé, že se mu tam absolutně nechce. Což jsem chápal, ale i ne. Možná se těšil, že bude pryč ze školy, i když jsme se už moc neučili, protože budou Vánoce. Nechápal jsem to, protože jsem věděl, jak je fotbal pro Louise tím nejlepším sportem na světě, že chce hrát ve vyšší lize a chce, aby byl na něj jeho otec pyšný. A za druhé? Vždycky, když se na mě podíval, měl v očích smutek, lítost a nenávist. Já sám jsem se těžko soustředil už od rána. Hned jak jsem se probudil jsem věděl, že dnes je Louis naposledy ve škole a že tady teď dva týdny nebude. Nedalo se nic dělat, musel jsem to překonat a vydržet to. Nikdy jsem neměl tak velký strach jako teď, z těch následujících dní. Byl jsem rád, že už budou prázdniny, do školy jsme měli jít už jen týden a pak už bylo volno.

Když Niall s Liamem odešli ze třídy během přestávky, Louis se na mě otočil a hlasitě se nadechl. Zíral jsem tupě někam před sebe, takže mě jeho hlas skoro vyděsil. „Až bude konec vyučování, počkej na mě u mojí skříňky v šatně fotbalového týmu". Zahuhlal, i když ve třídě skoro nikdo nebyl, takže mohl mluvit klidně normálně. Ale byl jsem zvyklý, že ve třídě mluvil raději tišeji, kdyby se ti dva idioti vrátili. Chtěl jsem s ním někdy mluvit normálně, bavit se všude a kdykoliv, kdekoliv a neohlížet se na to, jestli nás někdo neuvidí a nebude s tím mít problém.

„Louisi já -..." Zakoktal jsem se jak debil a odkašlal si, protože jsme na sebe dnes promluvili poprvé. Pokud nepočítám pozdrav hned ráno, protože Louis přišel do třídy pár minut po mě a to je dost brzy na to, aby to i na něj nebylo běžné. Tomlinson na mě zíral a čekal, co mistrného ze mě vypadne.

„Bojím se a nechci, abych se musel takhle bát i ty dny, kdy tady nebudeš" Tak konečně jsi to řekl Harry, že ti to trvalo.

Louis si promnul oči a sundal si brýle. Ano, Louis měl brýle. Pamatujete si ten den, kdy mi jedny svoje dal a řekl, že si je můžu nechat? A pak mi moje máma napsala vzkaz, že mám Louisovi vrátit jeho oblečení a brýle a místo nich mi našla zase ty hnusné a velké, které jsem nosil předtím? Ano, tak přesně ty brýle teď Louis nosil. Já měl zase ty svoje velké a on ty, které mi půjčil. Jenže já měl ty od něj pořád schované v batohu pro „případ nouze", jak jsme oba říkali tomu, kdyby mi je Niall s Liamem rozbili a já potřeboval nové. Louis je měl taky, ale jen měly trochu jinou barvu obrouček. Nosil je už dva týdny a sám jsem netušil, proč nenosí čočky. Možná to tak dělal i předtím, že nějakou dobu nosil čočky a pak si vzal brýle. I když jsem si nedokázal vybavit, že bych ho v brýlích ve škole někdy viděl.

„Harry já vím, že to bude teď těžké. Sám z toho soustředění nejsem nadšený a vůbec se mi tam nechce. Přijde mi to zbytečné. Navíc nechápu, že tam jedeme teď před Vánocemi. Horší dobu si snad vybrat nemohli" Proč mluví v množném čísle?

„Kdo si tu horší dobu nemohl vybrat?" Zeptal jsem se hned, protože mi to nedalo. Taky jsem měl na srdci další důležitou otázku, na kterou jsem se asi mohl zeptat už co mi Louis řekl, že pojedou na soustředění.

„Trenér našeho týmu a asi i ti organizátoři. Prostě ti, co tohle vymysleli. Nevím, bože to je příšerný! Nejradši bych zůstal tady, klidně bych seděl i ve škole a nudil se a čekal, až budou prázdniny. Věříš mi to?" Louis konečně přestal šeptat a byl jsem mu za to vděčný.

„Věřím ti to Louisi. Kde to soustředění vlastně budete mít? Tady někde v Anglii?" Bože prosím, ať je to někde tady. Proč je to vlastně důležité? Není... I kdyby byl někde v Brazílii, nebude tady v Londýně a ve škole, nebude tady, až mě-...

„Ve Španělsku" Všechny moje myšlenky zanikly, jakmile jsem uslyšel tahle dvě slova, která Louis vypustil do éteru. Srdce mi vynechalo tep a možná se mi i zatočila hlava.

„C-cože? Španělsko? To snad – do prdele" Nadával jsem snad nejvíc za tu dobu, co jsem nastoupil na tuhle střední. Jasně, někdy jsem taky zaklel, ale to jsem si řekl spíš pro sebe v hlavě nebo potichu, ale tohle jsem řekl jako reakci na to, že Louis poletí až do Španělska. Než stačil Louis něco říct, přišli ti dva zpátky do třídy a naše povídání bylo u konce. Jak Louis chtěl, na konci vyučování jsem zamířil do šatny fotbalového týmu a čekal jsem tam na Tomlinsona. Proč vlastně nešel hned se mnou? Možná, že by to někomu přišlo divné nebo nevím. Louis se někam vypařil hned, co jsem vyšel ze třídy. Na chodbě bylo najednou tolik lidí, že jsem neviděl, kam míří. Protlačil jsem se k šatně, sedl si na lavičku co nejblíž k Louisově skříňce a čekal. Byl jsem zvědavý, co to bude. Připadal jsem si jak holka, co čeká na svého přítele, kterého celý den neviděla, protože oba chodí do jiného ročníku a tady konečně budou sami. Musel jsem snad svými blbými myšlenkami zavrtět hlavou. Po pěti minutách nekonečného čekání jsem uslyšel kroky a otevření dveří.