Z nepřítele přítelem ✅

Část 8

„Tohle mi včera přišlo domů. Na obálce bylo přímo moje jméno. Nejdivnější bylo to, že dopis neměl poštovní známky a ani adresu toho, kdo to poslal" Vydrmolil jsem ze sebe a roztřesenou rukou podal papír řediteli. Pan Rodney si přečetl řádky na zeleném papíře. Já jsem koukal na svoje ruce složené v klíně a jen čekal na jeho reakci. Přišla mi jako věčnost, než ředitel promluvil. 

„Hmm, a ani tam není žádný podpis. Zajímavé"

Než jsem se stačil nadechnout k nějaké reakci, ředitel pokračoval. Jeho pohled na mě byl znepokojující. „Harry, víš, že je to o šikaně. Že ano?"

„Ano pane řediteli vím" Přikývl jsem ještě.

Ředitel hodil papír na stůl a zkoumavě se na mě díval. „Znamená to, že tebe osobně někdo šikanuje v naší škole?" Ano... Řekni to!

„Nemám tušení, proč to ten někdo poslal zrovna mě. A už vůbec nechápu, proč zrovna s tímhle. Myslel jsem, že mi pomůžete. Třeba víte, kdo..."

„Promiň, že tě přerušuji. Ale chceš pomoct s tímhle nebo s tím, kdo tě šikanuje?" Vždyť jsem nic takového neřekl. Jak může vědět, že mě někdo šikanuje? Při mluvení ukazoval na ten papír na jeho stole. Sklonil jsem zrak do klína. Nebyl jsem sto něco říct. Měl jsem na jazyku úplně všechno. Louise, Nialla a Liama. Chtěl jsem to tak moc říct, jenže něco ve mně se vždycky zlomilo a prostě mi to vymazalo slova z úst. Nemohl jsem s tím nic dělat. Seděl jsem tam jako idiot s žádostí o pomoc, ale přitom jsem sám nic nevykoktal.
„Harry... Pokud tě opravdu někdo šikanuje, měl bys to nahlásit" A Vy si myslíte, že jsem nechtěl? Že jsem nechtěl přijít a říct o tom někomu?

„J-já... Já jsem chtěl. Doopravdy jsem chtěl. Jenže to nejde" Vydechl jsem spíš sám pro sebe, ale pan Rodney to slyšel moc dobře. Nakonec se zvedl z křesla a přešel ke mně. Opřel se o roh stolu a založil si ruce na prsa. Bylo by lepší, kdybych sem ani nešel a prostě do hodil za hlavu. Všechno... Jako vždycky a byl by klid.

„Harry ty nejsi zlý a špatný člověk. Vím, že se učíš nejlíp ze třídy. Možná i nejlíp z celé školy. Nenech se nikým ovlivňovat. Máš svůj rozum a srdce. Poslouchej sám sebe a dělej to, co ti tvůj hlas poradí. Nemůžeš poslouchat ostatní a řídit se jejich radami. Ty jsi pán své osobnosti. Rozumíš mi?" Přikývl jsem, že rozumím, ale slov jsem nebyl schopen.

„Víš moc dobře, že tohle není lehké" Ukázal přitom na plakát a pokračoval. „Stačí říct, kdo to je. Někdo jako ty si nezaslouží trpět". To by mi možná lichotilo, kdybych nebyl plný bolesti. Jejich jména bych nezapomněl ani po smrti.

„Děkuju, že jste si na mě udělal čas, pane řediteli" Vyskočil jsem na nohy, popadl batoh a bez dalších slov jsem vypadl z ředitelny. Nevím, co mě napadlo jít zrovna sem. Navíc s tímhle problémem. Nedivil bych se, kdyby začal pan Rodney pátrat po tom, kdo ten plakát mohl napsat a poslat mi ho. Nepřemýšlel jsem, kam jdu a do někoho jsem vrazil. Než jsem stačil vymáčknout omluvu, všiml jsem si, do koho jsem vrazil. Louis...

„Koukej se, kam jdeš..." Podíval se na svoje oblečení a oprášil si koleno, na kterém stejně nic neměl. Jedovatost v jeho hlase naznačovala, že jsem mu stejně ukradený jako včera ve škole. Přestal jsem věřit, že ten email byl od něj. Takhle slušně se nikdy nemohl vyjadřovat. Ledaže by byl pod vlivem nějakých látek nebo co já vím. Nic jsem mu na to neřekl a pokračoval v cestě do třídy.

„Hej Stylesi!" Jo, ten Louis Tomlinson je zpátky. Nemůžu se dočkat, až mě zase dneska poníží a pošlape mi učebnice. Nevnímal jsem ho, ale když mě jeho ruka chytla, musel jsem zastavit. Chytl mě za paži trochu surově, ale ne bolestně.
„Tys byl v ředitelně? Myslel jsem, že šprti ani neví, kde ta místnost je" Ježíšikriste. Tak rád bych ti zmaloval ten tvůj dokonalej ksicht, až bys neviděl... Vysmekl jsem jeho paži a šel ke skříňce.