Z nepřítele přítelem ✅

Část 47

„Van? Tak jdeš se dívat nebo na tebe nemám čekat?" Hlas byl klučičí, ale těžko jsem mohl hádat, jestli byl ten kluk starší než já anebo tak nějak stejně. Vanessa se naklonila k zábradlí a sklonila hlavu. Vlasy jí hned spadly dopředu, ale já tam stál jak opařený s knížkou a obalem v rukou.

„Jo hned jsem tam Jessie" Jessie. Stejné jméno říkala i včera Vanessina sestra, když jí přinesla mobil. Zaregistroval jsem zavření dveří a Vanessa se zase narovnala v zádech. Určitě je to její přítel. Ani bych se tomu nedivil. Proč mě to vůbec zajímá? Jsem pro ni jen soused, nanejvýš tak kamarád. Nic víc.

„Tak si to užijte. Ještě jednou díky" Pozvedl jsem ruku s knížkou od Dana Browna a zapadl do bytu, aniž bych čekal na Vanessinu reakci. Na co bych měl čekat. Nic dalšího by stejně nebylo. Ona by řekla „Sbohem" a odkráčela by do bytu. Konec šmitec.

„Konec šmitec? Co to do pekla melu?" Zasyčel jsem jako had u dveří a podíval se, jestli někde nestojí máma. Dveře do koupelny byly otevřené, takže musela být buď v ložnici anebo v kuchyni. Koukl jsem do ložnice, ale tam byla jen tma a pusto prázdno. Tak jsem šel do kuchyně, kde máma opravdu byla. Luštila sudoku a vedle pravé ruky měla postavený velký hrnek s čajem, aspoň jsem to tak hádal.

„Kdo to byl?" Vzhlédla od rozluštěného místa a hrála si s propiskou.

„Vanessa" Řekl jsem bez obalu, jako by to bylo snad úplně jedno. Máma se najednou usmála, ale tím „lepším" způsobem. Ten, který jsem u ní znal mnohem víc, než ten včerejší. Už podruhé za krátký okamžik jsem cítil, jak se mi tváře polili červení. Máma se nepřestávala usmívat a pak se podívala na moje ruce zaneprázdněné dárkem a obalem.

„A co ti chtěla?" Začal jsem si připadat jak u výslechu, ale nemohl jsem mámu odbít suchou odpovědí. Vypadala trochu líp, než včera večer, když jsem jí přinesl čaj. To bylo jen dobře. Taky to určitě bylo tím, že táta nebyl doma.

„Popřát mi k svátku" Podal jsem mámě knížku a ona si ji hned začala prohlížet. Mezitím jsem vyhodil obal do koše a opřel se dlaněmi o svou židli.

„To je od ní moc milé, nemyslíš?" S letmým úsměvem na rtech jsem přikývl. Tentokrát se se mnou svět nezamotal, což bylo jen dobře. Dál jsem to nekomentoval, protože se máma zvedla ze židle a někam odešla. Zíral jsem na knížku od Vanessy, tedy spíš od Dana Browna a přehrával si ten moment, kdy na Vanessu zavolal Jessie. Teď jsem konečně věděl, že je to kluk. Nevím, jestli to bylo nějak důležité, ale vrtalo mi to hlavou až moc. Proč?

Z mého stupidního přemýšlení o Vanesse a jejím příteli, mě vytrhla máma. Stála vedle mě a v ruce držela malou zabalenou krabičku. Další dárek?

„To je ode mě. Všechno nejlepší zlato" Máma mě políbila na čelo a pak mě objala. Jen lehce a krátce a určitě se mi nepověsila kolem krku jako Vanessa. Proč pořád myslím na to, jak mě objala?

„Díky mami" Svá slova jsem „okořenil" úsměvem, až se mi vytvořily – a to mi říkala máma sama – ďolíčky. Nikdy jsem svůj úsměv nezkoumal víc nebo před zrcadlem, ale máma mi to jednou řekla. Že když se usměji hodně, vytvoří se mi ďolíčky a vypadám skvěle. Nepřipadal jsem si skvěle, ale když to říkala, nebral jsem jí to. Odtrhl jsem žluto-zelený obal s hvězdičkami a v dlani jsem měl černou krabičku tak velikostně na prstýnek či přívěšek. Otevřel jsem víčko a koukal na stříbrný řetízek s pergamenem, kde bylo moje znamení Vodnáře. 

Nebudu lhát, když řeknu, že to byl můj první šperk, který jsem dostal. Hodinky jsem tak nějak zdědil po tátovi, ale tohle byl opravdový šperk.

„Je krásný, opravdu. Děkuji" Kolikrát jsem to už dneska řekl? Nepočítám to...

„Chceš ho připnout?" Vytáhl jsem opatrně jemný řetízek s pohupujícím se přívěskem uprostřed.

„Jo proč ne" Máma si ho ode mě vzala a během mrknutí oka mi řetízek zapnula na krku. Délka byla akorát, za což jsem musel mámu pochválit. Sám bych si koupil asi moc velký, moc malý anebo spíš vůbec žádný. Nikdy by mě nenapadlo koupit si něco takového. Hned dvě překvapení najednou. Kdo bude další? Louis s obrovským plyšákem? Ne, to by vypadalo dost divně... Máma mi věnovala další úsměv, a když uklízela sudoku, všiml jsem si menšího papírku.

„Chtěla jsem jít nakoupit. Co by sis dal k obědu?" Jak kdyby mi četla myšlenky. Nemusel jsem dlouho přemýšlet a tak hned odpověděl. „Palačinky". Už jsem si nepamatoval, kdy jsme je měli naposledy. Máma přikývla na souhlas a odšourala se k ledničce zkontrolovat, jestli má všechno na výrobu palačinek.

„Asi tam zajdu hned. Stejně tady není skoro nic na ty palačinky. Chceš něco koupit Harry?" Připsala k těm věcem i suroviny na palačinky. Skoro jsem nevnímal, co říkala. Sledoval jsem, jak se jí třese ruka, když brala propisku do ruky a taky, jak se třásla po těle. Zeptala se mě znova, jestli chci něco koupit, ale já pořád neodpovídal. Když se kolem nás vytvořilo ticho, konečně jsem vnímal.

„Víš co? Zajdu tam sám. Měla bys odpočívat" Trocha čerstvého vzduchu neuškodí. Stejně nemám co na práci. Máma se na mně nechápavě podívala a já jí opětoval pohledy, jak jsem jen mohl. Chtěl jsem, aby z nich pochopila, o čem mluvím a proč chci, aby zůstala doma.

„Zvládla bych to taky, ale když chceš..." Byl jsem rád, že nijak neprotestovala. Podala mi seznam a taky peníze na nákup. Bylo jich trochu víc, než bylo potřeba, ale nechal jsem to být.

„Dej na sebe pozor ano?" Pohladil jsem mámu po umytých vlasech a ona mi zase stiskla pravou ruku.

„Ty taky synku" Šel jsem se do pokoje převléct. Na posteli jsem si všiml Louisova oblečení, krásně složeného na sobě a suchého jako ze sušičky. Díky mami. Jenže vedle oblečení bylo i něco dalšího, co už tak super pro mě nebylo. Byly to brýle, takové, které jsem nosil, než jsem měl ty od Louise. To snad ne?! Kde je vzala? Měl jsem dojem, že už takové nemám. Máma jich měla nejspíš plnou skříň. Znechuceně jsem se na ně díval, jak kdybych je chtěl svým pohledem zničit. Bohužel se nic nestalo. U brýlí ležel vzkaz, určitě od mámy.

Louisovo oblečení je usušené a složené, takže mu ho můžeš v pondělí vrátit. Našla jsem ti náhradní brýle, naštěstí jsem jich pro případ koupila víc, protože tvůj otec už žádné neměl. Brýle mu můžeš taky vrátit. Sluší ti sice víc, ale nejsou tvoje zlato.

Hned po přečtení jsem vzkaz zmačkal a hodil ho přesně do koše. To snad nemůže myslet vážně! Louis mi ty brýle dal. Sám mi to řekl. Řekl, že jich má doma mraky, že si je můžu nechat. A máma mi teď našla tyhle křápy, ve kterých budu zase vypadat jako šprt. Všechno jako předtím. Bože můj. Když jsem překonal záchvat zuřivosti, odložil jsem Louisovo oblečení a bohužel i jeho brýle vedle batohu, abych to všechno nezapomněl v pondělí vrátit. Hodil jsem vražedný pohled na dveře od pokoje a pak se převlékl do tmavě hnědých kalhot, tmavě modré košile s dlouhým rukávem a na to si dal kostkovanou vestu. Řetízek jsem strčil pod košili a kolem krku si uvázal šál černé barvy. Na chodbě jsem vyštrachal tašku na nákupy a peníze hodil do kapsy u kalhot. Oblékl jsem si černý kabát a obul si boty. Klíče jsem nechal doma, takže jsem bouchl dveřmi od bytu tak moc, že mě obvázaná ruka zabrněla. Musím si ji po návratu domů zase namazat. Míjel jsem byt Vanessy, ale vůbec jsem se nepozastavoval. Neměl jsem důvod. Schody jsem scházel pomalu kvůli žebru, které (zatím) moc nebolelo. Venku naštěstí nepršelo, ale všude bylo i tak mokro. V noci muselo pršet, ale mraky byly nyní skoro pryč i se sluncem. Zamračené počasí akorát tak odpovídalo mojí momentální náladě. Přitáhl jsem si kabát co nejblíže k tělu a zabočil doprava, protože jsem chodil co nejkratší cestou do obchodu. Nebylo to moc daleko, asi tak blok a dvě ulice od našeho baráku. Ulice zely prázdnotou a po silnici ujíždělo jen pár aut. Když jsem viděl jet popeláře, uhnul jsem co nejvíc na stranu, aby mě nepokropili vodou od kaluží u chodníku. Vzpomněl jsem si, jak se mi to stalo, když jsem šel s Louisem k nim domů. V obchodě jsem byl za půl hodiny. Pozdravil jsem, i když jsem u pokladny nikoho nespatřil. Vzal jsem plastový červený košík a začal jsem procházet uličky se zbožím. Linula se tam nějaká hudba, kterou jsem neznal. Zrovna, když jsem bral mléko z regálu vedle jogurtů, jsem něco uslyšel. Spíš – někoho.