Z nepřítele přítelem ✅

Část 37

Musel jsem si to všechno přečíst ještě jednou. Ty iniciály byly jasné, Niall a Liam. Niallův hrabopis jsem poznal. Jak mohli vědět, v kolik pojedu domů a že nepůjdu pěšky? Asi zas tak tupí nebyli, protože nebýt toho počasí, šel bych pěšky a jejich „známé z univerzity" bych nepotkal. Byl to výhrůžný dopis, i když to tam přímo nepsali. Přesto jsem z Niallových slov přímo viděl, jak se nemohou dočkat pondělí. Pátek třináctého nemohl mít lepší načasování, opravdu. Bál jsem se, že to jaksi pro dnešek nebylo všechno. Vzpomněl jsem si, že mi máma ráno napsala na vzkaz, že ještě pojedou za babičkou, takže se možná opozdí. Kdybys od sebe každého neodháněl, nemusel bys teď hnít v prázdném bytě, kde je ticho jako v rakvi. Jako první mě napadlo zajít za Vanessou a omluvit se jí za něco, o čem jsem neměl ponětí. Ale máš o tom ponětí. Choval ses jako debil. Sama ti řekla, že máš být víc otevřený a méně uzavřený do sebe. Tak to udělej místo toho, aby sis všechno vyčítal na poslední chvíli. Vanessu jsem ale zamítl, protože by určitě neměla chuť poslouchat moje omluvy, které by ani nikam nevedly. Jako druhý mě napadl Louis. Jenže ten je určitě v nemocnici s Lottie a jeho dalšími nevlastními sourozenci. Začal jsem se cítit jako prázdná popelnice před panelákem, o kterou nemá nikdo absolutně žádný zájem a může i překážet. Odhodil jsem dopis před sebe na stůl a přemýšlel, co mám asi tak dělat. Potřeboval jsem se nějak zabavit, jinak by mi asi přeskočilo. Nemáš k tomu daleko s těmi stavy, které poslední dobou máš. Nakonec jsem si řekl, že bych šel udělat úkoly, které jsem měl na pondělí. Bylo to trochu předčasné, ale aspoň budu mít o víkendu klid. Do angličtiny jsme měli napsat práci na téma Moderní doba. Jelikož nebyl táta doma, mohl jsem využít jeho pracovnu s počítačem. Vzpomněl jsem si, jak mi Louis napsal ten email. Přišla mi to jako celá věčnost, ale ono to bylo pořád tento týden. Vzal jsem si celý batoh a usadil se k počítači. Rozsvítil jsem si lampičku, protože lépe ozařovala stůl, ale zase mi nesvítila do očí. Našel jsem si na počítači něco o moderních technologiích a před sebou měl prázdný linkovaný papír na psaní práce. V hlavě se mi vířilo milion myšlenek a nápadů ale vždycky, když jsem vzal propisku do ruky, jsem neměl co psát. Pravou ruku jsem měl položenou na papíře a jemně svíral propisku, ale slova ne a ne přicházet. No tak Harry. Soustřeď se. Musíš přece něco napsat. Tupě zírat na prázdný papír ti nepomůže. Jsi nejchytřejší z celé třídy! Ani moje pozitivní navnaďování mi nepomáhalo.

„Přece tam něco musí být. Mysli sakra!" Bubnoval jsem si prsty na hlavu, jako bych díky tomu hned napsal celou práci za pár minut. Nic. Nemohl jsem se absolutně soustředit, i když jsem seděl sám v tátově pracovně bez sebemenšího ruchu a někoho kolem mně. Přesto jsem necítil ten klid, který jsem potřeboval cítit. Vnitřní klid. Uplynulo asi půl hodiny od doby, co jsem začal „dělat" onu práci, ale pořád jsem nenapsal ani řádek, ba ani blbé slovo. Zíral jsem na papír a snad naivně myslel, že se ze mně slova jen pohrnou. Nehrnulo se ale vůbec nic, jen čas utíkal jako blázen.

„To snad není možné" Zašeptal jsem a upustil propisku na stůl. Nemohl jsem na nic přijít a neměl jsem co psát. Jako vyfouknutý balónek. Sundal jsem si z nosu Louisovy brýle, položil je vedle počítače a promnul si oči. Nechal jsem je zavřené a obvázanou rukou jsem si opřel obličej o dlaň. Černota před očima se míchala s malými tečkami různých barev. Jako galaxie.
„Přemýšlet nad nesmysly by ti šlo, ale napsat práci do angličtiny je problém, co?" Zavrtěl jsem hlavou, že jsem už jak blázen, protože jsem mluvil sám se sebou. Uchechtl jsem se nad tím, ale pak jsem něco uslyšel. Bylo to takové cvak nebo spíš klik, něco z toho. Možná to bylo obojí dohromady, těžko jsem to mohl postřehnout. Bylo to sekundové, ale díky tichu všude kolem, jsem to „něco" postřehl. Nahmatal jsem brýle a dvěma prsty si je nasadil. Byly čím dál víc špinavé, ale prvně jsem chtěl zjistit, co to bylo za zvuk. Proloudil jsem očima počítač, ale ničeho jsem si nevšiml. Pořád tam byla otevřená stránka prohlížeče o moderních technologiích.

„Asi mi už dočista přeskočilo" Pokrčil jsem rameny, ale pak se to ozvalo znova. Co to do pekla?! Pak mi zrak zabloudil na lištu dole, kde byly všemožné aplikace, kalendář ale taky pošta. Emaily! Blikalo tam číslo 5 červenou barvou na obálce značící příchozí „nevyzvednutou" poštu v emailech. Neměl bych si číst poštu, která je tátova. Jenže co když není jenom jeho? Louis mi už přece jednou email poslal, i když doteď nevím, kde vzal tátovu adresu. Mávl jsem nad tím v mysli rukou a sledoval jako hypnotizovaný červené číslo. Přímo křičelo, abych otevřel emaily a podíval se tam. Něco uvnitř mně mi říkalo, že tam možná je něco pro mně. Najel jsem myší na schránku a zorničky se mi hned rozšířily. Pozadí bylo totiž černé a písmo bílé, což moje oči přímo nenáviděly. Bože, jak to můžu vědět? Oči mi snad nikdy nic neřeknou. První tři emaily byly jen reklamy, které nabízely výhodné zboží. Smazal jsem to automaticky, aniž bych o tom přemýšlel. Čtvrtý email byl pro tátu, ani jsem ho neotvíral. Přečetl jsem jen „Dobrý den, pane Stylesi" a hned jsem pokračoval dál. Nepřišlo mi vhodné číst něco přímo pro něj. Kdybych si psal deník, tak se mi do něj taky nebude dívat. Deník Harry? Přemýšlíš jako náctiletá holka zamilovaná do třídního frajera. Byl tu poslední pátý email. Nevím proč, ale začal jsem se potit po celém těle a to jsem byl už dávno ze sprchy pryč. Uvnitř sebe jsem doufal a snad jsem se i těšil, že poslední email bude opravdu pro mně. Od Louise. Jenže smysl bohužel zklamal. Nebyl pro mně a ani tam nebyla Louisova adresa. Smutně jsem si povzdechl a podíval se na stůl, kde byl pořád prázdný papír na práci do angličtiny. Popadl jsem propisku a začal psát. Ovšem, nepsal jsem práci na téma Moderní doba. Psal jsem, co jsem měl v hlavě. Psal jsem, co jsem sice neměl a ani bych to nemohl přednášet ve škole. Ale prostě jsem začal.